[RECENZE] O parazitech a lidech - J. Votýpka, P. Horák (...)

Včera v 14:13 | StrYke |  Články
V rámci spolupráce s internetovým knihkupectví MegaKnihy jsem dostal do rukou ke přečtení a následnému zhodnocení populárně naučnou novinku z roku 2018 O parazitech a lidech, která, jak již samotný název napovídá, pojednává o parazitech. Autory jsou přední čeští parazitologové v čele s docentem Janem Votýpkou (při čemž moje první zkouška na vysoké škole bylo ústní předvánoční zkoušení právě u něj, kdy jsem si krom jedničky a fajn "pokecu" odnesl i perníček ve tvaru trypanosomy) a profesorem Petrem Horákem (jeden z autorů vysokoškolské učebnice Paraziti a jejich biologie, která se využívá jako studijní materiál nejednoho předmětu).

Kniha běžně stojí 399,- Kč a byla vydána nakladatelem Triton. Již na první pohled se zdá být kniha kvalitně vytištěna, kdy všech 342 stran je vytištěno na fotografickém papíře, což je poznat nejen na samotné váze knihy, ale také na častých fotografiích a ilustracích, které doprovázejí a obohacují text. Sympatické jsou také dvě záložky a prostor na konci knihy pro vlastní poznámky (ale byla by škoda takovou knížku popsat). Kniha je rozčleněna na několik částí, přičemž autoři se u nich různě střídají. Kapitoly široce pojednávají o světě parazitů z různých hledisek - ať z hlediska biologického, ekologického nebo evolučního, tak ekonomického, lékařského a dalších.

Samotný text je psán velmi čtivým a poutavým způsobem. Paraziti zde nejsou zobrazeni jako něco vyloženě špatného, ale autoři se snaží (a velmi se jim to daří) zobrazit i jejich pozitivní stránky, kdy začnete s parazity sympatizovat a v extrémním případě si i postesknete, že se na vás nějaká škrkavka zrovna nepřiživuje ve vašem střevě. Někdy se usmějete nad více či méně dobře skrytým vtipem uvnitř textu, jindy budete fascinováni, jak spousta věcí najednou dává smysl a jak je parazitická role v našem každodenním životě důležitá a nepostradatelná. Proto knihu doporučuji všem, kdo se chce něco nenásilnou formou naučit a zase o něco více porozumět světu kolem nás. 10/10

Pokud jste tuto knihu již četli nebo vás z nějakého důvodu neohromila, na podobné téma můžu doporučit několik dalších následujících titulů: již zmíněnou vysokoškolskou učebnici základů parazitologie Paraziti a jejich biologie, více specifickou vysokoškolskou učebnici zaměřenou na prvoky Protozoologie nebo lékařsky laděnou knihu Mikrobiologie. Z populárně naučných knih stojí za zmínku výborná kniha Viry pro 21. století, složitěji psaná Pozor, Toxo! od jednoho z nejznámějších českých biologů Jaroslava Flegra a spousta dalších titulů, které si však lépe dohledáte sami. V rámci spolupráce s MegaKnihy jsem v minulosti recenzoval vysokoškolskou učebnici Základy imunologie.


Hlasujte také v nové anketě "Jaký je Váš věk?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Jak jsem nastínil v předchozím článku, před Vánoci jsem chtěl napsat speciálního "vánočního" průvodce tím, co si můžete přinést domů společně se svým svátečním kaprem (lat....

Upír obecný (lat. desmodus rotundus) je zástupcem řádu letounů (lat. chiroptera) a čeledi listonosovitých (lat. phyllostomidae), která se dříve dělila na zástupce upírovité a...

Pijavka lékařská (lat. hirudo medicinalis) patří mezi kroužkovce (lat. annelida) do třídy pijavic (lat. hirudinea), je tedy blízce příbuzná máloštětinatcům (lat. oligochaeta), mezi...
 

Hallucigenia: Bizarní tvor trápící svým vzhledem již řadu let

7. července 2018 v 14:16 | StrYke |  Paleontologie
V roce 1977 byl paleontologem Conwayem Morrisem popsán první zástupce rodu Hallucigenia (šlo o zástupce druhu H. sparsa, dnes známe již 3 druhy). K nálezu došlo v Burgesských břidlicích (slavné naleziště v Kanadě staré přibližně 505 milionů let), z čehož lze soudit, že šlo o organismus žijící v období středního kambria. Další exempláře byly objeveny v Číně a části jedinců různě po celém světě. Název Hallucigenia byl odvozen od toho, že podle Morrise byl vzhled fosilie pro obyčejného člověka něco těžce představitelného.Taxonomické zařazení tohoto rodu bylo velmi problematické a dnes se předpokládá, že nejbližšími recentními příbuznými jsou drápkovci (lat. Onychophora), což je velmi starobylá skupina existující bez větší změny již přibližně 500 milionů let.

Vzhled zástupců rodu Hallucigenia byl původně předpokládán chybně, resp. dorzální (hřbetní) strana těla byla prohozena s ventrální (břišní) a kraniální (hlavová) byla prohozena s kaudální (ocasní).* Bylo to způsobeno tím, že první exemplář měl zřetelný pouze jeden pár dlouhých končetin (byl tedy označen za jakási podivná chapadla), zatímco krátké trnové výběžky se zachovaly párově (byly tedy označeny za krátké končetiny). Mylnou představu vzhledu vyvrátili až v roce 1991 L. Ramskold a H. Xianguang, když byl objeven další zástupce dnes již z velké části vyhynulého taxonu Lobopodia, Microdictyon. Zjistili, že 7 dlouhých výrůstků zakončených dvěma drápky bylo ve skutečnosti párových a fungovaly jako končetiny, zatímco 14 krátkých výběžků bylo na hřbetu. Jejich funkce je stále sporná, u H. sparsa pravděpodobně sloužily k obranné funkci a u H. hongmeia, který byl objeven teprve v roce 2012, mohly podle jejich stavby fungovat jako smyslové orgány.

Za hlavu byla původně označena velká tmavá skvrna na jedné straně těla. V roce 2002 se však zjistilo, že šlo pravděpodobně o zachovalý exkret ze střeva. Skutečná hlava byla u původního exempláře schována pod tělem. V roce 2015 se detailněji zkoumala druhá strana organismu a díky elektronové mikroskopii se mmj. identifikovala dvě jednoduchá očka a kruhová ústa s radiálně uspořádanými zuby. Další ozubená část se nacházela uvnitř hltanu. V souvislosti s těmito nálezy se předpokládá, že Hallucigenia žili na dně moří ve velkých hloubkách. Drápky na konci končetin pravděpodobně usnadňovaly pohyb po substrátu. Oči neumožňovaly vidět příliš dobře, ale sloužily k rozpoznávání intenzity světla, resp. k rozpoznávání dne a noci a k zaznamenání blízkého pohybu nad jedincem.

Hallucigenia se pravděpodobně živili drobnými organismy, přičemž ústa sloužila k nasávání vody a druhá ozubená část uvnitř hltanu zamezovala pohybu potravy zpět do ústní dutiny. V roce 2002 D. Collins rozdělil nově nalezené exempláře H. sparsa na samce a samice. Jedno pohlaví podle něj mělo tuhý trup, robustní krk a globulární hlavu, zatímco druhé mělo štíhlejší tělo s menší hlavou. Obecně zástupci Hallucigenia dosahovali velikosti od půl do tří centimetrů. Sami se pravděpodobně stávali kořistí různých živočichů, především některých hlavonožců. Dnes máme již desítky nalezených exemplářů, díky kterým byl počítačově vytvořen trojrozměrný model jejich vzhledu (viz níže).

* Nevím, jestli se v tomto případě dá označit zadní konec těla za kaudální, jelikož Hallucigenia neměli ocas.



(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

(Citace naleznete na konci tohoto článku)

Hlasujte také v nové anketě "Jaký je Váš věk?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Zástupci rodu Ophiderpeton žili v karbonském období mladších prvohor (resp. před 345.3 - 294.6 miliony let) a jejich ostatky byly nalezeny na různých místech světa včetně...

Batynomus obrovský (lat. Bathynomus giganteus) je stejnonožec dorůstající délky až 30 centimetrů a vážící až ke dvěma kilogramům. Vyskytuje se na bahnitých dnech téměř všech...

Vrtejši (lat. Acanthocephala) jsou samostatným kmenem, který je často spojován (co se příbuznosti týče) s vířníky (lat. Rotifera). Za to mohou především 2 znaky: přítomnost...

Výběr fosilních obojživelníků (1): Ophiderpeton, Beelzebufo ampinga, Crassigyrinus

2. června 2018 v 12:49 | StrYke |  Paleontologie
(Zdravím, po nějaké době se Vám opět hlásím s novým článkem, tentokrát zaměřeným na tři vybrané fosilní druhy obojživelníků. Původně jsem chtěl článek zaměřit pouze na Ophiderpetona, bohužel se toho o něm tolik neví, aby to dalo na plnohodnotný článek, tak jsem přidal další dva zástupce a vznikl z toho docela dlouhý text. Opět bych Vás poprosil, pokud se článkem prokoušete, zanechte mi, prosím, v komentáři nějakou zpětnou vazbu. Dělal jsem se s tím přes čtyři hodiny a ocením, když uvidím, že to k něčemu bylo. Díky moc.)

