[GALERIE] Průřez galerií č. 7 - Zas po nějaké době

12. března 2017 v 19:42 | StrYke |  Články
Po nějaké době znovu uvádím několik nových fotografií z naší galerie (pro zobrazení všech čtěte více):

 

Biologie: Doporučená literatura

2. března 2017 v 19:20 | StrYke |  Info zdroje
Kdysi dávno jsem na tyto stránky uváděl zdroje (literární i dokumentární), ze kterých jsem často čerpal informace v oboru kryptozoologie. Protože se od té doby zaměření mých článků značně změnilo, rozhodl jsem se, že také "zaktualizuji" svůj seznam zdrojů - uvádím nejen učebnice, s kterými se (momentálně) připravuji na přijímačky na vysokou školu, ale také jinou více či méně odbornou literaturu, která mi prošla rukama.

Středoškolské učebnice
Biologie - 2000 testových otázek a odpovědí (L. Kincl, V. Chalupová-Karlovská; 2007)
Biologie buněk (R. Závodská; 2006)
Biologie člověka 1 (E. Kočárek; 2010)
Biologie člověka 2 (E. Kočárek; 2010)
Biologie pro gymnázia (J. Jelínek, V. Zicháček; 2005)
Biologie rostlin (L. Kincl, M. Kincl, J. Jakrlová; 2006)
Ekologie (J. Šlégl; 2005)
Genetika (E. Kočárek; 2004)
Odmaturuj z biologie (???; 2003)
Zoologie (V. Zicháček; 2013)

Vysokoškolské učebnice
Paraziti a jejich biologie (P. Volf, P. Horák; 2007)

Zoologie
Agama vousatá (L. Klátil; 2008)
Baziliškové (O. Hes; 2013)
Chameleon jemenský (N. Velenská; 2009)
Liška a větší šelmy (V. Škaloud; 2009)
Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech (J. Lloyd, J. Mitchinson; 2010)
Plazi (J. Moravec; 2015)
Potkan (G. Bull; 2004)

Cestopisy
Procházka amazonským pralesem (J. Moravec; 2009)

Paleontologie
Objevy pod vrstvami času (V. Socha; 2014)
Tak jako dinosauři (E. Buffetaut; 2005)

Evoluce
Rozmnožování z pohledu evoluce (F. Kolář; 2016)

Spinosaurus: Největší "suchozemský" dravec všech dob

2. března 2017 v 16:25 | StrYke |  Paleontologie
Stejně jako jiní pisatelé, i já musím vzpomenout na slavnou scénu z třetího pokračování Jurského parku, ve které se dosud neporazitelný tyrannosaurus rex utká s novým soupeřem - spinosaurem, který jej porazí a záhy se stane novým "šampionem". Že k podobnému souboji nemohlo nikdy dojít, protože oba druhy dělilo přibližně 40 milionů let a jeden celý kontinent, v tomto článku nebude důležité - důležitý bude pouze samostatný spinosaurus, dinosaurus žijící v období křídy před 112-97 miliony let na území dnešní severní Afriky. Zajímavý je nejen tím, že jde o největšího kdy žijícího teropoda, ale pravděpodobně i o největšího suchozemského dravce.

Psal se rok 1944, ve světě zuřila druhá světová válka a v jejím centru, v německém Mnichově, se jeden německý protinacistický paleontolog Ernst Stromer snažil zachránit svůj nejvýznamnější objev - kosterní pozůstatky pozoruhodného dinosaura, který měl nápadné téměř metr dlouhé čelisti a na hřbetu 1,7 metru vysoký hřeben. Byl objeven v roce 1915 na území egyptské Sahary a byl pojmenován jako spinosaurus aegyptiacus (později byl popsán ještě druhý druh s. maroccanus). A ačkoliv se jeho objevitel snažil sebevíc o přesunutí fosilií mimo oblast spojeneckých náletů, byly společně s celým muzeem zničeny.


Tak svět přišel o první kosterní nálezy dinosaura, který se podle studií z roku 2006 svými běžnými rozměry vyrovnával největším exemplářům dosud největšího známého teropoda (masožravého, zpravidla po dvou se pohybujícího dinosaura) giganotosaura. Délka spinosaura se totiž podle odhadů běžně pohybovala mezi 16-18 metry a váha mohla přesáhnout deset tun. Jeho charakteristickým znakem byly až dva metry dlouhé zádové výběžky obratlů, mezi kterými byla pravděpodobně napnuta kožní plachta (její význam není zcela prokazatelný, ale předpokládá se, že sloužila k termoregulaci zvířete).

Život spinosaura ve skutečnosti vypadal pravděpodobně úplně jinak, než jak může divák vyvodit z Jurského parku. Omluvou budiž fakt, že zatímco tento film je z roku 2001, všeobecně se pohled na spinosaurovu etologii a ekologii změnil až o třináct let později. V roce 2014 byla zveřejněna studie, která předpokládá, že největší suchozemský dravec žil převážně obojživelně a na souši se pohyboval výhradně po všech čtyřech. Většinu dne pravděpodobně trávil na březích potoků a jezer, kde lovil větší sladkovodní ryby (tento způsob života potvrzují nejen studie z roku 2010, ale také tvar a uspořádání čelisti a zubů).

