[GALERIE] Průřez galerií č. 6 - Pár nových fotek

24. října 2016 v 12:48 | StrYke |  Články
Po delší době přidávám pár mých nových fotografií (budu rád za všechny ohlasy). Pro další fotky čtěte celý článek:

 

Podpora připravovaného projektu

17. října 2016 v 17:36 | Vojtěch A. Sláma |  CZ Kryptozoologie
Známý český kryptozoolog a cestovatel Vojtěch A. Sláma mě požádal, jestli touto cestou nesdílím jeho žádost o podporu na připravovaný projekt:

Vážení přátelé,

chci vám nabídnout spolupráci na filmovém dokumentu s pracovním názvem Pábitel a zabiják Tatunca Nara. Detailní informace o chystaném filmu: https://www.hithit.com/cs/project/2902/film-o-pabiteli-i-vrahovi-tatunca-narovi

Srdečně zdraví
Vojtěch Alberto Sláma


Dnes pětasedmdesátiletý Tatunca, žijící na středním Rio Negru (Brazílie, stát Amazonas), patří k nejkontroverznějším osobnostem celé Amazonie. Je ctěn jako indiánský náčelník zaniklého kmene z podzemních měst říše Akakor (jeho vyprávění si přisvojil Steven Spielberg ve filmu Indiana Jones a tajemství křišťálové lebky), nenáviděn jako špion z období vlády vojenské junty, vysmíván jako místní blázen a obáván jako vrah (z jeho minimálně tří obětí se našla pouze jedna lebka). Amazonský prales však zná jako málokdo a dodnes tvrdí, že zná cestu k zaniklým indiánským městům.

Během mých čtrnácti expedic do brazilské Amazonie, kde pátrám po nových druzích pseudoelektrických ryb, se mi podařilo najít Tatuncův dům a také od svých tamních přátel vyslechnout řadu pozoruhodných příběhů o tomto záhadném muži.

Chtěl bych přinést filmové svědectví o této kontroverzní postavě (rozhovor s Tatuncou a jeho blízkými) a společně se svými indiánskými kamarády (kmen Yanomamo) jít v jeho stopách v pohoří Araca a demaskovat (či potvrdit) mýty, které o Akakoru kolují. Je nejvyšší čas - Tatuncovi táhne osmdesátka.


Děsivé i nadějné transplantace

3. října 2016 v 19:10 | Latimérie, StrYke |  Antropologie
Děsivé i nadějné transplantace (Latimérie)

Internetový magazín Science Alert vyslal do světa zprávu o úspěšné transplantaci psí a krysí hlavy, což na první pohled působí velmi znepokojivě, ale i děsivě. Pravdou je, že se nejednalo o úplné odstranění psí hlavy, ale pouze o přerušení míchy, kterou se lékaři snažili opět spojit. Míchu jako orgán není nutné podrobněji představovat, ale shluk nervových vláken byl pro vědce vždy velký oříšek. Samotná stavba by se dala přirovnat k balíčku špaget, které rozlomíte a poté se je opět snažíte spojit zpět, tak aby se každé poloviny správně spojily.

Transplantace zvířecích hlav nejsou písní budoucnosti, první pokusy s transplantacemi prováděl ruský chirurg Vladimir Petrovič Děmichov, který od 30. do 60. let prováděl transplantace psů. Podařilo se mu oddělit psí hlavu, která dokázala fungovat bez zbytku těla. Jednoduchým systémem pump zásoboval hlavu okysličenou krví, psí hlava jevila známky života, reagovala na zvuk, chuť a dotyk.


Dalším jeho velmi děsivým pokusem byla transplantace hlavy štěněte na dospělého psa - stvořil tedy jakousi dvouhlavou chiméru. Způsob byl také jednoduchý - na tělo psa v oblasti krku připojil druhou hlavu. Tyto jeho experimenty neměly dlouhou životnost, jejich doba přežití se pohybovala v rozsahu pár hodin - v některých vzácných případech i dnů. Nicméně tyto pokusy znamenaly průlom v transplantacích a ozkoušeli metodiku transplantací a operací, které se dnes běžně provádějí.

Nyní se vrátíme do dnešní doby - italský neurochirurg Sergio Canavero v roce 2015 prohlásil, že o dva roky později, tedy v roce 2017, provede první lidskou transplantaci hlavy. Nyní jeho tým intenzivně pracuje na naplnění jeho slov a zkouší transplantace na myších, krysách, psech a opicích. V podstatě se snaží přijít na způsob jak spojit kompletně přerušenou míchu. Revoluční na celé věci je, že dosud se vědcům podařilo díky pokusům na myších opět spojit částečně přerušenou míchu, ale zcela přerušená mícha zůstává těžko spojitelná.

Prvním Canaverovým úspěchem byla v lednu 2016 transplantace opičí hlavy. Během operace došlo k opětovnému spojení míchy a všech ostatních orgánů a cest, které se na krku nacházejí. Bohužel, opice po operaci žila pouze 20 hodin, ale podle lékařů vše nasvědčovalo tomu, že operace proběhla v pořádku a předčila jejich očekávání.



Vědci postupují malými krůčky kupředu. Nezasvěcený člověk si zřejmě nedokáže představit, co taková transplantace obnáší, každý drobný detail může mít zásadní důsledky. Není divu, že se k transplantaci hlavy člověka přistupuje dost skepticky. Zlí jazykové tvrdí, jestli má smysl obětovat život člověka kvůli operaci, která nemusí vyjít.