Ophiderpeton sp.
Zástupci rodu Ophiderpeton žili v karbonském období mladších prvohor (resp. před 345.3 - 294.6 miliony let) a jejich ostatky byly nalezeny na různých místech světa včetně amerického Ohia a České republiky. Dnes známe již několik druhů (např. O. granulosum, O. vicinum, O. amphiuminum atd.), jejichž společným znakem byla přítomnost žeber (dnes má žebra vyvinutá pouze skupina ocasatých obojživelníků a to pouze v trupu, zatímco dříve měli obojživelníci žebra připojena ke všem obratlům vyjma prvního), obratlů, premaxilly (tzv. mezičelist, vývojově samostatná kost osifikující tvrdé patro) a naprostá absence končetin, díky které zástupci rodu Ophiderpeton připomínali spíše hady než obojživelníky (i dnes takoví obojživelníci žijí, jde především o červory neboli beznohé (lat. Gymnophiona)).

Morfologii a příbuzenské vztahy druhu O. nanum popsal na základě holotypu (resp. prvního objeveného exempláře, podle kterého byl popsán druh) a zároveň jediného objeveného jedince M. J. Boyd v roce 1982 ve své vědecké práci (pro zájemce zde). Tento druh byl objeven v roce 1868 ve Velké Británii (rod Ophiderpeton byl poprvé popsán v roce 1865). Zástupci rodu Ophiderpeton obecně dosahovali délky až 70 centimetrů a jejich páteř byla tvořena neuvěřitelnými 230 obratli. Lebka oproti tomu měřila pouhých 15 milimetrů. Na základě poměrně velkých a dopředu směřujících očí předpokládáme, že šlo především o dravce. Pravděpodobně žili zahrabáni v půdě (v norách) a živili se různými zástupci hmyzu, červy, stonožkami a některými měkkýši. Dnes známe i některé podobné skupiny obojživelníků jako např. vyhynulé zástupce rodu Phlegethontia.

Vzhled i způsob života Ophiderpetonů nám může do jisté míry připomínat recentní červory. Ti díky své absenci končetin připomínají krom hadů také žížaly nebo červy. Žijí zahrabaní ve vlhké půdě, díky čemuž jsou téměř slepí (vnímají pouze intenzitu světla) a mají tvrdou špičku čenichu, která slouží především k rytí. Jejich tělo je většinou hladké (může ale i obsahovat šupiny z uhličitanu vápenatého), jednobarevné i vícebarevné a mající po celé délce těla páskovitý vzor. Dýchají plícemi (z čehož levá plíce bývá do jisté míry redukována, což je přizpůsobení protáhlému tvaru těla a což můžeme pozorovat i u hadů) i celým povrchem těla. Rozmnožují se výhradně vnitřním oplozením (samec má vychlípitelný penisovitý orgán phallodeum) a většinou jsou živorodí. Dosahují délky až 1,5 metru.


Beelzebufo ampinga
První ostatky žáby Beelzebufo ampinga byly objeveny již v roce 1993, popsání samotného druhu však trvalo celých 14 let (druh byl tedy popsán v roce 2008). Dnes máme k dispozici více než 75 fosilních nálezů, díky čemuž byla sestavena její téměř kompletní kostra. Pravděpodobně se jedná o největší žábu naší planety, která dosahovala délky až 40 centimetrů (bez natažení končetin) a váhy až 4 kilogramů. Žila na území dnešního Madagaskaru v období svrchní křídy (resp. před 70 miliony lety), její nejbližší současní příbuzní, resp. zástupci čeledi Ceratophryidae, žijí v Jižní Americe (jejich společný předek žil na území východní a západní Gondwany v období, kdy se tyto dvě části superkontinentu navzájem oddělily). Její latinský název je odvozen od "Beelzebub", což odkazuje na názvy přidělené žábě Beelzebufo popularizačními médii (např. "devil frog" nebo "frog from hell").

Beelzebufo disponovala velikou hlavou s drsným vnějším povrchem, který byl pravděpodobně místy kryt kostěnými šupinami (ang. scutes). Tlamu nejspíše mohla otevřít velmi široce, což jí umožňovalo ulovit značně větší kořist, než byla ona sama. Podle nejnovějších výzkumů publikovaných na podzim 2017 Beelzebufo mohla ve svých čelistech vyvinout sílu až 2 200 Newtonů (jde ale pouze o odhad, protože Beelzebufo má na rozdíl od současných druhů žab, na nichž byly experimenty prováděny, relativně delší a mělčí lebku, takže měla pravděpodobně i odlišnou architekturu čelistních svalů), což je síla srovnatelná např. se lvem (člověk má sílu v čelistech přibližně 600 - 700 Newtonů). Z toho důvodu se odhaduje, že Beelzebufo byla predátorem ze zálohy, který se mohl živit i malými nebo juvenilními dinosaury.

Pro srovnání, recentní největší žábou je veleskokan goliáší (lat. Conraua goliath), který může dosáhnout srovnatelné délky 40 centimetrů (s roztaženými končetinami téměř metr) a váhy 4 kilogramů. Může se dožívat až 15 let. Žije na malém území v západní Africe, kde počet jedinců výrazně klesl kvůli lovu a ničení přirozeného prostředí (i přes to, že je již zařazen mezi ohrožené druhy, konkrétně do kategorie EN, vláda Rovníkové Guiney vyhlásila vyhlášku redukující množství legálně vyvážených jedinců na "pouhých" 300 za rok). Veleskokan goliáší má mmj. mimořádnou schopnost skákání - jeho jeden skok může měřit až 6 metrů (po dvou až třech takových skocích se však velmi rychle unaví). O jeho rozmnožování se téměř nic neví a v zajetí, ve kterém se logicky nerozmnožuje, často umírá.


Crassigyrinus sp.
Taxonomické zařazení zatím jediného známého druhu rodu Crassigyrinus, C. scoticus, je pro vědce velkou obtíží. Zatímco někteří jej považují za zástupce jedné z nejbazálnějších skupin tetrapod (resp. živočichů obývajících souš), někteří právě se zařazením do tetrapod váhají. První fosilní exemplář byl objeven v roce 1929 (původně pojmenován jako Macromerium scoticum) a v současnosti máme k dispozici tři nálezy ze Skotska a Západní Virginie, z čehož jeden je téměř kompletní kostra a zbylé jsou pozůstatky dolní čelisti (což je neobvyklý znak). Crassigyrinus žil pravděpodobně na počátku Karbonu (resp. před přibližně 345 až 330 miliony let). Mohl dosahovat délky až 2 metry a živil se masožravě. V závislosti na jeho extrémně zkrácených předních končetinách (měřících pouze 35 milimetrů) se předpokládá, že šlo o výhradně vodního obojživelníka.

Soudě podle některých fosilních fragmentů obratlů měl Crassigyrinus dlouhý, laterálně (postranně) zploštělý ocas a jeho zadní končetiny byly o poznání delší, než přední. Na hlavě měl dvě veliké oči, které naznačují, že buď šlo o nočního živočicha nebo živočicha žijícího ve velmi temných vodách. V tlamě, kterou mohl otevřít až do 60 stupňů (díky čemuž šlo pravděpodobně o velmi efektivního predátora s velikou silou v čelistech), měl dvě řady zubů. Lovil nejspíše především ryby a jednalo se o rychle se pohybujícího predátora. Podrobnější morfologii a anatomii C. scoticus sepsala Jennifer A. Clack (pro zájemce zde).

Srovnatelně velikým ocasatým obojživelníkem současnosti je velemlok čínský (lat. Andrias davidianus), který dosahuje délky až 180 centimetrů, váhy 25-30 kilogramů a který je považován za největšího recentního mloka (na druhé příčce je velemlok japonský, lat. Andrias japonicus). Žije v čínských potocích a jezerech, kde se živí především hmyzem, rybami a žábami. Je tmavě zbarvený a má velmi špatný zrak, který si však kompenzuje smyslovým orgánem umístěným od hlavy až k ocasu, díky kterému vnímá vibrace uvnitř vody. Jde o kriticky ohrožený druh (kategorie CR), jehož největší množství jedinců dnes žije především v zajetí (ke spatření je pouze na některých místech světa včetně zoo v Praze). Samice může za jednu snůšku naklást až 500 vajíček, které jsou uchovávány v dutinách. V roce 2015 byl v Číně objeven rekordně starý jedinec, kterému je podle odhadů přes 200 let.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

(Citace naleznete na konci tohoto článku)

Hlasujte také v nové anketě "Jaký je Váš věk?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Tušili jste, že v řádu šupinatých živočichů se vedle hadů a ještěrů skrývá ještě třetí nenápadný podřád s latinským pojmenováním Amphisbaenia? V češtině ho najdeme jako...

Do roku 2009 byl za největšího známého hada v historii Země považován giganthopis, desetimetrový had žijící před 40 miliony let na severní Sahaře. Tento obr byl tak silný, že na...

Na různých sociálních sítích se můžeme setkat s fotografií na pohled bizarní ryby, která by mohla být jednoduše označena za "fake". Ve skutečnosti jde o skutečného živočicha...
 


Lancetfish (Alepisaurus): Děsivě vypadající kanibalistická a hermafroditní ryba

6. května 2018 v 11:20 | StrYke |  Zoologie
Na různých sociálních sítích se můžeme setkat s fotografií na pohled bizarní ryby, která by mohla být jednoduše označena za "fake". Ve skutečnosti jde o skutečného živočicha známého pod latinským názvem Alepisaurus nebo pod anglickým názvem Lancetfish (česky pojmenovaný jako dlouhonos). Přestože žije v otevřených oceánech téměř po celém světě (výjimkou je polární pás), o jeho biologii téměř nic nevíme. Často bývá chycen rybáři jako "odpadní ryba" při chytání tuňáků. Dosahuje délky přes 2 metry a váhy přibližně 9 kg. Vyskytuje se v různých hloubkách - od 100 do 2000 metrů (je pravděpodobné, že se živí epipelagiálem, což je však nejspíše dáno jeho kořistí, která migruje z větších hloubek na hladinu a zpět).