 


CO JE CO: Vrána, havran nebo krkavec?

15. února 2017 v 17:22 | StrYke |  Zoologie
Hejna hrozivých krkavcovitých černých ptáků osidlují kdejaké pole, města nebo lesy. Na první pohled by se mohlo zdát jejich určení jednoduché - člověk se koukne a řekne: "To je přece jasný..." a nyní nastává ta otázka. Co je vrána, co je havran a co je krkavec? Pokud si myslíte, že již teď znáte odpověď, můžete si prohlédnout následující tři fotografie a své znalosti si ověřit. Pro ty ostatní si rozdíly mezi těmito "na peříčko" podobnými ptáky objasníme.


Nejkomplikovanější je pravděpodobně vrána, která byla do relativně nedávné doby označována jako jediný druh vrána obecná (lat. Corvus corone corone). Její dva poddruhy, vrána černá (lat. Corvus corone) a vrána šedá (lat. Corvus cornix) jsou však dnes na základě podrobného výzkumu z roku 2003 považovány za dva samostatné druhy (ačkoliv genetické výzkumy tuto domněnku stoprocentně nepotvrdily). S oběma se můžeme na našem území setkat - s vránou černou na západě a s vránou šedou na východě. Jsou však oblasti, kde se oba druhy prolínají a dokonce kříží.

Vrána šedá nepředstavuje v určování větší problém - je téměř celá zbarvená šedivě, černě zbarvenou má pouze hlavu, náprsenku, ocas, křídla a nohy. V severnějších oblastech je částečně stěhovavá, na jihu zůstává po celý rok. Žije samostatným způsobem života, pouze v zimě můžeme spatřit hejna čítající desítky členů. Váží přibližně půl kila, je dlouhá kolem půl metru a rozpětí křídel se může pohybovat až kolem jednoho metru.


Mnohem těžším oříškem je její příbuzná, vrána černá. Váha, délka a rozpětí křídel jsou podobné, je však téměř celá zbarvená černě (peří má mírný odlesk). Má šedohnědě (téměř černě) zbarvený, u kořene opeřený, zobák, který je mírně prohnutý. Na rozdíl od havrana se na zemi nezdržuje příliš dlouhou dobu, proto většina houfujících se černých ptáků, které máme možnost spatřit, patří mezi zástupce havrana polního (lat. Corvus frugilegus).


Havran má podobné tělesné proporce jako vrána a také je téměř celý černý. Jak ho tedy od ní odlišit? Klíčem je hlavně kovově namodralý odlesk peří viditelný především v jasném slunečním světle. Zobák je světlejší (šedivý), rovný, ostře špičatý a lysý (mláďata ho mají však zhruba až do 6. měsíce života u kořene opeřený). Charakteristickým znakem jsou také tzv. kalhotky, což je odstávající opeření na končetinách.


Třetím lehce zaměnitelným krkavcovitým ptákem na našem území je krkavec velký (lat. Corvus corax). S ním se ale běžně nesetkáváme - je u nás totiž chráněný jako ohrožený druh, který se kontaktu s člověkem vyhýbá a nejčastěji ho můžeme spatřit na Šumavě nebo v zoologické zahradě. Oproti vráně a havranovi je mohutnější (váha až 1,5 kilogramu, délka těla přibližně půl metru a rozpětí křídel kolem 120 centimetrů). Kořen zobáku má opeřený, černé peří s kovovým odleskem na hrdle charakteristicky odstává a na rozdíl od obou ptáků má klínovitý ocas, dobře rozpoznatelný při letu.

Krkavec je zajímavý ve spoustě kritérií. Krom toho, že je vysoce inteligentní (podobně jako většina zástupců čeledi krkavcovití), se může naučit, stejně jako papoušek, některá slova. Například slavná báseň Edgara Allana Poa "Havran" ve skutečnosti vůbec nepojednává o havranovi, ale právě o krkavci, který neustále opakuje "Never more". Záměna těchto dvou podobných ptáků byla zapříčiněna překladem (a to nejen u nás).


Mezi krkavcovité pěvce se řadí například i taková kavka obecná (lat. Corvus monedula), která je ovšem výrazně drobnější, nebo straka obecná (lat. Pica pica), která je lehce rozpoznatelná podle černobílého zbarvení. Když se tedy vrátíme zpět k úvodním fotografiím, byli byste již schopni jednotlivé ptáky rozpoznat? Správné odpovědi jsou: havran, krkavec, vrána.


Chcete si procvičit další určování zvířat? Rozdíly mezi levhartem, gepardem a jaguárem, aligátorem a krokodýlem a mezi krysou a potkanem si můžete přečíst také na těchto stránkách! O inteligenci vran jsem také již v minulosti psal.

Eunice aphroditois: Třímetrový červ, který stříhá ryby napůl

3. února 2017 v 14:12 | StrYke |  Zoologie
V březnu 2009 se v jedné z vodních nádrží Blue Reef Aquarium ve městě Newquay v Cornwallu (anglické tradiční hrabství) začaly dít podivné věci - korálové útesy nesly čím dál větší známky poškození a některé ryby přicházely k nevysvětlitelným zraněním, z čehož někdy po nich zbyla pouze "ukrojená" půlka těla a nebo vůbec nic. Pracovníci akvária si s případem nevěděli rady a dospělo to až do té fáze, kdy musela být celá nádrž rozebrána. Díky tomuto kroku byl také objeven cca 1,2 metru dlouhý červ, který byl přátelsky pojmenován Barry.