Ale zpět k pejskům. Vědcům z Jižní Koreje se podařilo transplantovat psí hlavu a pes se má čile k světu. Opětovné spojení míchy je dlouhodobý proces, ale na přiloženém videu můžete vidět, jaké dělá pes pokroky a učí se opět používat své tělo. Nespočet vědeckých týmů po celém světě se snaží udělat pokrok při léčbě přerušené míchy. Zdařilé jsou i například transplantace myší a krys, jejich následná léčba a zotavení. Tato odvětví medicíny může přinést naději všem pacientům, kteří byli například po nehodě zcela upoutáni na kolečkové křeslo. Poranění míchy je pro fungování organismu dost podstatné a doufejme, že se relativně brzy dočkáme první úspěšně transplantované lidské hlavy.

Doporučená videa:


Vladimir P. Demichov (StrYke)

Říká se, že ten, kdo dokáže ublížit zvířeti, dokáže ublížit i člověku. O tom, že takové přísloví nemusí vždy platit, nás přesvědčuje nelidské experimentování sovětského vědce Vladimíra Petroviče Demichova během 30. až 60. let minulého století. Ten sice během 2. světové války ošetřoval postřelené vojáky, ale později se začal zabývat mnohem hrůzostrašnějšími pokusy prováděných na psech. Začalo to transplantacemi srdce, kdy například vyoperoval jednu plíci a nahradil jí druhým srdcem nebo udržováním samotného srdce naživu pouze za pomoci přístrojů. Ministerstvo zdravotnictví mu sice jeho experimentování začátkem 50. let zakázalo, Demichov v něm ale pokračoval v tajnosti dál a v roce 1954 stvořil svého prvního dvouhlavého psa. K tělu dospělého německého ovčáka přišil polovinu menšího štěněte a toto jeho dílo žilo celých 6 dní. Během následujících 15 let stvořil dalších 19 dvouhlavých psů, ze kterých se většina nedožila prvního týdne života. Nejdéle údajně psi žili 29 dnů, někde se uvádí dokonce 38 dnů. Demichov bránil své neúspěchy tím, že medicína ještě není dostatečně vyspělá, ve skutečnosti za nimi ale byla imunitní reakce organismu. Přišívání hlav měla být údajně příprava na transplantaci srdce a i přes svou krutost je dnes Vladimír P. Demichov považován za jednoho z nejdůležitějších vědců v počátcích transplantace.


Soucitný ošetřovatel
Demichov během 2. světové války ošetřoval sovětské vojáky a měl určovat, jestli si své zranění nezpůsobili sami, aby se dostali z bojiště. I když často k takovým případům docházelo, nebyly nikým nahlašovány. Demichov tím sice zachraňoval sověty před jistým trestem smrti, ale zároveň riskoval svůj vlastní život.

První dvouhlavý pes
K tělu toulavého ovčáka přišil vědec první polovinu malého štěněte. To bylo vyživováno z těla ovčáka, takže potrava, kterou zkonzumovalo, doslova bezúčelně vypadávala z uříznutého jícnu. Oba psi cítili stejně hlad i okolní teplotu. Ovčák se však menšího příživníka neustále pokoušel zbavit otřepáváním a štěně mu to oplácelo okusováním uší. Zemřeli 6 dní po jejich spojení.
 


[KRYPTO] Nessie: Lochnesská příšera

4. září 2016 v 11:50 | StrYke |  Články
Jezero Loch Ness má rozlohu 56,6 km2 a dost možná v sobě skrývá dosud neznámého živočicha, jenž by měl připomínat dnes již vyhynulého plesiosaura. První zmínka o něm pochází již z 6. století, kdy se s ním setkává misionářský mnich sv. Kolumba, který jej zahání a tím zachraňuje obyvatele kolem jezera od teroru netvora. Kryptid, dnes známý pod jménem Nessie, se opět objevuje až v roce 1547. V té době jde o vyvracení stromů na březích a údajně o napadení několika náhodných svědků. V roce 1880 potom dokonce potápí na jezeře menší parník. Největší slávu zažívá po pořízení fotografie Marmadukem Wetherellem v roce 1934, kterou zveřejňuje vážený chirurg Robert K. Wilson. Snímek byl profesionály uznán jako pravý, což způsobilo masové pátrání v celém okolí Loch Ness. Nejznámější je pravděpodobně výzkum Roberta Rinese mezi lety 1970-1972, během kterého pořídil podvodním sonarem tři fotografie, údajně zobrazující ploutev, hlavu a celé tělo Nessie. Největším zklamáním všech příznivců existence tvora ale nastává roku 1994, kdy se spoluautor slavné chirurgovi fotografie přiznává k podvodu. Silueta tvora, který měl představovat slavného kryptida, byl ve skutečnosti malý model připevněný na malé lodičce. I přes jiné neúspěchy, jako byl například konvoj výzkumných lodí po celé šířce jezera, stále existují nadšenci, pátrající po Nessie a stále ze všech stran přichází nový materiál.


Netvora zahnalo slovo boží
První zmínku o Nessie nám přináší sv. Adomnán ve svém díle Life of St. Columba ze 7. století. V něm se přesouváme o celé jedno století do minulosti, kdy sv. Kolumba navštěvuje jezero Loch Ness a dozvídá se od jeho obyvatel, že jsou utlačováni strašlivým tvorem. Nastraží proto do vod muže a ve chvíli, kdy se netvor objeví, aby návnadu sežral, vyskočí Kolumba ze svého úkrytu a přikáže mu, aby odešel. Tvor tak učiní.