Alepisaurus znamená v řečtině "plaz bez šupin" ("a" je bez, "lepis" je šupina a "sauros" je ještěr), jelikož opravdu nemá šupiny a místo nich má pouze póry. Na hřbetě má výraznou hřbetní ploutev s 41 až 44 paprsky. Uvnitř veliké tlamy má ostré zuby - na každé straně dva až tři výrazně dlouhé a větší množství menších. V současnosti rozlišujeme dva recentní druhy, kteří jsou jedinými zástupci čeledi Alepisauridae (resp. Alepisaurus ferox s dlouhým a špičatým rypákem a Alepisaurus brevirostris s o něco menším rypákem). Dále známe dnes již fosilní druh Alepisaurus paronai. Dospělci Alepisaura jsou hermafroditi (resp. mají samčí i samičí pohlavní orgány), není ale dosud známo, jestli se jako hermafroditi chovají.

Jak jsem zmiňoval na začátku článku, víme toho o této rybě velmi málo. Vzhledem k tomu, že její svalstvo obsahuje velké množství vody, předpokládá se, že není schopna vytrvalého pronásledování kořisti. Její stříbrné zbarvení a zploštělé tělo naopak naznačuje, že na kořist číhá, přičemž veliká hřbetní ploutev by mohla sloužit jako jakési kormidlo umožňující bleskový výpad. V jejím žaludku byly nalezeny různé druhy korýšů, hlavonožců i menších ryb. Známá je mmj. svými kanibalistickými sklony, jelikož se jedinec stejného druhu často stává kořistí jiného jedince. Alepisaurus se stává potravou některých druhů tuňáků nebo žraloků. Pro člověka by bylo jeho maso jedlé, kdyby nebylo příliš vodnaté a želatinové (nejde tedy o zábranu co se týče stravitelnosti, ale chuti).

Uvnitř střeva Alepisaura byl nalezen obrovský parazit ze skupiny Digenea (česky dvojrodí) Botulus microporus (na fotografii úplně vpravo). Také se předpokládá, že tato ryba může sloužit jako mezihostitel nebo definitivní hostitel některých druhů tasemnic (např. Pelichnibothrium speciosum). V roce 2014 byl na pobřeží Severní Karolíny vyplaven ještě živý exemplář, který byl vhozen zpátky do moře. Znovu se ale vyplavil, takže se předpokládá, že byl nemocný.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

(Citace naleznete na konci tohoto článku)

Hlasujte také v nové anketě "Jaký je Váš věk?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Jak jsem nastínil v předchozím článku, před Vánoci jsem chtěl napsat speciálního "vánočního" průvodce tím, co si můžete přinést domů společně se svým svátečním kaprem (lat...

V březnu 2009 se v jedné z vodních nádrží Blue Reef Aquarium ve městě Newquay v Cornwallu (anglické tradiční hrabství) začaly dít podivné věci - korálové útesy nesly čím dál...

Mořské panny byly ve své době oblíbeným tématem námořníků a setkání s nimi hlásila spousta z nich z nejrůznějších koutů světových oceánů a moří. Mělo se jednat o krásné...

Chtěli byste měsíční souhrn novinek o biologii?

4. května 2018 v 14:11 | StrYke |  O blogu
Ahoj, vzhledem k tomu, že v poslední době jsem si začal všímat velkého množství zajímavých novinek ze světa biologie, mě napadlo, jestli byste měli zájem o pravidelném měsíčním souhrnu těch nejzajímavějších z nich? Pro představu uvádím pár takových, které mě v uplynulých týdnech (popř. měsících) zaujaly:

  • Zjištění, že parazitická houba Ophiocordyceps pravděpodobně nenapadá nervovou tkáň hostitelského mravence, ale přímo jeho svalovou soustavu. (o houbě jsem v minulosti psal zde)
  • Odhalení mechanismu, jakým způsobem zůstává inkoust po tetování v naší kůži (konkrétně ve škáře, dermis). Odpovědí jsou makrofágy, buňky imunitního systému, které inkoust uzavřou v sobě a po odumření jsou nahrazeny novými makrofágy. (není neuvěřitelné, že až do tohoto roku se toto nevědělo?)
  • Popsání nového, dosud nepředpokládaného typu čtyřřetězcové DNA v našich buňkách, která se pravděpodobně nezanedbatelně podílí na regulačních mechanismech.
  • Objevení nového druhu mravence, u kterého jsou někteří jedinci přizpůsobeni na to, že v případě potřeby explodují a zasáhnou toxickými látkami vše v jejich bezprostřední blízkosti.
  • Odhalení významu hnědé tukové tkáně, kterou má malé procento z nás ve svém hrudníku a která je jedním z vysvětlení, proč někteří mohou jíst "vše", aniž by ztloustli. Jde totiž o tkáň, která v případě potřeby produkuje teplo a ukládání další tukové tkáně má pro organismus menší význam.
Pokud byste zájem měli, napište to prosím do komentářů :) Osobně si myslím, že to může být zajímavý "projekt", který v naší republice dělá málokdo. A já si alespoň procvičím angličtinu, protože o mnohých z těchto novinek v našem tisku nepadlo ani slovo. Na fotografii pouze pro ilustraci fotografie mého chameleona pardálího.


Spánek: Co je vlastně spánek? O jeho navození, průběhu a o snech

29. dubna 2018 v 17:06 | StrYke |  Antropologie
Cirkadiánní rytmus je jedním z biorytmů, který trvá přibližně 24 hodin (resp. 20-28 hodin) a je zodpovědný za reakci organismu na měnící se den a noc (jeho studiem se zabývá vědecký obor chronobiologie). Přirozeným stimulem, podle kterého se tento proces řídí, je sluneční světlo dopadající na sítnici oka. S nižší intenzitou se příslušný nervový vzruch posílá do suprachiasmatických jader, která jsou uložena v hypothalamu přímo nad křížením očních nervů. Složitými biochemickými postupy se začne měnit serotonin na melatonin, jehož zvýšená koncentrace vede k ospalosti. [1] Zajímavé je, že při pouhé jedné minutě umělého osvětlení uprostřed noci se může cirkadiánní rytmus zkrátit až na polovinu. [2] V tomto článku se průřezem podíváme na to, jak velká záhada pro nás ještě v dnešní době spánek je.

Aktivním studiem cirkadiánního rytmu se začali výzkumníci zabývat až během minulého století. Dnes již víme, že je velkou měrou ovlivněn genetickými faktory (odhaduje se, že nezanedbatelné procento našich genů je regulováno v závislosti na denní době) a již se tedy rodíme s predispozicemi k tomu být "ranními ptáčaty" nebo naopak "nočními tvory". [3] Mutacemi některých zásadních genů může docházet k vážným poruchám spánku a bdělosti. K navození správného cirkadiánního rytmu velmi brání např. hodinový posun při cestování, čemuž lze do jisté míry předejít jednorázovým podáním melatoninu (zajímavostí je, že náš organismus se obecně hůře vypořádává s cestováním na východ [1]). Cirkadiánní rytmus je samozřejmě pouze jedním ze spousty biorytmů, které lze v živočišné říši vypátrat.

Ač se to může zdát neuvěřitelné, v dnešní době je stále význam spánku záhadou. K (nejen) našemu životu je ale nesmírně důležitý. Při spánkové deprivaci (tj. při nedostatku spánku) dochází k různým dočasným mentálním poruchám jako např. k neschopnosti soustředění se nebo k halucinacím (rekordmanem je údajně jistý americký student, který během experimentu vydržel nespat 11 dní). [4] Teorie, vysvětlující princip navození spánku, jsou dvě hlavní. Podle první, tzv. pasivní teorie spánku, dojde během dne k vyčerpání neuronů ARAS (ascendentní retikulární aktivační systém, který je zodpovědný za udržení bdělého stavu), což vede k vyčerpání a ospalosti organismu. Dnes je však spíše uznávána protichůdná teorie, tzv. aktivní teorie spánku, podle které je ARAS aktivně inhibován z jiných části mozku. [1]

Během vlastního spánku dochází u lidí ke střídání dvou fází - rychlé a pomalé (když nepočítáme fáze usínání a probouzení). Převažující fází je NREM (synchronní), která v dospělosti převažuje vůči REM v poměru 4:1. [5] Je charakteristická svými "pomalými" vlnami na EEG, jelikož dochází k největšímu útlumu organismu - krevní tlak klesá až o 30%, snižuje se dechová frekvence atp. Člověk nereaguje na normálně hlasitou řeč. Dlouho se předpokládalo, že během této fáze se spícímu nezdají žádné sny, ve skutečnosti si je ale pravděpodobně mozek pouze nepamatuje. [1] NREM se dále dělí na čtyři další fáze, z čehož k první dochází ihned po usnutí a ke čtvrté může dojít pouze v první třetině noci. [1] Po proběhnutí této fáze přichází na řadu rychlý spánek REM (za hluboký spánek je označována 3. a 4. fáze NREM). [6]

REM (paradoxní) je typická rychlými pohyby očních bulvů. Spícímu se zdají sny a adekvátně na ně reaguje např. frekvencí dechu, srdečním tepem atp. Nelze ho jednoduše vzbudit, je potřeba použít násilnější metody (obecně platí, že spáč se snadněji vzbudí po vyslovování jeho jména nebo - v případě matek - při dětském pláči). Tato fáze je dlouhá přibližně 10-20 sekund a střídá se s NREM v periodě trvající 5-20 minut (čím déle jedinec spí, tím větší množství REM fáze představuje spánek, tj. perioda se zkracuje). [5] Na EEG je REM fáze typická svým "rychlým" průběhem. Čím je člověk starší, tím méně kvalitní spánek má - častěji se probouzí, nejhlubší část NREM se zkracuje a snižuje se práh probuditelnosti. [5] Mmj. existuje velké množství různých poruch spánku, které mohou mít jak psychický, tak fyziologický původ.