Ve skutečnosti však vůbec o přátelské zvíře nejde. Barry je zástupcem druhu Eunice aphroditois (nemá české pojmenování, je také označován jako "Bobbit worm"), který patří mezi mnohoštětinatce (třída kroužkovců, např. žížala patří do třídy máloštětinatci). Vyskytuje se téměř po celém světě, nejčastěji na dně mořských teplých vod v hloubce od 10 do 40 metrů. Dosahuje délky přes jeden metr, ačkoliv existují i jedinci dlouzí přes 3 metry. Tělo nejdelšího zaznamenaného exempláře bylo tvořeno 673 segmenty (články) a měřilo 2,8 metru (byl objeven v roce 2009 v Japonsku).


Pojmenování "Bobbit worm" odkazuje na americký manželský pár Bobbittových, kdy žena svému manželovi nožem uřízla polovinu penisu. Autorem je údajně vodní potápěč, který viděl červa při lovu. Ten je totiž během dne na mořském dně kompletně zahrabán (v písku, štěrku nebo mezi korály) a v noci vystrkuje pouze nepatrnou část svého těla. Svými pěti tykadly zaznamenává pohyb okolních ryb. Pokud se některé ryby zmocní, díky rychlosti a ostrosti svých kusadel ji může překousnout na dvě půlky. V případě, že kořist první výpad přežije, je vtažena do červovy nory, kde je do ní pravděpodobně vstříknut znehybňující (někdy i smrtelný) jed (díky němu je červ schopný ulovit i mnohem větší kořist, než je on sám).

O způsobu života a rozmnožování eunice aphroditois se bohužel zatím moc neví. Existují hypotézy, že jedinci se páří již ve velmi raném stádiu (kdy jsou dlouzí pouze jeden decimetr). Jiná teorie předpokládá, že v červím těle dozrává velké množství spermií nebo vajíček a v určitém období je tato část (nebo celé tělo) uvolněno do okolí. Důvod, proč je pro nás tento červ jednou velkou neznámou, je extrémně malý počet pozorování v přirozeném prostředí (jedinci velmi rychle reagují na světlo). Zdrojem informací jsou především mrtvé exempláře a exempláře, které se vyskytli omylem v akváriích.

Poměrně proslulou vlastností eunice aphroditois je odraz světla po jeho těle, připomínající duhu. Díky pestrosti zbarvení se předpokládá, že tento druh zahrnuje velké množství jiných druhů (a možná dokonce rodů). Mnohoštětinatci jsou celkově velmi bohatou skupinou živočichů, která obsahuje nejbizarnější zástupce. Příkladem mohou být kostižerky (lat. osedax), které byly popsány teprve v roce 2004. Jedinci jsou dlouzí několik centimetrů a postrádají trávicí soustavu. Svými vlákny prorůstají kosti, ze kterých vysávají tuk. O jeho zpracování se poté postarají symbiotické bakterie.


Priony: Když se vám z mozku stane houba

30. ledna 2017 v 18:23 | StrYke |  Mikrobiologie
Americký lékař a profesor neurologie Stanley B. Prusiner formuloval v roce 1982 prionovou teorii, která přinesla do světa biologie něco zcela nového a nečekaného. Do té doby se předpokládalo, že infekční onemocnění můžou způsobovat pouze organismy nesoucí nukleovou kyselinu (nositelku genetické informace). Nyní byli však na základě hledání původce Creutzfeldt - Jakobovy choroby (viz dále) popsány priony - proteiny, rozmnožující se modifikací zdravých proteinů. S. Prusiner si za tento objev v roce 1997 odnesl Nobelovu cenu a my se nyní na toto téma podíváme trošičku podrobněji.

V savčí mozkové tkáni (tedy i v mozkové tkáni člověka) se běžně vyskytují prionové proteiny (zkratka PrPc). Jejich přesná funkce není dodnes zcela známa - pravděpodobně se podílejí na dlouhodobé paměti, na spánku a na diferenciaci (rozlišení) buněk. Jejich vadou vznikají priony (zkratka PrPSc), jediné dnes známé patogeny nenesoucí genetickou informaci. Vadné (defektní) proteiny vyvolávají onemocnění, které se obecně nazývá spongiformní encefalopatie. Jak již název napovídá, týká se mozkové tkáně, ze které priony tvoří houbovitou hmotu.


Defektní prionové proteiny vznikají odlišnou konformací (prostorovým uspořádáním), která je činí vysoce imunními vůči různým faktorům. Během jednoho pokusu byl mozek postiženého zvířete vystaven teplotě 600 °C a vzniklý popel byl podán několika zvířatům, z čehož byla nově infikována jedna třetina. Priony jsou dále téměř plně rezistentní vůči štěpným enzymům, které se zbavují vadných proteinů, a mají schopnost se napojovat na zdravé prionové proteiny a modifikovat je na priony (čímž se "rozmnožují").