Podvodní tunel
Aby mohla dlouhodobě existovat populace tak velkých živočichů, jako je Nessie popisována, musela by mít k životu k dispozici o dost větší prostor. Jezero je sice spojeno s mořem řekou Ness, ta je ale příliš mělká. Podle některých teorií existuje podvodní tunel, který ústí do moře. To je příliš nepravděpodobné, protože Loch Ness má vyšší nadmořskou výšku - stručně řečeno, v takovém případě by se vylilo.


(Článek jsem psal již před dlouhou dobou v rámci nikdy neuskutečněného projektu)

[KRYPTO] Chupacabra: Mimozemšťan nebo lysý kojot?

30. srpna 2016 v 14:03 | StrYke |  Články
V 60. letech minulého století se po celé Americe, především potom v USA, začíná nalézat záhadně usmrcený dobytek. Hlavně krávy jsou chirurgicky zbaveny orgánů (nejčastěji pohlavních) nebo mají na těle dvě ranky, skrz které je pravděpodobně útočník zbavil veškeré krve. Vše je přičteno mimozemským bytostem a případ se víceméně uzavírá. Něco velmi podobného se ale začíná opakovat v Portoriku (ostrov v Karibském moři) v roce 1994. Tentokrát se stávají hlavními terči útočníka kozy, které jsou nalézány mrtvé a zbaveny poslední kapky krve. O rok později podává jistý Jaime Torres první svědectví z první ruky. Podle něj zrovna šel přes louku, na které se pásly ovce, když si všiml zvláštního tvora ležícího na větvi blízkého stromu. Měl světle šedou barvu kůže, velkou hlavu s mandlovitýma očima a co bylo nejzajímavější, měnil barvu jako chameleon. Veřejnosti byl tento živočich představen pod jménem Chupacabra, což volně přeloženo znamená vysávač koz. Od 90. let se můžeme s tímto fenoménem setkat také v Mexiku, USA nebo v Rusku, ačkoli poměrně výrazně změnil svou podobu. Dnes bývá Chupacabra popisována jako lysý psovitý živočich velikosti kojota, někdy také s křídly nebo s trny táhnoucími se po celém hřbetu. Každou chvíli je nějaký jedinec zastřelen nebo chycen, většinou je ale identifikován jako jiný, nám známý, živočich s prašivinou.


Nepovedený vojenský experiment?
První řádění Chupacabry v 90. letech nastalo chvíli poté, co celé Portoriko zasáhl silný cyklón. Vzhledem k tomu, že poblíž městečka Canovas, u kterého je výskyt tohoto tvora nejčastější, leží blízko zalesněných oblastí, ve kterých se nalézá mmj. také přísně utajená vojenská základna, vyskytly se teorie, že jde o nepodařený experiment. Jedinec měl z utajení utéct poté, co cyklón základně narušil bezpečnost.

Telepatické schopnosti
Jaime Torres ve své výpovědi dodává, že po chvíli, co se na sebe s Chupacabrou dívali, se začala kývat ze strany na stranu a vydávat při tom syčivý zvuk. V té chvíli se pozorovateli udělalo nevolno a omdlel. O pár dní později pronásledoval podobného tvora policejní důstojník, kterému se stala stejná věc. V souvislosti s tím, že umí Chupacabra ovládat telepatické schopnosti, je často spojována s mimozemšťany. Během jejího výskytu totiž bývá na obloze často pozorováno UFO.


(Článek jsem psal již před dlouhou dobou v rámci nikdy neuskutečněného projektu)

Bořiči zvířecích mýtů (6)

27. srpna 2016 v 11:54 | StrYke |  Zoologie
Už je to taková uvítací fráze tohoto nepravidelného seriálu - po delší době se vám hlásím s novým dílem Bořičů zvířecích mýtů, ve kterém se opět podíváme na čtyři zažité nepravdy o některých zvířatech. Bez dalšího rozmazávání jdeme na to:

Býci nemají rádi červenou barvu a jsou při pohledu na ni agresivní. Každý z nás zná španělské býčí zápasy, kdy matador (zápasník s býky) mává s červenou muletou (tyčka s látkou) a býk je natolik podrážděný, že na něj opakovaně útočí. Červená barva za to ale nemůže. Býk je totiž zvíře barvoslepé a provokují ho především pohyby, které matador s muletou dělá. A proč má muleta červenou barvu? Z prostého důvodu - jelikož býk často zápas nepřežívá, nikdo přece nechce, aby byla na látce vidět krev.


Myši milují sýr a vlezou kvůli němu i do pastičky. Kreslené pohádky, ve kterých vystupují myši, hovoří jasně - tito hlodavci pro sýr udělají cokoliv. Stačí si vzpomenout na Rychlou rotu, ve které Monty Jack (potkan) nabýval nepříčetnosti, jen co sýr ucítil. Jak je to ve skutečnosti? Jde sice o všežravce, ale sýr myši naopak spíše odrazuje. Myši totiž milují sladké věci a v sýru je obsaženo pouze malé množství mléčného cukru (laktózy). Angličtí vědci dokonce zaznamenali případ, kdy se myši vyhýbaly čemukoli, co po sýru jen vonělo. Do pastičky je tedy lepší dát kostičku čokolády.

Ježek si na bodlinách nosí jablko nebo hrušku. Zase trošku nostalgie - pamatujete si v dětských knížkách na obrázky ježka, jak si spokojeně nese na bodlinách jablko? Napadlo vás někdy, proč jste nikdy takového ježka neviděli ve skutečnosti? Odpověď je jednoduchá - ježci to totiž nedělají. Ježek patří do řádu savců hmyzožravci, což o něm říká téměř všechno. Živí se především brouky, žížalami a různým hmyzem. Ovoce téměř nejí a už vůbec ho na sobě nenosí.