V poslední části tohoto článku bych se rád zabýval sny jako takovými. K snění (jak již víme) dochází během REM fáze spánku. Počet snů na noc se pohybuje v řádu jednotek a jeden sen může trvat maximálně 20 minut. [7] Pokud zanedbáme duchovno a různé (leč nezanedbatelně početné) snáře, můžeme se ptát, k čemu sny slouží. Stoprocentní odpověď na tuto otázku ale neznáme. Má nejoblíbenější (a podle mě i nejreálnější) teorie předpokládá, že mozek se během spánku připravuje na situace, se kterými bychom se mohli setkat v reálném životě. Tím pádem bychom poté byli připraveni, protože jsme již daný okamžik zažili ve snu. O významu snů by se dal však napsat samostatný článek (v mých poměrech tedy) - můžeme se totiž mmj. ptát na to, proč si sny nepamatujeme, proč se některé opakují častěji než jiné atd.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

(Citace naleznete na konci tohoto článku)

Hlasujte také v nové anketě "Jaký je Váš věk?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Není pravda, když řekneme, že všechno v našem organismu má svůj smysl a úlohu - během evolučního vývoje u našeho druhu spousta částí těla ztratila svou původní funkci a stala...

Jak si mohla spousta z vás všimnout, v posledních několika měsících jsem se zaměřil nejen na psaní "odborných" článků, ale také jsem s vámi snažil podělit o své zážitky, zkušenosti...

Snad každý z nás ví, že všude v domácnosti nás obklopují různé okem neviditelné organismy, mezi které například patří roztoči - miniaturní pavoukovci, kteří dokážou vyvolat...

Bořiči zvířecích mýtů (7): Straky, lumci, sloni, pavouci

24. dubna 2018 v 13:23 | StrYke |  Zoologie
(Po velmi dlouhé době, po více než půl roce, jsem pro Vás napsal další díl Bořičů zvířecích mýtů, kde se tradičně věnuji čtyřem rozšířeným mylným představám o některých zástupcích živočišné říše. Již dříve jsem několikrát psal, že tato série končí, protože jsem již všechny mýty vyplýtval. Stále se ale ukazuje, že je o čem psát. Již teď mám dostatek materiálu na další díl a pravděpodobně vznikne i ještě jeden další potom. Pokud se Vám článek líbí, prosím, napište mi svou reakci do komentářů. Napsání takového článku mi zabere více než 2 hodiny a rád bych se setkal alespoň s nějakou odezvou. Děkuji moc.)

Straky kradou blyštivé předměty.
Straka obecná (lat. Pica pica) je naším běžným pěvcem z čeledi krkavcovitých a stejně jako jiní zástupci této skupiny i ona disponuje vysokou inteligencí (prošla např. testem sebeuvědomění, což znamená, že poznala sebe sama v zrcadle). Krom jejího typického vzhledu je známa také díky přísloví "krást jako straka". Údajně by ji totiž měly přitahovat blyštivé předměty, které by měla s chutí krást a nést si je do svého hnízda. Je ale toto tvrzení pravdivé? Jak zjistili britští vědci na základě několika experimentů, straky se ve skutečnosti třpytivých předmětů spíše děsí. Představují pro ně totiž něco neobvyklého. Pokusy byly založené na dvou hromádkách, z čehož jedna byla vytvořena z lesklých předmětů (např. šrouby, foliové prsteny atp.) a druhá z matně modrých předmětů. Pokusné straky daly přednost prvně zmíněné hromádce pouze ve dvou případech z 64. Nadšené ale nebyly ani z jedné a některé dokonce v jejich přítomnosti přestávaly přijímat potravu. [1]

Kde se mýtus o loupeživých strakách vzal je otázkou. V dohledatelné literatuře jsou zaznamenány pouze 2 případy, kdy byly u tohoto ptáka v hnízdě opravdu nalezeny třpytivé předměty. Pověra je pravděpodobně živena na obecném povědomí a na spoustě literárních i filmových děl, ve kterých straka zlodějka vystupuje. Jako "typická" straka se chová jiný pták - lemčík. Jde o pěvce obývajícího deštné australské lesy, kde provádí velmi zajímavé námluvní rituály. Samci tvoří v trávě chodbičku, kterou zdobí pestře barevnými a lesklými předměty. [2] Zde bychom mohli najít nejspíše nejpravděpodobnější vysvětlení, proč by straky - pokud by to byla pravda - takové předměty měly rády. Samce by během námluv totiž mohly mást kvůli jejich "podobnosti" s kovově lesklými pery samic. [3]

Lumci páchají masové sebevraždy.
Pojmem lumík rozumíme tribus, tj. taxonomickou skupinu nižší než je čeleď, ale zároveň vyšší než je rod. [4] Zahrnuje tedy několik rodů drobných hlodavců obývajících arktické tundry. Ač v České republice není možná tento mýtus natolik proslaven, stále velké procento lidí věří, že lumíci páchají hromadné sebevraždy. Poprvé toto tvrzení vyslovil v roce 1530 jistý geograf, který údajně tyto hlodavce viděl během bouře padat z nebe. [5] Zásadní byl však dokumentární film White Wilderness od W. Disneyho z roku 1958, ve kterém byl zachycen moment, kdy lumci masově skákali z útesu do moře. I přesto, že snímek vyhrál Oscara, byla scéna o nějakých dvacet let označena za kamufláž. Ve skutečnosti byla nebohá zvířata na kraj útesu cíleně dohnána. [6] Tímto způsobem tedy nelze vysvětlit dosud nevysvětlitelný fakt, že každé cca 4 roky klesne populace lumků až na hranici vyhynutí.

Jaká je tedy pravda? Jak lze odvodit z výše napsaných řádek, lumci hromadné sebevraždy nevykonávají. Stejně jako mají období, kdy jejich populace rapidně klesá, mají také období, kdy se nekontrolovatelně přemnoží. Poté, z důvodu stále vzácnější potravy, se vydává velké množství lumků hledat nové prostředí vhodné k životu. A protože jde o relativně dobré plavce, někdy se rozhodnou přeplavat určitou vodní plochu (např. řeku nebo jezero). Ne vždy však pro ně takový počin končí šťastně a často se stává, že na vodní břehy jsou vyplavovány spousty těchto hlodavců utopených. Jindy se také může stát, že - stejně jako v případě dokumentu White Wilderness - jsou někteří jedinci nedobrovolně vytlačeni z pevniny kvůli jejich přemnožené populaci. [7]

Sloni dupou a jde o jediného savce, který neumí skákat.
Jak již bylo zmíněno v případě mýtu o strace, testem sebeuvědomění prošla pouze některá vysoce inteligentní zvířata. Mezi těch pár patří také slon, který je největším suchozemským živočichem na naší planetě. Jak je všeobecně známým tvorem, tak je také opředen několika mylnými představami. Když například o někom řekneme, že "dupe jako slon", značilo by to opravdu hlasitou chůzi? Ačkoli nejtěžší slon, který byl zastřelen v roce 1974 v Angole, vážil přibližně 12 tun [8], navzdory své váze sloni našlapují velmi tiše. Jde o logickou obranu proti případné predaci. S tím souvisí druhý mýtus, který tvrdí, že sloni jako jediní savci neumí skákat. Zde jde spíše o částečnou mýlku, protože opravdu neumějí skákat, ale rozhodně nejsou jedinými savci. Mezi stejně "postižené" patří např. žirafa, hroch nebo lenochod. [9]

Co byste v tomto "seriálu" článků mohli očekávat jako vyvratitelný mýtus je tvrzení, že sloni nikdy nezapomínají. Toho byste se ale nedočkali, protože zatím vše nasvědčuje, že tomu tak opravdu je. Sloni mají ze všech suchozemských živočichů největší mozek a díky němu jsou si schopni zapamatovat celé své teritorium, které bývá velké jako Rhode Island (cca 3 140 km²). [10] Pokud se sloní stádo stane příliš početné, jedna z nejstarších samic jej opouští a zakládá na jiném místě nové. Do konce svého života však prokazatelně nezapomene na svůj "původ". Během jednoho výzkumu k sobě byly připuštěny matka s dcerou, které byly navzájem odděleny 23 let. Samice se navzájem poznaly a radostně se vítaly. [10] Díky těmto případům byla dlouho sloní paměť považována za nejdokonalejší v živočišné říši, podle nejnovějších výzkumů však tato příčka pravděpodobně patří delfínům. [11]

Člověk sní ročně ve spánku až 8 pavouků.
Neoblíbeným tvrzením pro arachnofobiky (a většinou i pro ostatní jedince) je, že během spánku pozřou během svého života nezanedbatelné procento svých osminohých nepřátel. Je však něco takového reálné? Samozřejmě, že je, ale pouze s velmi malou pravděpodobností. Mýtus sám o sobě pochází z počátků systému WWW (World Wide Web), kdy bylo testováno, jak snadno se šíří nějaká informace a jak snadno jí lidé uvěří. [12] Ve skutečnosti by musela nastat velká souhra náhod, aby se vůbec pavouk ocitl v lidské puse. Jde totiž o tvory, kteří vnímají vibrace a z toho důvodu se spícímu člověku spíše vyhnou. Když už by se ale na něj vydali, museli by mířit přímo k ústům, přičemž spící člověk by musel dýchat otevřenou pusou - vydechoval by tedy teplý vzduch, který (opět) pavouky spíše odrazuje. Z poměrně nezanedbatelného množství zkonzumovaných pavouků ve spánku se najednou stává množství velmi malé, které je dáno pouze obrovskou náhodou. [13]