U jedince postiženého priony se velmi rychle vyvíjí progresivní prionopatie (synonymum k spongiformní encefalopatii), která nejčastěji postihuje funkci mozečku. Podle prionové teorie jsou priony původci velké škály onemocnění CNS (centrálního nervového systému) člověka. K nákaze může dojít několika možnými způsoby, nejčastějším však bývá konzumace infikovaného mozku nebo jiné vysoce inervované tkáně (nejvíce infekční je oko a mozková a míšní tkáň). Pravděpodobnost přenosu mezi různými druhy organismů je nejspíše přímo úměrná s podobností jejich proteinů.

Mezi nejznámější prionové onemocnění patří tzv. nemoc šílených krav (BSE, bovinní spongiformní encefalopatie). Má poměrně dlouhou inkubační dobu (u krav 2-8 let, u člověka může pozření infikované tkáně vyvolat variantní Creutzfeldt - Jakobovu chorobu s inkubační dobou až přes 20 let) a projevuje se ztrátou svalové kontroly a dezorientací skotu. Zdrojem infekce nejčastěji bývá masokostní moučka pocházející z ovcí trpících scrapií (též jsou původcem priony, nemocné ovce si často chtějí vyškrábat svou vlastní vlnu), která je však u nás od roku 1991 z tohoto důvodu zakázána.

Mimořádně vzácným, avšak vždy smrtelným onemocněním je Creutzfeldt - Jakobova choroba, která postihuje člověka. Po dlouhé inkubační době (půl roku až 40 let) začíná jedinec trpět poruchou zraku (pocit zamlžení, dvojité vidění), má narušenou koordinaci pohybů (vrávoravá chůze) a může mít časté pocity mravenčení nebo znecitlivělé kůže. Zároveň se u něj rozvijí porucha osobnosti, kdy může mít deprese, halucinace nebo záchvaty strachu a vzteku. Nakonec přestává reagovat na veškeré podněty (nehýbe se, má pouze otevřené oči) a umírá.

Existuje samozřejmě mnohem více nemocí způsobených priony. Mezi dobře známé patří také kuru, což je onemocnění příslušníků domorodého kmene Fore (z Nové Guineji), kteří v rámci rituálů konzumují mozky zemřelých osob (nejčastěji vlastních předků). Dodnes však neexistuje žádná účinná léčba na jakoukoliv prionopatii. Nedávno přišli němečtí vědci s tvrzením, že prionovým onemocněním by šlo předejít odstraněním části z RNA buněk, která vyvolává syntézu prionových proteinů, které nejsou pravděpodobně pro organismus nezbytné. To je ovšem ještě ve hvězdách.

Potkan a hierarchie: Kdo komu velí?

28. ledna 2017 v 11:51 | StrYke |  Zoologie
Přestože jsou potkani laboratorní (lat. Rattus norvegicus) vnímáni z velké části jako pouzí škůdci a "odporná" stvoření, ve skutečnosti jde o velice inteligentní a sociální zvířata. O jejich životě a vlastnostech by šel napsat nespočet řádek, my se však v tomto článku zaměříme především na jejich hierarchii v tzv. klanech (název pro skupinu, ve které žijí).

Potkaní klan je uzavřené společenství, které se nestýká s jinými potkany. Jednotlivci se mezi sebou rozlišují pomocí specifického pachu (chovatelé potkanů si mohou vzpomenout na zápach, který se i přes opakované čištění v potkaní kleci udržuje). Co je zajímavé, tak navzájem neodlišují jedince od jedince, ale pouze jeho postavení v hierarchickém žebříčku (např. alfa samec má jiný zápach než omega samec). Díky této vlastnosti ví, co si ke svému druhu mohou a co nemohou dovolit.


Organizaci klanu má na starost alfa samec, kterým nejčastěji bývá nejzkušenější, nejinteligentnější a (ne však vždy) nejsilnější potkan. Pod něj spadají beta jedinci, což jsou všichni ostatní dospělí a zdraví potkani, kteří mají stejná práva na potravu a na páření jako alfa samec. Na třetí příčce jsou gama jedinci, které tvoří nedospělí potkani, kteří žijí na pokraji potkaního "hradu" a vykonávají nejriskantnější úlohy (např. průzkum okolí nebo ochutnávání).

Zvláštní místo v klanu mají omega jedinci, kteří jsou na nejnižším stupni a jsou to potkani, kteří jsou nějakým způsobem klanu nevyhovující (např. jsou postižení, hloupí, pomalí apod.). Takové potkany ostatní jedinci opakovaně napadají a snaží se je vyhnat (pokud se jim to nepodaří, omega jedince zabijí). Samice mají poněkud odlišnou hierarchii než samci (nedodržuje se tolik přísně). Navzájem si pomáhají v péči o potomstvo a pokud některá samice opustí klan, ostatní ji nahradí.

Hierarchie v potkaním klanu je velmi proměnlivá (odůvodňuje strategii rozpoznávání pozice jednotlivců na úkor rozpoznávání jedinců). Některý beta samec si například může usmyslet, že by byl lepším alfa samcem, než současný. V takovém případě však většinou nedochází k žádnému konfliktu. Ke konfliktu dochází, pokud alfa samec umírá nebo opouští klan, kdy všichni beta samci o čerstvě uvolněnou pozici soupeří.