Psí zdraví lze určit podle vlhkosti čumáku. O psech se bezesporu napovídalo ze všech zvířat nejvíce lží a omylů. Jednou hodně známou nepravdou je určování zdraví podle čumáku - pokud je čumák vlhký, je pes zdravý, a naopak. Tato fáma má svůj původ ze samotné bible. Když Noe plul na moři, v lodi se udělala díra a pes ji ucpal svým čumákem. Bůh ho potom za odměnu obdařil vlhkým čumákem. Pokud svou vlhkost ztratil, indukovalo to špatný zdravotní stav. Pravda je ovšem taková, že podle čumáku většinou zdraví svého domácího mazlíčka nepoznáme.


Překvapilo vás v tomto díle něco? Napište mi další fámy, které vám přijdou zajímavé!

Vitiligo dokáže udělat z černocha albína! A může jím onemocnět kdokoliv

20. srpna 2016 v 16:12 | StrYke |  Antropologie
Až 4 % lidské populace trpí dosud velmi záhadným kožním onemocněním, které není ani tak nebezpečné po fyzické stránce, jako spíše po stránce psychické. Představte si to - jednoho dne si na svém těle všimnete světlé skvrny, kterou se rozhodnete neřešit. A během poměrně krátké chvíle vám skvrna zbělá úplně, zvětší se, v její blízkosti se začnou objevovat další podobného charakteru, a nakonec vytvoří mozaiku bílých skvrn...

To je jeden z možných scénářů vitiliga - pravděpodobně autoimunitního onemocnění, při kterém vaše tělo považuje vaše melanocyty za záškodníky a rozhodne se je zlikvidovat. A protože melanocyty produkují melanin, kožní pigment, poškozené části těla bělají a výrazně se liší od zbytku kůže. Žádná léčba dosud neexistuje, pouze spousta neprůkazných metod, u kterých je výsledek spíše nepravděpodobný.


Co váš imunitní systém přiměje, aby začal melanocyty destruovat, zatím není stoprocentně prokázáno. Nejpodporovanější teorií je ta, že vitiligo může být vyvoláno dlouhodobým stresem nebo i náhlým šokem (krátkodobým stresem). Často je doprovázeno jinými autoimunitními onemocněními, jako je například špatné fungování štítné žlázy, cukrovka nebo chudokrevnost. V některých případech se jedná i o onemocnění dědičné, ačkoli ne vždy se z generace na generaci přenáší.

Byla řeč o jednom z možných scénářů vitiliga. Obecně rozlišujeme čtyři typy, které se liší především umístěním a plochou rozšíření. Fokální neboli ložiskové vitiligo nepostihuje více než 5 % lidského těla a zpravidla se objevuje maximálně na dvou místech. Segmentální vitiligo zasahuje pouze jednu stranu těla. Nejčastějším typem je vitiligo generalizované, které se vyskytuje symetricky na obou stranách těla (především v oblasti obličeje a na končetinách). A posledním typem je vitiligo univerzální, které pokrývá více než 80 % lidského těla.

Čím je vitiligo nebezpečné a co se s ním dá dělat? Zasažená místa postrádají pigment, takže se lehce spálí od sluníčka a tudíž vzniká větší riziko rakoviny kůže. Lidé, kteří jím trpí, mají často psychické problémy - jsou nejistí, mají nízké sebevědomí a mohou se stranit od ostatních. Bohužel výrazně účinná léčba ještě nebyla objevena, bílé skvrny se mohou zakrývat make-upem nebo pacient může podstoupit světloléčbu nebo léčbu pomocí léků, nejčastěji kortikoidů.

V extrémních případech může být provedena repigmentace - implantace nových melanocytů. Často se ale po jejím užití vitiligo vrací na jiných místech. Naopak v případě univerzálního vitiliga se provádí depigmentace, kdy se pigment odstraní i ze zbývajících nezasažených míst. Cílem je sjednotit barvu kůže, pacient poté připomíná člověka s albinismem (s tím rozdílem, že vitiligo nezasahuje oční duhovku). Děsivé, co?

Had titanoboa: 15metrový pojídač krokodýlů

14. srpna 2016 v 11:10 | StrYke |  Paleontologie
Do roku 2009 byl za největšího známého hada v historii Země považován giganthopis, desetimetrový had žijící před 40 miliony let na severní Sahaře. Tento obr byl tak silný, že na jeho jídelníčku často končili sloni (kteří byli v té době podstatně menší, než dnes) nebo velcí krokodýli. A teď si představte, že již sedm let známe jiného fosilního hada, který je ještě téměř o třetinu delší.

Jeho pozůstatky byly objeveny právě v roce 2009 v Kolumbii. Odhaduje se, že žil zhruba před 60 miliony lety - přibližně 10 milionu let po masivním vymírání dinosaurů, kdy se díky velmi teplému klimatu a nově vzniklému volnému místu pro "šéfy" planety vyvinula nejrůznější stvoření. A jedním z nich byl právě titanoboa cerrejonensis, který dosahoval délky až 15 metrů a váhy přes jednu tunu.

I přes hrozivý vzhled se nejspíš jednalo o poměrně líného hada, který většinu svého života trávil nehybně ve vodě. Tam totiž, ukrytý, číhal na kořist, kterou se nejčastěji stávali krokodýli, želvy a možná i ryby. Šlo o škrtiče, kolem své kořisti se obtáčel a udusil ji svým silným stiskem. V okamžiku, kdy se nakrmil krokodýlem, nemusel pravděpodobně jíst až jeden rok.