Co však pravděpodobně arachnofobici neocení jsou následující řádky. Nedávné australské studie zjistili, že obyvatelům australského města Sydney ve věku 35 let již během života po obličeji ve spánku prošlo minimálně několik pavouků - konkrétně malooček. Ty totiž vnímají spícího člověka pouze jako "překážku", přes kterou mohou pohodlně přejít a někdy zde mohou dokonce i lovit svou kořist. Údajně je k tomu relativně ideální husté obočí. [14] Někdy se mohou stávat i více bizarní události. Například na přelomu let 2005 a 2006 byl jedné Švédce v uchu nalezen pavouk, který jí tam zalezl ve spánku a pobýval tam 27 dní. [15] Jindy, pokud se spící člověk nešťastně pohne, může pavouk kousnout - což může být v případě jedovatých pavouků i život ohrožující problém.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

(Citace a odkazy na další díly tohoto seriálu naleznete na konci tohoto článku)

Hlasujte také v nové anketě "Jaký je Váš věk?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Hejna hrozivých krkavcovitých černých ptáků osidlují kdejaké pole, města nebo lesy. Na první pohled by se mohlo zdát jejich určení jednoduché - člověk se koukne a řekne: "To je...

Delfín skákavý (lat. tursiops truncatus), patřící mezi kytovce (lat. cetacea, kteří se pravděpodobně vyvinuli ze suchozemských sudokopytníků, např. kráva nebo žirafa), je vysoce...

Před pár dny jsme se v nejnovějším článku věnovali některým mýtům o zvířatech. Dozvěděli jsme se, že chameleoni nemění svou barvu podle prostředí a že pštrosi nestrkají v...

Deficit faktoru XII: Málo prostudované genetické onemocnění

17. dubna 2018 v 13:59 | StrYke |  Genetika
(Předem upozorňuji, že následující řádky nejsou příliš zajímavé. Pojednávají o absenci proteinu podílejícího se na srážlivosti krve, která nemá téměř žádné příznaky. Důvod, proč jsem tento článek napsal, byl, že jde o extrémně vzácné genetické "postižení", kterým trpí minimálně dvě osoby z mé rodiny. O onemocnění jsem si tedy něco zjišťoval a rovnou napsal toto:)

V roce 1955 byl na základě diagnostiky pacienta Johna Hagemana doktory O. Ratnoffem a J. Colopy popsán faktor XII (též známý jako Hagemanův faktor) a zároveň s ním také jeho deficit. Jde o plazmatický protein, který se účastní několika fyziologických procesů v našem těle, především pak v správné srážlivosti krve (jeho role zde však není ještě zcela objasněna) a pravděpodobně také v tkáňové reparaci a ve vytváření nových cév. [1] Je kódován genem F12 ležícím na dlouhém raménku 5. chromozomu (přesnější lokace 5q33, kdy 5 označuje chromozom, q označuje dlouhé raménko a 33 označuje specifickou oblast). Je syntetizován v játrech a jeho biologický poločas je 50-70 hodin [2].

Mutací genu F12 dochází k deficitu faktoru XII (tj. k jeho snížené koncentraci nebo k úplné absenci), což většinou má velmi mírné nebo žádné příznaky. Z toho důvodu je tato porucha většinou popsána náhodně např. při běžném vyšetření krve před chirurgickou operací. [1] Dědí se autozomálně recesivně (tj. postižený jedinec musí mít mutované obě alely genu F12, heterozygot je přenašečem a výskyt je srovnatelný u mužů i u žen). Frekvence výskytu je odhadem 1:1000000, přičemž u asiatů jde o onemocnění častější [1] (z jiných zdrojů, resp. [3] a [4], je tomu právě naopak a asiati jsou postiženi méně často). Deficit faktoru XII je většinou stanoven na základě testu aPTT, kdy se sleduje čas srážlivosti krve. Ten je výrazně delší, než za běžných okolností, ale nesouvisí s výrazně delší krvácivostí pacienta. [1]

Přestože příznaky jsou u pacientů velmi individuální (většinou se sníží funkce proteinu na méně než 1%), jsou většinou velmi mírného nebo žádného rozsahu. [1] Proto se nepřistupuje k žádné léčbě. Existují však principiálně podobná, ale mnohem závažnější genetická onemocnění, jako např. hemofilie. Ta se dělí na 3 základní typy - hemofilie A (nejčastější, deficit faktoru VIII, lokalizace na X chromozomu, dědičnost gonozomálně recesivní, tedy postiženi jsou z drtivé většiny muži), hemofilie B (deficit faktoru IX, jinak vše stejné jako u typu A) a hemofilie C (deficit faktoru XI, lokalizace na autozomu, dědičnost autozomálně recesivní, stejný výskyt tedy u mužů i u žen). Příznaky těchto onemocnění mohou být od mírných, přes průměrné, až po těžké. [1]

Velmi vzácným (stejně jakým je deficit faktoru XII) je také deficit faktoru XIII. Je zapříčiněn mutací v jednom ze dvou genů (je známo více než 100 mutací) F13. [5] Dědí se opět autozomálně recesivně (tedy stejný princip, jako u faktoru XII) a opět se podílí na srážlivosti krve (dále pravděpodobně na hojení ran a na správném průběhu těhotenství). [1] Má také opět různé příznaky, které však mohou být od mírných až po život ohrožující. Patří mezi ně např. spontánní potrat v rané fázi těhotenství, krvácení z pupečníku 1-19 dní po porodu, krvácení v CNS (tj. centrální nervové soustavě) nebo (méně často) špatné hojení ran. [5] Při včasné diagnostice jde mnohým nežádoucím projevům předejít.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

(Citace naleznete na konci tohoto článku)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Alkoholy obecně jsou organické látky, resp. nearomatické deriváty uhlovodíků obsahující hydroxylovou (-OH) skupinu. [1] Pro nás nejvýznamnější je pravděpodobně etanol, který...

Zamýšleli jste se někdy nad tím, čím je determinováno naše pohlaví? Čím je dána naše pohlavně specifická reprodukční soustava (pokud nepočítáme intersex, tj. jedince, kteří...

Virus zika je novodobým strašákem, kterého se, stejně jako tomu bylo u ptačí chřipky nebo u eboly, děsí celá Evropa. Šíří se rychlým tempem po celém světě (momentálně rychlost...

Alkoholdehydrogenáza: Jak je z našeho těla odstraňován alkohol?

14. dubna 2018 v 11:20 | StrYke |  Molekulární biologie
Alkoholy obecně jsou organické látky, resp. nearomatické deriváty uhlovodíků obsahující hydroxylovou (-OH) skupinu. [1] Pro nás nejvýznamnější je pravděpodobně etanol, který je obsažen např. v pivu, ve víně nebo v různých lihovinách. Jde o (pro naše tělo) toxickou látku, která ovlivňuje např. funkci mozečku (lat. cerebellum), tedy našeho hlavního koordinačního centra, což má za následek zhoršení motorických schopností atp. Těmito detaily se v tomto článku nebudeme zabývat. Co nás bude zajímat je způsob, kterým je alkohol z našich těl odbouráván, co je za to zodpovědné a snad vám bude na konci článku hodně věcí jasnější.

Za odbourávání alkoholu v našich tělech je zodpovědný enzym zvaný alkoholdehydrogenáza (zkráceně ADH). Ve skutečnosti tímto pojmem rozumíme rodinu enzymů (tj. proteinů, které se nějakým způsobem podílejí na chemických reakcích), které jsou si funkčně velmi podobné, ale liší se ve své efektivitě. [2] U nás jsou kódovány 7 geny, ale nalézt je můžeme i u jiných organismů, jako např. u kvasinky pivní (lat. Saccharomyces cerevisiae) nebo u jiných živočichů a rostlin. [3] ADH je obsažena především v žaludku a v játrech, kam se alkohol dostává z cév v okolí tenkého střeva. [2]

Poté, co se etanol dostane do jater, tedy do našeho primárního detoxikačního centra, naváže se do aktivního místa ADH. Zde dojde, jak již název enzymu napovídá, k odtržení dvou vodíků z alkoholu za vzniku acetaldehydu a redukovaného NAD (sem jsou odevzdány vodíky). Acetaldehyd je pro naše tělo velmi toxický a jeho nahromadění zodpovídá za stav zvaný kocovina - za nevolnost, bolest hlavy a za další příznaky dostavující se po konzumaci alkoholu. Poté přichází na řadu enzym zvaný aldehyddehydrogenáza, který podobným způsobem odbourává acetaldehyd za vzniku acetátu, ze kterého dále vzniká voda a oxid uhličitý - tedy dvě látky, se kterými si náš organismus lehce poradí. [2]

Jak již bylo zmíněno výše, existuje více typů ADH a i více typů aldehyddehydrogenáz. Lidé, kteří v sobě nesou "rychlejší" ADH, ve svém těle tvoří současně větší množství acetaldehydu než ostatní lidé, což má za následek např. zarudnutí v obličeji nebo zrychlený srdeční tep. [2] Tento případ je typický pro velké procento asiatů. [2] Někteří lidé mohou být efektivnější ADH, ale pomalejší aldehyddehydrogenázu, v jejich těle se tedy hromadí škodlivý acetaldehyd a jejich kocovina je horší, než u jiných lidí. [2] Obecně platí, že ženy mají ADH pomalejší (alkohol se tedy odbourává pomaleji). [4]

Co je zajímavé, tak ADH může vázat a štěpit i jiné alkoholy. Tady se dostáváme k aféře s metanolem, kvůli které v České republice zemřelo na přelomu let 2012 a 2013 47 lidí. [5] Pokud z metanolu odstraníme dva vodíky, získáme formaldehyd (látku, která je karcinogenní a hojně se využívá k uchovávání tkání), který se dále štěpí na kyselinu mravenčí. [6] Člověk, který pozře metanol, se ale může ještě zachránit využitím jedné vlastnosti ADH, kterou je tzv. kompetitivní inhibice. Tento enzym má totiž mnohem vyšší afinitu k etanolu. Pokud je tedy metanol "přebyt" etanolem, nemusí mít otrava žádné vážné a dlouhodobé následky. [6]


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

(Citace naleznete na konci tohoto článku)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Máme-li se zabývat otázkou, jestli je konzumace mléka pro lidský organismus prospěšná, musíme si hned ze začátku uvědomit jednu věc. Není to přirozené. Žádný jiný savec ve...