Pokud se do potkaního klanu "připlete" cizí potkan, je většinou nejprve upozorněn, aby lokalitu opustil. Pokud neuposlechne, je většinou napaden (potkani nemají žádný mechanismus, kterým by vyjádřili poddanost nebo vzdání se). Někdy se může stát, že po ujasnění si pozic je do klanu přijat jako nový člen (častým příznakem dominance je "páření" mezi samci, kdy jeden ukazuje nadřazenost tomu druhému - není to homosexuální znak).


Záhadná zoologie - nová publikace od Vojtěcha A. Slámy

8. ledna 2017 v 21:48 | StrYke |  CZ Kryptozoologie
"Kniha Záhadná zoologie přináší málo známé informace o nejvzácnějším tvorovi na světě, vražedných líbajících plošticích, krvežíznivých můrách a objevech zbrusu nových druhů zvířat, stejně jako šokující fakta o masožravých kopytnících či smrtelně nebezpečných homolicích a ropušnicích. Své místo zde ovšem mají i půvabní mořští koníčci a záhadní tvorové z říše Champa. Na své si ale přijdou i milovníci kryptozologie. Publikaci doplňují originální autorské snímky."

Přibližně před půl rokem jsem uskutečnil s českým kryptozoologem Vojtěchem A. Slámou rozhovor o jeho nově připravované publikaci Záhadná zoologie. Ta vyšla na konci listopadu a dnes si ji již můžete koupit jak na e-shopech, tak v kamenných obchodech. Kniha stojí v doporučené ceně 299 Kč a má 224 stran. Ke koupi knihy láká tento sympatický obal:


Já sám jsem se zatím bohužel ke koupi nedostal, ale v nejbližší době své opoždění napravím a stejně jako u knihy Stezkami záhadných zvířat od Jaroslava Mareše s vámi budu sdílet své pocity.

Jinak: Momentálně se připravuji (kromě příprav na maturitu) na přijímací zkoušky na Přírodovědnou fakultu UK v Praze, konkrétně na obor biologie. V nejbližší době vám poskytnu doporučení na učební materiál, ze kterého já sám vycházím.

Rudimenty: Zvířecí pozůstatky, které máme všichni

2. ledna 2017 v 15:18 | StrYke |  Antropologie
Není pravda, když řekneme, že všechno v našem organismu má svůj smysl a úlohu - během evolučního vývoje u našeho druhu spousta částí těla ztratila svou původní funkci a stala se tzv. rudimentem (pozůstatkem). Rudimenty se vyskytují téměř v každém z nás a "opakem" jsou atavismy, které jsou v podstatě tím totožným, ale objevují se pouze u některých jedinců. My se v tomto článku budeme zabývat pouze rudimenty.

Typickým příkladem rudimentu je červovitý výběžek slepého střeva, tzv. apendix. Slepé střevo samo o sobě vzniká připojením tenkého střeva k tlustému střevu ne v úplném počátku. Slepé střevo se nachází v pravé části dutiny břišní (velmi výjimečně se stává, že je na levé straně nebo že celé chybí) a je především známé kvůli své "zálibě" zaněcovat se. Jeho funkce není zcela prokázána, ačkoliv u býložravých druhů se uplatňuje větší počet slepých střev jako centrum bakterií schopných trávit celulózu (vlákninu).


Dalším rudimentem v našem těle je kostrč (os coccygis). Ta je tvořena 4-5 obratli (výjimečně 6-7) a u našich předků představovala ocasní výběžek. Je spojena chrupavkou s křížovou kostí (os sacrum), což umožňuje do jisté míry její kývavý pohyb. I přes svou původní funkci je nám prospěšná - pomáhá nám k dlouhodobějšímu sezení a v době těhotenství absorbuje větší množství vody, čímž umožňuje snazší porod. Mezi její nejčastější úrazy patří naražení, které sice bolí, ale většinou brzy odezní.

Rudiment známý jako zuby moudrosti potrápil (potrápí) velké procento z nás. Jde o stoličky, které se prořezávají dásní obvykle mezi 18. až 25. rokem života (odtud jejich pojmenování). Pro naše předky bývaly často velmi prospěšné, protože v tomto věku již moc zubů nemívali. Dnes však kvůli úplnosti chrupu a kvůli evolučně menší čelisti často způsobují problémy, které se řeší většinou chirurgickou cestou. I přestože se jim podaří narůst správně, mají tzv. "osmičky" kvůli své poloze největší tendenci se kazit a způsobovat různé záněty.

Struna hřbetní (chorda dorsalis) je typickým znakem strunatců, mezi které patříme i my. U obratlovců však zaniká a je nahrazena páteří. V našem případě nezaniká ale úplně - její pozůstatky zůstávají přítomny po celý náš život v podobě meziobratlových plotének (discus intervertebralis). Ty slouží jako elastický "nárazník" mezi dvěma sousedícími obratli. Mezi nejčastější úrazy s ní související patří výhřez meziobratlové ploténky, který je většinou způsobený dlouhodobě špatným držením těla. Podle závažnosti se léčí buď podáváním léků a rehabilitací nebo chirurgicky.

Rudimentů by se však u nás dalo dohledat mnohem více. Mezi další patří například svalové snopečky u uší (pokud jsou funkční a člověk je schopný díky nim hýbat ušima, jde o tzv. atavismus), sliznicí překrytý otvor v horním patře čelisti (pozůstatek Jacobsonova orgánu, který umožňuje přijímání pachů ústní dutinou, vyvinutý je především u plazů) nebo "bradavice" na tváří, které jsou pozůstatkem hmatových vousů.