Pravý respekt titanoboa ale vyvolává až v okamžiku, kdy ho člověk může vidět na obrázku. V roce 2012 byl v New Yorku odhalen model v životní velikosti (14,6 metrů), a to konkrétně v Grand Central Terminalu. Díky své velikosti by pro něj byl člověk velmi lehká kořist. Co myslíte, je anakonda stále tak děsivé zvíře?



CO JE CO: Krokodýl nebo aligátor? Poznáte to?

30. července 2016 v 11:32 | StrYke |  Zoologie
Je spousta zvířecích druhů, které zná každý, ale rozpoznat je od jiných a podobných je obtížné. Já jsem ve svém nepřeberném množství plánovaných "rozdílovek" tentokrát vybral krokodýla a aligátora, dva zástupce dvou různých čeledí řádu krokodýlů (nejsou to ještěři!), a krátce se podíváme i na snad nezaměnitelného gaviála a kajmana. Schválně si tradičně zkuste určit jedince na fotografiích a po přečtení článku si ověřte svou úspěšnost.


Začneme krokodýly, kterých existuje 11 druhů a najdeme je v Asii, Americe, Austrálii a Africe. Mezi zástupce patří například krokodýl nilský, který žije téměř po celé Africe a hned po krokodýlovi mořském je největším krokodýlem. Krokodýl mořský je zároveň i největším současným plazem, největší zaznamenaný jedinec měřil 6,3 metru. Krokodýla od aligátora poznáme tak, že má tlamu do tvaru V a při jejím zavření mu kouká čtvrtý spodní zub.


Aligátorů je podstatně méně, známe pouze 2 druhy a z toho aligátor čínský je kriticky ohrožený. Známější aligátor severoamerický se, jak již jeho druhový název napovídá, vyskytuje v Severní Americe, konkrétně na jihovýchodě USA. Také nejde o žádného prcka, samci obvykle dorůstají až do 5,5 metru. Aligátora od krokodýla poznáme tak, že má tlamu do tvaru U a při jejím zavření mu čtvrtý spodní zub zapadá do jamky, takže vidět není.


Do čeledi aligátorovití patří kromě aligátorů také kajmani. Mezi ně patří asi nejznámější kajman brýlový ze Střední a Jižní Ameriky, který je pojmenován podle hřebenu připomínající obroučku brýlí mezi očima. V části stejné lokality žije i kajman černý, který byl dlouho loven pro svou kůži. Za posledních několik let se naštěstí jeho populace stabilizovala.


A na závěr, poslední čeleď tvoří gaviálové, respektive jediný známý druh gaviál indický. Ten je sice v Indii, kde se v povodí řeky Gangy nejvíce vyskytuje, považován za posvátné zvíře, i přes to je ale druhem kriticky ohroženým. Příčinou je především znečišťování vod. Dnes v přírodě žije pravděpodobně pouhých 200 jedinců. Gaviál je s jinými zástupci řádu krokodýlů nezaměnitelný díky své protažené štíhlé tlamě.


Takže, už víte, jak poznat aligátora od krokodýla? Určili byste už jedince na prvních fotografiích sami a úspěšně? Správné odpovědi jsou: Krokodýl mořský, kajman brýlový, aligátor severoamerický.

Mosasaurus: Mořský zabiják z druhohor

26. července 2016 v 12:09 | StrYke |  Paleontologie
V dobách druhohorní křídy, zhruba před 70 miliony lety, když se po zemském povrchu proháněli dinosauři a obří krokodýli, dominovali mořím po celém světě žraloci, kteří tehdy začali získávat svou současnou podobu, a plazi, jejichž těla často rostla do obrovských rozměrů a jejichž vzhled by mohl bezproblémově posloužit jako předloha do nějakého béčkového hororu. Představuji vám mosasaury, ještěry od řeky Mázy.

První pozůstatky byly objeveny v roce 1764 poblíž nizozemského Maastrichtu. Během několika dalších desítek let byly kosti nalezeny téměř po celém světě (bohatá naleziště se nacházejí i na našem území) a byla vytvořena čeleď mosasauridae, patřící mezi šupinaté plazy a zahrnující několik rodů. Různé druhy dosahovaly různých velikostí (od "pouhých" 3 metrů po 18 metrů) a žily různým způsobem života.


Největších rozměrů pravděpodobně dosahovali zástupci rodu mosasaurus (a hainosaurus, nejmenší naopak carinodens). Dorůstali až do 15 metrů (předpokládá se, že mohli i do 18 metrů) a patřili mezi tehdejší největší mořské živočichy. Zuby byly různě přizpůsobeny, ať už to bylo k trhání masa z kořisti nebo k rozdrcení schránek amonitů (dnes vyhynulí hlavonožci). Hlavními potravními konkurenty byli žraloci, se kterými, soudě podle otisků zubů na kostech, i často bojovali.

Dnešními nejpříbuznějšími živočichy mosasaurů jsou varani a hadi, se kterými mají spoustu společných znaků. Mosasauři měli pravděpodobně dlouhý rozeklaný jazyk, tělo pokryté šupinami (ve kterých byla objevena vysoká přítomnost melaninu, takže byly nejspíš hodně tmavé) a dýchali vzdušný kyslík. Podobně jako hadi měli poměrně flexibilní čelisti, což jim umožňovalo polykat větší sousta v celku.

Mosasauři měli končetiny přeměněné ve dva páry silných ploutví (přední byly o něco větší než zadní) a tělo měli zakončené mohutným ocasem. Většinou se zdržovali poblíž mořských hladin (i když byli pravděpodobně schopni se potápět i do větších hloubek) a podle nejnovějších studií z roku 2016 si udržovali stálou tělní teplotu (kolem 33-36 °C). S vysokou pravděpodobností rodili živá mláďata.