Muchomůrka zelená (lat. amanita phalloides) je nejjedovatější houbou v Severní Americe, kam byla uměle zavlečena, a v celé Evropě (dále se vyskytuje na severu Afriky, v Austrálii...

Myslíte si, že sklony k závislostem na omamných látkách mají pouze lidé? To samozřejmě není pravda. Když opomeneme domácí mazlíčky, kterým občas nabídneme pivo, najdou...


[ROZHOVOR] Dívka o svém životě s Turnerovým syndromem

26. března 2018 v 17:23 | StrYke |  Články
Turnerův syndrom není vzácnou genetickou vadou. Týká se žen, které mají pouze jeden pohlavní chromozom X (tj. X0). Krom toho, že jsou neplodné, mohou mít velké množství dalších příznaků, které jim znepříjemňují život. Já jsem v tomto článku vyzpovídal Denisu - dvacetiletou dívku, která o svém "handicapu" ví již od útlého dětství.

V kolika letech a jak si se dozvěděla, že máš Turnerův syndrom? Jak jsi na to reagovala?
Denisa: "Turnerův syndrom mi zjistili v 4-5 letech. Každopádně vnímat nějak víc jsem to začala asi v 6-7 letech. Nebylo to pro mě nic závažnýho, čemu bych měla věnovat pozornost. Každopádně s lety se ten přístup změnil a už mě zajímalo, co všechno se Turnerova syndromu týká."

Jak se ti Turnerův syndrom projevuje? Jak probíhala (probíhá) léčba (pokud nějaká byla/je)?
Denisa: "Turnerův syndrom má X průvodních symptomů, tak vyjmenuji jen některé, ty nejčastější. Za jedno je to hyperaktivita a záněty uší v dětství. Poté je to samozřejmě malá výška. S TS se spojuje i problém s aortální chlopní (deformace). Taky my, "turnerky", máme jisté výukové potřeby. Potřebujeme trošku víc času, nejde nám úplně matematika (kvůli diskaukulii), a co se týče jazyků, je to podobné. Potřebujeme více času na kontrolu textu a tak, ale to jak kdo. A jako jeden z nejhorších projevů je neplodnost, což je pro mnoho žen a dívek velká rána, včetně mě. Dále se TS projevuje i typickou postavou - širší boky, ramena a hrudník. Léčba u mě probíhala již od toho 4-5 roku. Začalo se injekcemi s růstovým hormonem a poté, když jsem přestala růst (13 let), se zaměnil za ženské hormony."

Setkala jsi se s nějakými ohlasy - ať už pozitivními nebo negativními - s tvým fyzickým stavem souvisejícím s Turnerovým syndromem?
Denisa: "Zaplať pánbůh jsem v životě natrefila na lidi, kteří mi to nijak zvlášť nedávali sežrat. Ale nebudu zastírat, že často lidi měli narážky a vtípky na mojí výšku, ale s tím se člověk naučí žít - a i se tomu kolikrát zasměje. Ale co jsem slyšela od některých jiných "turnerek", tak ty měly i problémy s dost ošklivou šikanou za to, jak vypadají atd. Což je dost ubohé."

Jaký názor na to máš teď? Jsi s tím smířená ?
Denisa: "Smířená víceméně jsem. Víceméně, protože se nejde stoprocentně smířit s tím, že nikdy nebudete mít SVOJE děti - i kdyby se člověk sebevíc snažil, furt ho to bude hlodat. Jinak - to že jsem malá, že mám větší zadek... Vem to čert, mám se ráda takovou, jaká jsem, a matematiku stejně nemám ráda..."

Máš zkušenosti i s jinými lidmi, kteří touto chorobou trpí?
Denisa: "Ano, jsem s ostatníma holkama v kontaktu. A to hlavně díky článkům a videím, které tvořím."

Chtěla bys na konec něco vzkázat? Lidem, kteří tímto genetickým postižením také trpí, nebo čtenářům, kteří se s takovými lidmi mohou potkat?
Denisa: "Hlavně bych chtěla říct, že i přesto, že jsme "rozbité", jsme úplně normální ženské. Nijak hloupější nebo ošklivější od ostatních."


Denisa se o svém životě s Turnerovým syndromem také svěřuje na svém blogu Život turnerky a na svém youtubovým channelu Život turnerky.

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Genetickou informaci v každém eukaryotickém organismu nese určitý počet chromozomů, které se skládají z bazických proteinů histonů a z na ně navinuté molekuly DNA. Počet...

Zamýšleli jste se někdy nad tím, čím je determinováno naše pohlaví? Čím je dána naše pohlavně specifická reprodukční soustava (pokud nepočítáme intersex, tj. jedince, kteří...

Ne, není to pouhý "clickbait". Nebudeme se snižovat na úroveň internetových stránek jako je např. Prima Cool. V tomto článku se opravdu zaměříme na některé zajímavosti z lidské...

Histologické preparáty

22. března 2018 v 13:59 | StrYke
Ahoj, po dlouhé době se vám ozývám a tentokrát bych vám chtěl ukázat vyfotografovaný histologický preparát otisku sleziny (lien) z myši domácí (lat. Mus musculus). Celé je to má vlastní tvorba - od řezu slezinou, přes barvení až po samotné pořízení snímku (jediné, co jsem nedělal, byla samotná pitva, kterou v rámci urychlení dělal vyučující).


Na preparátu můžete vidět lymfatický uzlík (tzv. Malphigiho tělísko), které je součástí bílé pulpy (to je ta tmavě vyznačená část) a poté můžete vidět červenou pulpu, která je zbarvena méně výrazně (její otisk se totiž příliš nepovedl).

Pokud vás podobné snímky a informace zajímají, tak můžete sledovat některý z účtů na sociálních sítích, které naleznetu v menu. Další tři snímky, konkrétně otisku mozku a střeva myši domácí a roztěru lidského mezizubního plaku, si můžete prohlédnout v naší galerii zde.

Parazitologie č. 9: Vrtejš velký, tasemnice dlouhočlenná, ledvinovec psí

25. ledna 2018 v 21:20 | StrYke |  Parazitologie
(Po velmi dlouhé době (téměř po dvou letech) jsem se rozhodl napsat další díl "seriálu" Parazitologie. Dříve jsem dodržoval koncept 3 parazitů řazených v pořadí: 1) neobvyklý lidský parazit, 2) zvířecí parazit, 3) běžný lidský parazit. Ač jsem to chtěl dodržet i tentokrát, nakonec jsem vytvořil článek s pořadím 1) zvířecí parazit, výjimečně se vyskytující u člověka, 2) běžný lidský parazit, 3) zvířecí parazit, výjimečně se vyskytující u člověka. Článek je poněkud delší, protože jsem u každého parazita navíc napsal nějaké základní informace o taxonu, ze kterého "pochází". Doufám, že jsou to spíše zajímavé informace (které jsou často na základních a středních školách vyučovány špatně nebo vůbec) a ne pouze ztráta vašeho času. Pokud se vám článek bude líbit a měli byste zájem o další "díl", napište to do komentářů a já se do něj pustím třeba i jindy, než při další prokrastinaci před další zkouškou.)

Vrtejš velký
Vrtejši (lat. Acanthocephala) jsou samostatným kmenem, který je často spojován (co se příbuznosti týče) s vířníky (lat. Rotifera). Za to mohou především 2 znaky: přítomnost intrasyncitiální laminy (tj. kutikuly zanořené do vrstvy povrchového glykokalyxu) a přítomnost tažného bičíku spermií (což je v rámci "supergroup" Opisthokonta, do které se řadí společně např. s houbami také živočichové, rarita). Ač jsou vrtejši striktní endoparaziti se složitými vývojovými cykly, do povědomí se příliš nedostávají kvůli minimální pravděpodobnosti infikace člověka. Na těle vrtejše můžeme pozorovat vychlípitelný "rypák" (proboscis), díky kterému se v hostiteli pohybuje a přidržuje. Nemá vyvinutý trávicí systém (pouze jeho pozůstatky, živiny tedy přijímá celým povrchem těla). Rozmnožování se zakládá na gonochorismu (tj. na odděleném pohlaví), přičemž samec po kopulaci zapouzdřuje gonoporus (pohlavní otvor) samice prostřednictvím cementové žlázy.