Kryptovánoce

12. prosince 2016 v 23:01 | Latimérie |  O blogu
Již nastal čas Vánoc a naše obytné jednotky se pomalu plní výzdobou a jakýsi všeobecný tlak nás nutí vydekorovat si své domovy tématickými ozdobami. Proč neukázat svůj entuziasmus ke kryptozoologii a nepoužít k výzdobě právě toto téma?!

Náš blog má pro všechny čtenáře malý vánoční dárek - jedná se o kryptovánoční "kouli" na stromeček. Nejedná se tak úplně o kouli, ale o dvanáctistěn. Lze jej jednoduše vytisknout, vymalovat podle Vašich představ (přeci Vám musí ladit i s ostatními ozdůbkami), složit a pověsit.



Těsně před dokončením skládačky nezapomeňte vložit provázek, aby jste mohli ozdobu pověsit!




Pokud se Vám nějaká hezká ozdůbka povede vytvořit, neváhejte a pochlubte se na našem FB : https://www.facebook.com/biologiekryptozoologie/?fref=ts

[GALERIE] Průřez galerií č. 6 - Pár nových fotek

24. října 2016 v 12:48 | StrYke |  Články
Po delší době přidávám pár mých nových fotografií (budu rád za všechny ohlasy). Pro další fotky čtěte celý článek:


Podpora připravovaného projektu

17. října 2016 v 17:36 | Vojtěch A. Sláma |  CZ Kryptozoologie
Známý český kryptozoolog a cestovatel Vojtěch A. Sláma mě požádal, jestli touto cestou nesdílím jeho žádost o podporu na připravovaný projekt:

Vážení přátelé,

chci vám nabídnout spolupráci na filmovém dokumentu s pracovním názvem Pábitel a zabiják Tatunca Nara. Detailní informace o chystaném filmu: https://www.hithit.com/cs/project/2902/film-o-pabiteli-i-vrahovi-tatunca-narovi

Srdečně zdraví
Vojtěch Alberto Sláma


Dnes pětasedmdesátiletý Tatunca, žijící na středním Rio Negru (Brazílie, stát Amazonas), patří k nejkontroverznějším osobnostem celé Amazonie. Je ctěn jako indiánský náčelník zaniklého kmene z podzemních měst říše Akakor (jeho vyprávění si přisvojil Steven Spielberg ve filmu Indiana Jones a tajemství křišťálové lebky), nenáviděn jako špion z období vlády vojenské junty, vysmíván jako místní blázen a obáván jako vrah (z jeho minimálně tří obětí se našla pouze jedna lebka). Amazonský prales však zná jako málokdo a dodnes tvrdí, že zná cestu k zaniklým indiánským městům.

Během mých čtrnácti expedic do brazilské Amazonie, kde pátrám po nových druzích pseudoelektrických ryb, se mi podařilo najít Tatuncův dům a také od svých tamních přátel vyslechnout řadu pozoruhodných příběhů o tomto záhadném muži.

Chtěl bych přinést filmové svědectví o této kontroverzní postavě (rozhovor s Tatuncou a jeho blízkými) a společně se svými indiánskými kamarády (kmen Yanomamo) jít v jeho stopách v pohoří Araca a demaskovat (či potvrdit) mýty, které o Akakoru kolují. Je nejvyšší čas - Tatuncovi táhne osmdesátka.


Děsivé i nadějné transplantace

3. října 2016 v 19:10 | Latimérie, StrYke |  Antropologie
Děsivé i nadějné transplantace (Latimérie)

Internetový magazín Science Alert vyslal do světa zprávu o úspěšné transplantaci psí a krysí hlavy, což na první pohled působí velmi znepokojivě, ale i děsivě. Pravdou je, že se nejednalo o úplné odstranění psí hlavy, ale pouze o přerušení míchy, kterou se lékaři snažili opět spojit. Míchu jako orgán není nutné podrobněji představovat, ale shluk nervových vláken byl pro vědce vždy velký oříšek. Samotná stavba by se dala přirovnat k balíčku špaget, které rozlomíte a poté se je opět snažíte spojit zpět, tak aby se každé poloviny správně spojily.

Transplantace zvířecích hlav nejsou písní budoucnosti, první pokusy s transplantacemi prováděl ruský chirurg Vladimir Petrovič Děmichov, který od 30. do 60. let prováděl transplantace psů. Podařilo se mu oddělit psí hlavu, která dokázala fungovat bez zbytku těla. Jednoduchým systémem pump zásoboval hlavu okysličenou krví, psí hlava jevila známky života, reagovala na zvuk, chuť a dotyk.


Dalším jeho velmi děsivým pokusem byla transplantace hlavy štěněte na dospělého psa - stvořil tedy jakousi dvouhlavou chiméru. Způsob byl také jednoduchý - na tělo psa v oblasti krku připojil druhou hlavu. Tyto jeho experimenty neměly dlouhou životnost, jejich doba přežití se pohybovala v rozsahu pár hodin - v některých vzácných případech i dnů. Nicméně tyto pokusy znamenaly průlom v transplantacích a ozkoušeli metodiku transplantací a operací, které se dnes běžně provádějí.