Mosasauři byli ve své době pány většiny moří. Jejich vláda byla přerušena až s masivním vymíráním dinosaurů na konci křídy, asi před 66 miliony let. Své místo přenechali svým největším konkurentům, žralokům, a nám z jejich největšího vzestupu zůstaly pouze pozůstatky, které jsou u nás k vidění například v pražském Národním muzeu (konkrétně exemplář nalezený v roce 1960 u Dolního Újezdu u Litomyšle). Jste rádi, že v moři už tohoto tvora nepotkáte?


Syndrom neklidných nohou: Když jsou nohy proti vám

22. července 2016 v 12:35 | StrYke |  Antropologie
Jak si mohla spousta z vás všimnout, v posledních několika měsících jsem se zaměřil nejen na psaní "odborných" článků, ale také jsem s vámi snažil podělit o své zážitky, zkušenosti, fotografie. Včera jsem si na internetu pročítal nějaké články o syndromu neklidných nohou, kterým, jako každý desátý člověk, trpím a jelikož většina z autorů jím postihnuta nebyla, rozhodl jsem se napsat článek, jak se takový syndrom projevuje.

Syndrom neklidných nohou je dosud málo prozkoumané onemocnění, které způsobuje, že postižený nevydrží mít nohy (existuje i méně častý syndrom neklidných rukou) v klidu a musí s nimi neustále hýbat. Existují různé formy, od zanedbatelné po život velmi znepříjemňující. Já patřím naštěstí spíše k té lehčí formě, ačkoli se syndrom s přibývajícím věkem zhoršuje (často jde o dědičnou záležitost, v mé rodině vím minimálně o dvou lidech, kteří jím také trpí).

Na první pohled se jedná o úsměvné a ničím nebezpečné onemocnění. Ve skutečnosti dokáže tento syndrom znepříjemnit (a do jisté míry i znehodnotit) život velkým způsobem. A já vám hned řeknu proč. Postižení lidé totiž často nemohou jezdit autem nebo autobusem na delší trasy, nemohou navštěvovat místa, na kterých se sedí (kina, divadla apod.) a jelikož se neklid v nohou dostavuje hlavně noci, nemohou ani spát a trpí únavou.


Co člověka ale nutí, aby s nohama pohyboval? To je moc dobrá otázka a málo kdo na ni dokáže odpovědět. Mě se syndrom týká většinou pouze v okamžiku, kdy jsem na několikahodinové cestě autobusem (v posteli, ve škole apod. jen výjimečně). Projevuje se nepříjemným pocitem v nohou, jakoby mi jimi probíhala nějaká energie, a jediný způsob, jak se toho do jisté míry zbavit, je s nimi začít pohybovat. Pokud s nimi nehýbu delší dobu nebo málo, přechází nepříjemný pocit v bolest.

Pokud mě syndrom na nějaké cestě zastihne, stává se z ní peklo. Pohyb se stává čím dál více nedostačující a nepříjemný pocit zabraňuje ve spánku a vlastně i ve všem ostatním, co by se mělo dělat v klidu. Jediným způsobem, jak se ho zbavit, je přestat na nohy myslet, což je v rozjetém stádiu již nemožné. Nejčastěji mi pomáhá nějaký aktivní pohyb (např. klasická chůze) a poté se soustředit na něco jiného.

Několikrát jsem zkoušel různé masti na nohy, které bohužel vždy téměř nebo vůbec nefungovaly. Syndrom neklidných nohou se nejčastěji řeší u neurologa (dokáže být výrazně potlačen) a nejedná se o nic smrtelného, jenom jde o znepříjemnění života. Já jsem ho, stejně jako časté pálení žáhy, nikdy moc neřešil, protože na delší cesty vyrážím pouze výjimečně.

Děkuji, že jste si přečetli toho hypochondra ve mně, a doufám, že jste se dozvěděli něco nového. Co si o tom myslíte?

Zamoří Evropu zákeřný virus zika? Je to velmi pravděpodobné!

21. července 2016 v 12:29 | StrYke |  Mikrobiologie
Virus zika je novodobým strašákem, kterého se, stejně jako tomu bylo u ptačí chřipky nebo u eboly, děsí celá Evropa. Šíří se rychlým tempem po celém světě (momentálně rychlost výrazně klesla, nejspíš kvůli chladnějšímu období a tudíž i menšímu výskytu infikovaných komárů v Jižní Americe), pravděpodobně způsobuje zákeřné degenerace u nenarozených dětí a za měsíc se v Brazílii, v zemi s největší koncentrací komárů i nakažených lidí, budou konat letní olympijské hry. Čeká nás snad pandemie? A na co se popřípadě připravit?

Virus, který byl pojmenován podle pralesa Zika, ve kterém byl v roce 1947 objeven, pochází z Afriky (poprvé byl izolován z makaků) a u člověka se poprvé objevil v roce 1968. Jeho přenašečem je nejčastěji komár Aedes aegypti, který se vyskytuje na celém americkém kontinentě kromě Kanady a Chile. Momentálně je nejvyšší riziko nákazy v Brazílii, ale nebezpečná je i Kolumbie, Ekvádor, Panama, Mexiko a další. V roce 2016 byl virus objeven minimálně ve 20 zemích.

Nejčastěji se nákaza šíří bodnutím infikovaným komárem Aedes aegypti, přenášejícím také žlutou zimnici nebo horečku dengue. Aktivní virus byl ale objeven i ve spermatu (přenos pohlavním stykem), v krvi (přenos krevní transfúzí), v moči a ve slinách člověka. Inkubační doba je zhruba 3-12 dní a příznaky, které se u téměř 80 procent nakažených vůbec neprojeví, jsou nejčastěji bolest hlavy a kloubů, vyrážky a teplota. Do týdne je nemocný opět jako rybička.