Vrtejš velký (lat. Macracanthorhynchus hirudinaceus) primárně parazituje v trávicím traktu prasat, výjimečně ale může být jeho definitivním hostitelem i jiný obratlovec včetně člověka. Poté, co splyne samčí a samičí pohlavní buňka, se rýhováním vzniklé zygoty (tj. vzniklé diploidní buňky) vyvíjí larva zvaná acanthor. Ta se dostává do svého mezihostitele (v tomto případě např. svinky nebo ponravy, tj. larvy některých brouků), kde se z ní stává larva akantela a následně zapouzdřené, infekční stadium cystakant. Pokud je mezihostitel pozřen vhodným definitivním hostitelem, cystakant dospívá v dospělce, který může měřit (konkrétně samice) až 80 cm. Nákaza u člověka byla pozorována zřídka. Projevuje se různými záněty, např. zánětem střeva nebo žaludku. Dospělci se v trávicím traktu hostitele spáří a celý cyklus se tím uzavírá.


(zleva doprava můžete vidět: 1) proboscis ("chobotek"), díky kterému se vrtejš pohybuje a drží se svého hostitele; 2) vrtejše velkého v celé podobě; 3) vajíčko vrtejše)

Tasemnice dlouhočlenná
Tasemnice (lat. Cestoda) jsou jednou z několika tříd kmene ploštěnců (lat. Platyhelminthes). Mají extrémně dorzoventrálně zploštělé tělo, které se skládá z hlavičky (scolexu), krčku a z jednotlivých článků (proglotidů). Přes obecně rozšířenou představu na scolexu nemusejí mít přísavky (v případě podtřídy Pseudophyllidea jejich funkci zastávají přísavné rýhy, tzv. bothrie) ani příchytné háčky (rostellum). Zároveň nemusí být jejich tělo tvořeno velkým počtem článků, např. měchožil zhoubný (lat. Echinococcus granulosus), který je v dospělosti velký pouze pár milimetrů, je tvořen pouhými 4 články (i přesto může být pro svého hostitele smrtelný). Tasemnice nemají vyvinutý trávicí systém (živiny přijímají celým povrchem těla) a jejich rozmnožování je založeno na hermafroditismu, přičemž se u nich vyskytuje v živočišné říši unikátní znak - autogamie (samooplození). Jednotlivé články si mohou navzájem vyměnit pohlavní buňky a poslední, "oplozený", se samovolně odtrhává a se stolicí opouští tělo svého hostitele.

Tasemnice dlouhočlenná (lat. Taenia solium) je, naštěstí, v České republice ne tolik běžný parazit (na rozdíl od tasemnice bezbranné, kterou se mohou nakazit především "fanoušci" hovězího tataráku). Jejím definitivním hostitelem je striktně člověk, ze kterého odcházejí se stolicí zralé články s oplozenými vajíčky (vajíčko se nazývá onkosféra). Ta čekají na pozření mezihostitelem (prasetem). V okamžiku, kdy se dostávají do jeho trávicího traktu, se z vajíček vyvíjí larvocysty (tradičně boubele), které se nechávají krevním řečištěm přenést do svaloviny, kde se zapouzdří. V člověku, který nedostatečně tepelně upravené maso s infekčním stadiem pozře, parazit dospívá a prostřednictvím přísavek a příchytných háčků se přichycuje ke střevní stěně. Poté začíná produkovat články (může měřit 2-3 metry). Zajímavé je, že tasemnice si chemicky hlídá, aby v hostiteli byla pouze ona (maximálně ještě jedna další tasemnice, produkuje příslušné látky, které zabraňují případné boubeli dospět). Taková nákaza pro člověka není sama o sobě nijak životu nebezpečná (tasemnice se dá poměrně jednoduše vypudit česnekem). Problém nastává, pokud člověk pozře vajíčko (onkosféru), která se v něm chová jako v běžném mezihostiteli (nepozná, že se nejedná o prase) a může se zapouzdřit na různých místech v těle, především pak na mozku. V takovém případě (zvaném cysticerkóza) jde o život a ročně kvůli tomu umírají desítky tisíc lidí (až 50 tisíc).


(zleva doprava můžete vidět: 1) tasemnici dlouhočlennou v celé podobě; 2) detailní snímek na scolex tasemnice; 3) rentgenový snímek mozku postiženého cysticerkózou)

Ledvinovec psí
Hlístice (lat. Nematoda) jsou samostatným kmenem s pseudocoelomovou tělní dutinou - jejich tělo je tedy vyplněno tekutinou, která vytváří pevnou oporu (tzv. hydroskelet). Ač to většinou lidé neví, hlístice žijí především volně (neparaziticky) a můžeme u nich pozorovat různé stupně životních strategií - od prosté saprofagie (tj. pojídání organických zbytků) a predace, napříč poloparazitismem, po fytoparazitismus (parazitismus na rostlinách, např. některá háďátka) a zooparazitismus. Rozmnožování hlístic je založeno na gonochorismu (tj. na odděleném pohlaví), přičemž můžeme mnohdy pozorovat výrazný pohlavní dimorfismus (samci jsou zpravidla menší, jsou ohnutí do písmene C kvůli přítomnosti kopulačního orgánů na spodní části těla a na "zadečku" mohou mít různé příchytné orgány). Co je zajímavé, tak hlístice mají jako jedni z mála živočichů předem určený počet buněk (tzv. eutelie, lze ji pozorovat také mmj. u vířníků), mají tedy pouze omezenou regenerační schopnost a jejich růst je závislý na růstu (nikoliv na dělení) buněk.

Ledvinovec psí (lat. Dioctophyme renale), poměrně tlustý a až 100 cm (co se týče samice) dlouhý "červ", primárně napadá vylučovací soustavu (hlavně ledviny) různých savců (především psů a norků). Za určitých podmínek však může parazitovat i na člověku. Z něj pak prostřednictvím moči odchází oplozená vajíčka, která se ve vodě vyvíjejí v larvu (jde tedy o geohelminta, určité životní stadium je vně živý organismus). Ty se dostávají do svého mezihostitele (do ryby), jejíž konzumací se nakazí definitivní hostitel. Ledvinovec se vyskytuje téměř po celém světě (kosmopolitně), jednou z výjimek je Střední Evropa. V České republice byla první zdokumentovaná nákaza (zvaná dioktofymóza) člověka na začátku roku 2017. Léčba spočívá v chirurgickém zákroku, jelikož kvůli její vzácnosti se nevyvíjí žádné účinné chemické léky a celkově neexistuje dostatečné množství zkušeností. Pokud k odstranění parazita nedojde, může to vést k destrukci ledvinové tkáně s fatálními zdravotními následky.


(zleva doprava můžete vidět: 1) ledvinu napadenou ledvinovcem; 2) ledvinovce psího v celé podobě; 3) ledvinu napadenou ledvinovcem)

(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Člověku nejbližší druh tasemnice z přibližně pěti tisíců je pravděpodobně Taenia saginata. Do svého hostitele se dostává skrz syrové hovězí maso v podobě boubele. Poté se...

Začneme od toho nejmírnějšího a je jenom na vás, kdy přestanete číst. Když se řekne pijavka, téměř každý si představí pijavku lékařskou (lat. Hirudo medicinalis). Do stejné...

Americký lékař a profesor neurologie Stanley B. Prusiner formuloval v roce 1982 prionovou teorii, která přinesla do světa biologie něco zcela nového a nečekaného. Do té doby se...

CO JE CO: Tuleň nebo lachtan? Co je to roztomilé?

15. ledna 2018 v 20:47 | StrYke |  Zoologie
Každý z nás ví, že v cirkusu se při troše "štěstí" dá krom medvěda na kolečkách, obřího hada přenášeného kolem publika a kromě spousty zmalovaných klaunů spatřit také lachtan, zvíře, které je roztomilé, pružné a šikovné. Svou stavbou těla je na první pohled podobné jinému zvířeti - tuleni. Jaký je mezi nimi rozdíl? Po téměř roce jsem se rozhodl napsat další "poznávačku". A opět, jak je naším zvykem, můžete zkusit identifikovat tvory na následujících třech fotografiích. Zkuste si také říct, podle jakých morfologických znaků jste se rozhodovali. Až budete mít odtipováno (nebo to prostě víte, protože takových bude určitě také spousta), můžete se pustit do dalších řádků, díky kterým se snad už nikdy nespletete.


Tento článek bude nezvykle poměrně krátký, protože tuleně od lachtana lze odlišit velkým množstvím jednoduchých faktů. Když opomeneme různé rozdílnosti ve způsobu života (např. lachtan spí na souši, zatím co tuleň může spát i pod vodou) a v pohybových dovednostech (lachtan se na souši obecně pohybuje elegantněji a snáze než tuleň, ve vodě lachtan využívá vlnění celého těla oproti tuleňovi, který plave především pomocí zadní ploutve a předních končetin), můžeme se zaměřit na poznávací znaky viditelné na první pohled (ať už ve skutečnosti nebo na dobré fotografii).

Jak jsem říkal, ať si říká kdo chce, co chce, v cirkusu bude vystupovat a s červeným balonem "blbnout" vždy jen lachtan. Na rozdíl od tuleně mu to totiž umožňuje jeho stavba těla. Zadní končetiny mu rostou do stran (oproti tuleňovi, který je má srostlé v "ocas" směřující do zadu), naopak přední končetiny má podobné ploutvím (tuleň na nich má snadno rozpoznatelné drápy). Pokud máme k dispozici pouze snímek hlavy, stačí se zaměřit na jednu jedinou věc - na přítomnost nebo nepřítomnost ušních boltců. U lachtana je nalézt můžeme, u tuleně nikoliv.