Nyní se vrátíme do dnešní doby - italský neurochirurg Sergio Canavero v roce 2015 prohlásil, že o dva roky později, tedy v roce 2017, provede první lidskou transplantaci hlavy. Nyní jeho tým intenzivně pracuje na naplnění jeho slov a zkouší transplantace na myších, krysách, psech a opicích. V podstatě se snaží přijít na způsob jak spojit kompletně přerušenou míchu. Revoluční na celé věci je, že dosud se vědcům podařilo díky pokusům na myších opět spojit částečně přerušenou míchu, ale zcela přerušená mícha zůstává těžko spojitelná.

Prvním Canaverovým úspěchem byla v lednu 2016 transplantace opičí hlavy. Během operace došlo k opětovnému spojení míchy a všech ostatních orgánů a cest, které se na krku nacházejí. Bohužel, opice po operaci žila pouze 20 hodin, ale podle lékařů vše nasvědčovalo tomu, že operace proběhla v pořádku a předčila jejich očekávání.



Vědci postupují malými krůčky kupředu. Nezasvěcený člověk si zřejmě nedokáže představit, co taková transplantace obnáší, každý drobný detail může mít zásadní důsledky. Není divu, že se k transplantaci hlavy člověka přistupuje dost skepticky. Zlí jazykové tvrdí, jestli má smysl obětovat život člověka kvůli operaci, která nemusí vyjít.

Ale zpět k pejskům. Vědcům z Jižní Koreje se podařilo transplantovat psí hlavu a pes se má čile k světu. Opětovné spojení míchy je dlouhodobý proces, ale na přiloženém videu můžete vidět, jaké dělá pes pokroky a učí se opět používat své tělo. Nespočet vědeckých týmů po celém světě se snaží udělat pokrok při léčbě přerušené míchy. Zdařilé jsou i například transplantace myší a krys, jejich následná léčba a zotavení. Tato odvětví medicíny může přinést naději všem pacientům, kteří byli například po nehodě zcela upoutáni na kolečkové křeslo. Poranění míchy je pro fungování organismu dost podstatné a doufejme, že se relativně brzy dočkáme první úspěšně transplantované lidské hlavy.

Doporučená videa:


Vladimir P. Demichov (StrYke)

Říká se, že ten, kdo dokáže ublížit zvířeti, dokáže ublížit i člověku. O tom, že takové přísloví nemusí vždy platit, nás přesvědčuje nelidské experimentování sovětského vědce Vladimíra Petroviče Demichova během 30. až 60. let minulého století. Ten sice během 2. světové války ošetřoval postřelené vojáky, ale později se začal zabývat mnohem hrůzostrašnějšími pokusy prováděných na psech. Začalo to transplantacemi srdce, kdy například vyoperoval jednu plíci a nahradil jí druhým srdcem nebo udržováním samotného srdce naživu pouze za pomoci přístrojů. Ministerstvo zdravotnictví mu sice jeho experimentování začátkem 50. let zakázalo, Demichov v něm ale pokračoval v tajnosti dál a v roce 1954 stvořil svého prvního dvouhlavého psa. K tělu dospělého německého ovčáka přišil polovinu menšího štěněte a toto jeho dílo žilo celých 6 dní. Během následujících 15 let stvořil dalších 19 dvouhlavých psů, ze kterých se většina nedožila prvního týdne života. Nejdéle údajně psi žili 29 dnů, někde se uvádí dokonce 38 dnů. Demichov bránil své neúspěchy tím, že medicína ještě není dostatečně vyspělá, ve skutečnosti za nimi ale byla imunitní reakce organismu. Přišívání hlav měla být údajně příprava na transplantaci srdce a i přes svou krutost je dnes Vladimír P. Demichov považován za jednoho z nejdůležitějších vědců v počátcích transplantace.


Soucitný ošetřovatel
Demichov během 2. světové války ošetřoval sovětské vojáky a měl určovat, jestli si své zranění nezpůsobili sami, aby se dostali z bojiště. I když často k takovým případům docházelo, nebyly nikým nahlašovány. Demichov tím sice zachraňoval sověty před jistým trestem smrti, ale zároveň riskoval svůj vlastní život.

První dvouhlavý pes
K tělu toulavého ovčáka přišil vědec první polovinu malého štěněte. To bylo vyživováno z těla ovčáka, takže potrava, kterou zkonzumovalo, doslova bezúčelně vypadávala z uříznutého jícnu. Oba psi cítili stejně hlad i okolní teplotu. Ovčák se však menšího příživníka neustále pokoušel zbavit otřepáváním a štěně mu to oplácelo okusováním uší. Zemřeli 6 dní po jejich spojení.