Čím je tedy zika tak nebezpečná? Způsobuje totiž různé komplikace u těhotných žen, ať už je to předčasný porod, krvácení nebo mikrocefalii u plodu. Mikrocefalie je předčasné ukončení vývoje mozku a projevuje se charakteristicky malou hlavou doprovázenou mentálními poruchami. Před vypuknutím nákazy zika se v Brazílii ročně rodilo průměrně 163 novorozenců s touto poruchou, nyní je to neuvěřitelně vysoké číslo 4690 případů!

Účinná léčba ještě neexistuje a infikovaným je maximálně doporučen odpočinek s vyšším příjmem tekutin. Brazilská vláda investovala nemalé peníze do výzkumu vakcíny. U dospělého člověka nezpůsobí virus žádné výraznější zdravotní komplikace. Ještě nedávno se předpokládalo, že mikrocefalie se projevuje pouze u jednoho procenta plodů nakažených matek, podle nejnovějších výzkumů je to ale až 20 procent.

V srpnu 2016 se budou v Riu de Janeiru konat letní olympijské hry. Brazílie odmítla jejich zrušení a v únoru 2016 zahájila opatření proti výskytu ziky (likvidování stojatých vod, u kterých se komáři rozmnožují apod.). Předpokládá se, že výskyt infikovaných komárů se sníží díky chladnějšímu klimatu, který během her bude v Jižní Americe panovat. I přes to organizace WHO odhaduje, že během roku se nakazí 3-4 miliony lidí a díky hrám se zika rozšíří doslova po celém světě.

Prevencí proti viru je vyvarování se bodnutí komárem (používat repelent, nosit dlouhé rukávy, zbytečně nevětrat v "zamořených" oblastech). V České republice byly zatím čtyři případy nákazy, z čehož tři byly ženy (ani jedna nebyla těhotná) a jeden muž. Na Slovensku byl zatím pouze jeden případ. Nákaza u všech proběhla v mírném stádiu. Co myslíte, máme začít nakupovat zásoby repelentu?

Je mléko pro člověka prospěšné nebo velice nebezpečné?

17. července 2016 v 19:00 | StrYke |  Antropologie
Máme-li se zabývat otázkou, jestli je konzumace mléka pro lidský organismus prospěšná, musíme si hned ze začátku uvědomit jednu věc. Není to přirozené. Žádný jiný savec ve volné přírodě už nepřijímá po odkojení mléko a už vůbec nepřijímá mléko jiného druhu, v našem případě především kravského nebo kozího.

O tom, co to v našem těle způsobuje, se vedou spory. Hlavním argumentem proti prospěšnosti je nadměrné množství proteinů ve vápníku, které organismus nedokáže efektivně zpracovat, čímž nastává nerovnováha projevující se úbytkem vitamínu D. Ten je důležitým prvkem v pevnosti kostí, takže může nastat tzv. osteoporóza. Jiný názor tvrdí, že vápník z mléka je pro naše tělo nenahraditelný a jeho velké množství je naopak prospěšné.

Dalším, dnes již téměř vyvráceným, argumentem měl být obsah negativních hormonů, které krávy do mléka produkují. To mělo způsobovat imunitu proti antibiotikům nebo zhoršení akné. Britská studie sice prokázala, že tyto hormony existují, ale jejich množství je zanedbatelné už kvůli hormonům produkovaným lidským tělem.


Dalšími komplikacemi, kterými se ohánějí odpůrci mléka, jsou například vysoká hladina cholesterolu nebo vyšší frekvence infekčních onemocnění, zatím co příznivci mléka argumentují například obsaženým selenem, který zpomaluje proces stárnutí, nebo pozitivním vlivem na přenos nervových signálů, pohyb svalů a spermií a podobně.

Lidský organismus ve svém útlém věku produkuje enzym chymosin, který je důležitý pro trávení mléčné bílkoviny kaseinu obsažené v mléce. Ten se ale s přibývajícími roky ztrácí, takže mléko se stává pro člověka těžko stravitelným. Zároveň se ztrácí laktáza, kvůli čemuž jsme neschopni trávit laktózu (mléčný cukr). Díky evolučnímu procesu se v nás ale během posledních pěti tisíc let objevil gen přizpůsobený ke konzumaci mléka.

Kromě čím dál rozšířenější alergie na mléko není neobvyklým jevem ani naprosté postrádání laktázy v lidském těle. To se týká především amerických indiánů, asiatů a většiny černochů. V Evropě je odhadem 200 milionů jedinců, pro které je mléko nestravitelným nebo těžko stravitelným. Jelikož zde se také konzumuje nejvíce, spojuje se s tím také největší výskyt civilizačních chorob.


(Článek jsem psal již před dlouhou dobou v rámci nikdy neuskutečněného projektu)

Muchomůrka červená vás neotráví, jenom po ní budete mít halucinace!

15. července 2016 v 13:16 | StrYke |  Mykologie
Muchomůrka červená (lat. Amanita muscaria) je stejně tak známá, jako opředená spoustou mýtů. Tak například, věděli jste, že ve skutečnosti není ani zdaleka tak jedovatá, jak se říká, a v minulém století byl zaznamenán pouze jeden jediný případ smrtelné otravy? A že existují teorie, že většina současných náboženství byla "vymyšlena" po její konzumaci, protože v sobě má vysoce halucinogenní látky?

Přesně tak to je. Její účinky vešly ve známost teprve v 18. století v souvislosti se sibiřským šamanismem. Tamější šamani ji používali ještě relativně nedávno (existují zprávy ještě z 20. století) k dosažení "vědění" a ke komunikaci s duchy. Není divu, že to pro ně byla houba posvátná. Ale nebudeme se zbytečně zabývat historií (kterou již výstižně popsaly jiné stránky) a podíváme se na její účinky.

Dlouho se předpokládalo, že za halucinogenní účinky může látka muskarin. Podle nejnovějších poznatků je ale hlavní příčinou kyselina ibotenická, která je v jedné houbě obsažena z 0,03 - 0,1 % a její množství je závislé na čerstvosti muchomůrky (sušením z ní vzniká účinnější muscimol, který je aktivní v dávce 10 - 15 mg, zatím co kyselina ibotenická v dávce nad 90 mg).


Muchomůrka červená se ale svými účinky neřadí mezi "relaxační" drogy jako například lysohlávky. I když její požívání není v moderní společnosti příliš zaznamenáno, její konzumenti se k ní většinou nevrací. Její vzhled je sice charakteristický a zná ho snad každé dítě ve školce, dávkování se ale špatně odhaduje a může lehce dojít k nechtěnému předávkování (ne smrtelnému).

Účinky se po orální konzumaci nejčastěji dostavují po první hodině a půl. Projevují se zrakovými, sluchovými i hmatovými halucinacemi (např. se různě zvětšují objekty, obraz se vlní, často dochází k návštěvě různých tvorů včetně trpaslíků) a únavou (člověk opakovaně upadá do různě hlubokých spánků a špatně odlišuje sen od reality). Konzument často přestává ovládat své tělo (např. říká věci, které by nechtěl a uchopuje nechtěné předměty) a jako vedlejší účinek se mnohdy dostavuje nevolnost a zvracení. Celý "trip" trvá přibližně 8 hodin a je zakončen prudkou bolestí hlavy.

V menších dávkách údajně muchomůrka červená navozuje dobrou náladu a uvolněnost. Její účinky jsou dobře známy také některým zvířatům, například sobům, kteří ji vyhledávají a žerou. Většinou potom chvíli nehybně stojí a otupěle koukají před sebe a nakonec upadnou do hlubokého spánku.

Závěrem bych chtěl upozornit, že tímto článkem nikoho nenavádím k její konzumaci (naopak bych to podle dostupných informací nedoporučoval). Muchomůrka červená je vnímána jako jedovatá houba a i když nyní víme, že to úplně není pravda, je stále dobré se jí vyhnout a přenechat ji našim dobráckým zvířecím společníkům.

Mamba černá: Rychlý a smrtelný zabiják

5. července 2016 v 20:58 | StrYke |  Zoologie
Smrtelně jedovatá, rekordně dlouhá a velmi rychlá - tak by se dala stručně popsat mamba černá (lat. Dendroaspis polylepis), jeden z nejnebezpečnějších hadů vůbec. Vyskytuje se v téměř celé jižní a střední Africe, přičemž je považována za nejdelšího afrického jedovatého hada. Na rozdíl od mamby zelené (lat. Dendroaspis viridis), která je podobně jedovatá, často opouští větve stromů a pohyb po zemi jí nedělá žádný problém. Pojďme se na tohoto zabijáckého, leč krásného tvora podívat zblízka.

Mamba černá získala své druhové jméno podle charakteristicky černé sliznice, která je viditelná především při jejím varovném postoji. Zbarvení jejího těla přitom vůbec černé není, ve skutečnosti se pyšní většinou šedou barvou různých odstínů. Délka, do které může dorůstat, dosahuje neuvěřitelného čísla 2,5 metru (známé jsou dokonce exempláře dlouhé 4,5 metru). Obývá otevřené lokality, jakými například jsou polopouště, savany nebo travnaté a křovinaté oblasti.


Jde sice o poměrně teritoriálního hada, styku s člověkem se ale pokud možno vyhýbá. V okamžiku nebezpečí většinou prchá, a když jde opravdu do "tuhého" (např. když útočník stojí mezi ní a úkrytem), zastrašuje vzpřímením přední části těla (může se napřímit až jeden metr od země!) a houpavým pohybem hlavy. Současně neustále syčí a díky otevřené tlamičce ukazuje typickou černou sliznici. Pokud ohrožení nepomine, zaútočí.

Mamba černá je známá tím, že svého protivníka neuštkne pouze jednou. Ze zubů jí proudí neurotoxický jed, který u člověka téměř vždy do 20 minut způsobí smrt (konkrétně ochromí nervový systém a člověk se udusí). Smrtelnou dávkou pro člověka je pouhých 10-15 mg. Při každém kousnutí mamba do svého protivníka aplikuje přibližně 120 mg (někdy dokonce 400 mg). Pro záchranu musí napadaný okamžitě vyhledat lékařskou pomoc a vhodné sérum.

Přirozenou potravou mamby jsou drobní savci, ptáci a plazi. Při lovu praktikuje svižný útok (na krátkou vzdálenost může vyvinout rychlost až 20 km/hod), během kterého kořist jednou uštkne a poté ji nechá, dokud nezačnou působit jedy. Tento postup neplatí u ptáků, které po kousnutí nepouští, aby jí neuletěli. Kontaktu s člověkem se snaží vyhýbat a případné útoky jsou většinou dílem nedorozumění.

Mamba do podzemních úkrytů klade přibližně 15 vajec, ze kterých se líhnou již soběstačná a velmi jedovatá mláďata dlouhá 40-65 cm. Často se poté uchylují (stejně jako dospělci) do blízkosti lidských obydlí, kde loví hlodavce.