[KRYPTO] Nessie: Lochnesská příšera

4. září 2016 v 11:50 | StrYke |  Články
Jezero Loch Ness má rozlohu 56,6 km2 a dost možná v sobě skrývá dosud neznámého živočicha, jenž by měl připomínat dnes již vyhynulého plesiosaura. První zmínka o něm pochází již z 6. století, kdy se s ním setkává misionářský mnich sv. Kolumba, který jej zahání a tím zachraňuje obyvatele kolem jezera od teroru netvora. Kryptid, dnes známý pod jménem Nessie, se opět objevuje až v roce 1547. V té době jde o vyvracení stromů na březích a údajně o napadení několika náhodných svědků. V roce 1880 potom dokonce potápí na jezeře menší parník. Největší slávu zažívá po pořízení fotografie Marmadukem Wetherellem v roce 1934, kterou zveřejňuje vážený chirurg Robert K. Wilson. Snímek byl profesionály uznán jako pravý, což způsobilo masové pátrání v celém okolí Loch Ness. Nejznámější je pravděpodobně výzkum Roberta Rinese mezi lety 1970-1972, během kterého pořídil podvodním sonarem tři fotografie, údajně zobrazující ploutev, hlavu a celé tělo Nessie. Největším zklamáním všech příznivců existence tvora ale nastává roku 1994, kdy se spoluautor slavné chirurgovi fotografie přiznává k podvodu. Silueta tvora, který měl představovat slavného kryptida, byl ve skutečnosti malý model připevněný na malé lodičce. I přes jiné neúspěchy, jako byl například konvoj výzkumných lodí po celé šířce jezera, stále existují nadšenci, pátrající po Nessie a stále ze všech stran přichází nový materiál.


Netvora zahnalo slovo boží
První zmínku o Nessie nám přináší sv. Adomnán ve svém díle Life of St. Columba ze 7. století. V něm se přesouváme o celé jedno století do minulosti, kdy sv. Kolumba navštěvuje jezero Loch Ness a dozvídá se od jeho obyvatel, že jsou utlačováni strašlivým tvorem. Nastraží proto do vod muže a ve chvíli, kdy se netvor objeví, aby návnadu sežral, vyskočí Kolumba ze svého úkrytu a přikáže mu, aby odešel. Tvor tak učiní.

Podvodní tunel
Aby mohla dlouhodobě existovat populace tak velkých živočichů, jako je Nessie popisována, musela by mít k životu k dispozici o dost větší prostor. Jezero je sice spojeno s mořem řekou Ness, ta je ale příliš mělká. Podle některých teorií existuje podvodní tunel, který ústí do moře. To je příliš nepravděpodobné, protože Loch Ness má vyšší nadmořskou výšku - stručně řečeno, v takovém případě by se vylilo.


(Článek jsem psal již před dlouhou dobou v rámci nikdy neuskutečněného projektu)

[KRYPTO] Chupacabra: Mimozemšťan nebo lysý kojot?

30. srpna 2016 v 14:03 | StrYke |  Články
V 60. letech minulého století se po celé Americe, především potom v USA, začíná nalézat záhadně usmrcený dobytek. Hlavně krávy jsou chirurgicky zbaveny orgánů (nejčastěji pohlavních) nebo mají na těle dvě ranky, skrz které je pravděpodobně útočník zbavil veškeré krve. Vše je přičteno mimozemským bytostem a případ se víceméně uzavírá. Něco velmi podobného se ale začíná opakovat v Portoriku (ostrov v Karibském moři) v roce 1994. Tentokrát se stávají hlavními terči útočníka kozy, které jsou nalézány mrtvé a zbaveny poslední kapky krve. O rok později podává jistý Jaime Torres první svědectví z první ruky. Podle něj zrovna šel přes louku, na které se pásly ovce, když si všiml zvláštního tvora ležícího na větvi blízkého stromu. Měl světle šedou barvu kůže, velkou hlavu s mandlovitýma očima a co bylo nejzajímavější, měnil barvu jako chameleon. Veřejnosti byl tento živočich představen pod jménem Chupacabra, což volně přeloženo znamená vysávač koz. Od 90. let se můžeme s tímto fenoménem setkat také v Mexiku, USA nebo v Rusku, ačkoli poměrně výrazně změnil svou podobu. Dnes bývá Chupacabra popisována jako lysý psovitý živočich velikosti kojota, někdy také s křídly nebo s trny táhnoucími se po celém hřbetu. Každou chvíli je nějaký jedinec zastřelen nebo chycen, většinou je ale identifikován jako jiný, nám známý, živočich s prašivinou.


Nepovedený vojenský experiment?
První řádění Chupacabry v 90. letech nastalo chvíli poté, co celé Portoriko zasáhl silný cyklón. Vzhledem k tomu, že poblíž městečka Canovas, u kterého je výskyt tohoto tvora nejčastější, leží blízko zalesněných oblastí, ve kterých se nalézá mmj. také přísně utajená vojenská základna, vyskytly se teorie, že jde o nepodařený experiment. Jedinec měl z utajení utéct poté, co cyklón základně narušil bezpečnost.

Telepatické schopnosti
Jaime Torres ve své výpovědi dodává, že po chvíli, co se na sebe s Chupacabrou dívali, se začala kývat ze strany na stranu a vydávat při tom syčivý zvuk. V té chvíli se pozorovateli udělalo nevolno a omdlel. O pár dní později pronásledoval podobného tvora policejní důstojník, kterému se stala stejná věc. V souvislosti s tím, že umí Chupacabra ovládat telepatické schopnosti, je často spojována s mimozemšťany. Během jejího výskytu totiž bývá na obloze často pozorováno UFO.


(Článek jsem psal již před dlouhou dobou v rámci nikdy neuskutečněného projektu)