Rozeznávající znaky tedy ve shrnutí jsou: lachtan má zadní končetiny směřující do stran, přední končetiny podobné ploutvím a na hlavě ušní boltce. Tuleň má zadní končetiny srostlé a směřující do zadu, na předních končetinách můžeme rozeznat drápy a na hlavě žádné ušní boltce nenajdeme. Mou osobní pomůckou je také to, že lachtan je "ten roztomilý" a tuleň je "ten ošklivý". Pokud chcete, můžete si ještě jednou zkusit odhadnout správnou identifikaci živočichů na fotografiích výše, pokud ne, tak správná odpověď zleva doprava je: tuleň (nemá ušní boltce), lachtan (má ušní boltce), lachtan (zadní končetiny směřujou do stran), tuleň (na předních končetinách přítomnost drápů).

Pomohl vám tento článek nebo jste tyto informace již dávno věděli? Mám v plánu ještě minimálně několik dalších "poznávaček" tohoto formátu, pokud však chcete, abych nějakou napsal přednostně, napište to do komentářů!


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Hejna hrozivých krkavcovitých černých ptáků osidlují kdejaké pole, města nebo lesy. Na první pohled by se mohlo zdát jejich určení jednoduché - člověk se koukne a řekne: "To je...

Konkrétně se zaměříme na tři šelmy - na levharta, geparda a jaguára. Všichni je známe, ale kdybychom dali jejich tři fotografie vedle sebe a chtěli jejich určení, chyby by se určitě...

Delfín skákavý (lat. tursiops truncatus), patřící mezi kytovce (lat. cetacea, kteří se pravděpodobně vyvinuli ze suchozemských sudokopytníků, např. kráva nebo žirafa), je vysoce...

Determinace pohlaví u člověka: Čím to, že někdo je muž a někdo žena?

10. ledna 2018 v 21:53 | StrYke |  Genetika
Zamýšleli jste se někdy nad tím, čím je determinováno naše pohlaví? Čím je dána naše pohlavně specifická reprodukční soustava (pokud nepočítáme intersex, tj. jedince, kteří vykazují anatomické znaky jak mužů, tak žen - zmíním se o nich na konci článku), behaviorální charakter a různé další složky, ať už různé fyziologické procesy (např. laktace, oogeneze, spermatogeneze aj.) nebo psychiku? Pokud se alespoň trošku orientujete ve středoškolské genetice (nebo jste pozorným čtenářem tohoto blogu, protože jsem o tom již jednou v minulosti psal), jistě víte, že v savčím případě je determinace pohlaví závislá na pohlavních chromozomech (tj. nehomologních chromozomech, na kterých jsou lokalizovány geny zásadní pro určité pohlaví). Uplatňuje se zde systém XY/XX, kdy muž je heterogamický (má tedy dva odlišné chromozomy - X a Y) a žena homogamická (má tedy dva stejné chromozomy - X a X). Zdá se, že je to jednoduché, v následujících řádcích si ale ukážeme, že mohou existovat chromozomově ženští muži, stejně jako krásné sterilní ženy s varlaty.

Jen rychlým "letem, světem" se pojďme podívat, jakými různými způsoby může být determinace pohlaví vyřešena. Zatím co u některých ryb závisí především na environmentálních faktorech (např. pH vody, teplota vody, denzita populace aj.), u ptáků, kteří mají pohlavní systém ZZ/ZW (zde je samice heterogamická (ZW) a samec homogamický (ZZ)), je dána především celkovým počtem homologických gonozomů (tj. pohlavních chromozomů). A jak "bizarní" záležitost to (pro nás?) může být si můžeme představit na klasické octomilce (lat. Drosophila melanogaster), u které je pohlaví určeno poměrem X chromozomů ku autozomům (tj. homologních chromozomů, které primárně nesouvisí s pohlavím). Např. pokud je poměr X/A menší než 0,5, vznikají metasamečci, kteří jsou menší a méně životaschopní, pokud je X/A rovno 0,5, vznikají klasičtí samečci, jejichž fertilita (plodnost) je dána přítomností chromozomu Y, pokud je X/A v intervalu od 0,5 do 1, tak vznikají intersex jedinci, kteří jsou větší a vykazují pohlavní znaky obou pohlaví atp. Nakonec, u některých plazů (např. krokodýli, agamy vousaté nebo želvy) a obojživelníků může docházet k pohlavnímu zvratu, kdy se, většinou vlivem teploty, samice ještě během vývoje změní na samce nebo naopak.

Jak jsem nastínil, u člověka (a u všech savců) je pohlaví závislé na přítomnosti nebo nepřítomnosti chromozomu Y. XY jsou muži, XX jsou ženy. Můžeme si to dobře představit i u různých chromozomových aberací, např. XXY (tj. Klinefelterův syndrom) jedinec je muž, X0 (tj. Turnerův syndrom) jedinec je žena, XXX (tj. XXX syndrom, dříve superfemale syndrom) jedinec je žena, XYY (tj. XYY syndrom, dříve supermale syndrom) jedinec je muž atp. Čím je Y chromozom tak výjimečný? Při podrobnějším studiu genetiky se dozvíte, že není ve skutečnosti nositelem téměř žádných genů a oproti chromozomu X je poznatelně menší. I přes to je na něm (krom genu, který pravděpodobně podmiňuje nadměrné ochlupení ušních boltců) lokalizován SRY gen - a to je ta nejdůležitější složka celé determinace. Důkazem jsou dva poměrně vzácné syndromy - pokud je gen SRY důsledkem translokace umístěn na X chromozom, chromozomální ženy se vyvíjejí jako muži (frekvence 1:20000). A naopak, pokud je tento gen důsledkem translokace ztracen z Y chromozomu, chromozomální muži se vyvíjejí jako ženy (frekvence 1:3000). V obou případech jsou jedinci sterilní (neplodní).

Co se děje dál? Během embryogeneze se u plodu vytváří tzv. bipotenciální gonáda. Zatím co za "běžných" okolností by se z ní vytvořily vaječníky (ovaria, dá se tedy říct, že všichni jsme původem ženy), vlivem produktů kódovaných SRY genem se z ní vytváří varlata (testes), která produkují různé androgeny (především testosteron), díky jejichž účinku se "rozjíždí" škála různých fyziologických procesů zodpovědných za samčí primární (především vnější části genitálu) a sekundární pohlavní znaky (např. muskulatura, ochlupení aj.). Za výjimečných okolností se ale může stát, že organismus je vůči těmto hormonům necitlivý, což vede k vyvíjení se pohlavních znaků samičích. To je případem tzv. 5-alfa-reduktázové deficience, kdy je testosteron měněn na dihydroxytestosteron. Takový jedinec (slibovaný intersex) má sice v dutině břišní plně vyvinutá varlata produkující příslušné hormony, vnější morfologií ale odpovídá ženě (často mají velký klitoris a velké stydké pysky). Tento jev je relativně častý v Dominikánské republice, kde se občas stává, že dívkám (často velmi krásným, což je způsobeno právě jejich necitlivostí k testosteronu) během puberty naroste penis a varlata sestoupí do nově vzniklého šourku.

O determinaci pohlaví by šlo napsat ještě mnoho a mnoho dalších řádků. Poté, co jsem přes vánoční svátky přečetl knihu Sexualita a sexuální identita od M. Fafejty, bych se tu mohl zamýšlet nad spoustou otázek, jako např. čím je naše pohlaví dáno? Je to pouze naší anatomií, nebo je to naším chováním? Nebo je to dané tím, čím se cítíme být? Pan Fafejta (autor knihy) je sociologem, nechme tedy tyto otázky jemu a jemu podobným - já snad brzy budu vystudovaným biologem a k této věci přistupuji tak, jak popisují výše napsané řádky. Mimochodem, pozítří mám písemnou zkoušku z Genetiky a v úterý písemnou zkoušku z Lidské sexuality - no není psaní článků krásným způsobem prokrastinace?


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Genetickou informaci v každém eukaryotickém organismu nese určitý počet chromozomů, které se skládají z bazických proteinů histonů a z na ně navinuté molekuly DNA. Počet...

Ne, není to pouhý "clickbait". Nebudeme se snižovat na úroveň internetových stránek jako je např. Prima Cool. V tomto článku se opravdu zaměříme na některé zajímavosti z lidské...

Šimpanz bonobo (lat. pan paniscus) je společně se šimpanzem učenlivým (lat. pan troglodytes) nejbližším příbuzným člověka, se kterým sdílí přibližně 98,4 % DNA. Žije ve střední...


Pokud se chcete dozvědět více informací o Turnerovu a Klinefelterovu syndromu, přečtěte si také článek:

Doporučená literatura k danému tématu:
Genetika (D. P. Snustad, M. J. Simmons; 2009)
Sexualita a sexuální identita (M. Fafejta; 2016)
Proč máme rádi sex? (J. Diamond; 2003)

Kapr obecný: Co všechno se na něm přiživuje?

24. prosince 2017 v 11:24 | StrYke |  Parazitologie
Jak jsem nastínil v předchozím článku, před Vánoci jsem chtěl napsat speciálního "vánočního" průvodce tím, co si můžete přinést domů společně se svým svátečním kaprem (lat. Cyprinus carpio). Přeci jenom mi to nedalo a ještě dnes (23.12.) se do toho jdu pustit, s tím, že na vás budu hodný a článek zveřejním až 25.12. :)

Začneme od toho nejmírnějšího a je jenom na vás, kdy přestanete číst. Když se řekne pijavka, téměř každý si představí pijavku lékařskou (lat. Hirudo medicinalis). Do stejné skupiny, chceme-li taxonomicky tak do podtřídy pijavic (lat. Hirudinea), patří také přibližně 2-3 centimetry dlouhá, pruhovaná chobotnatka rybí (lat. Piscicola geometra). Ta žije na povrchu kapřího těla (např. na žábrách, jde tedy o ektoparazita) - přisátá mohutnou přísavkou a sající krev přísavkou druhou. Jde o živočicha tak malého a tenkého, že ho na své budoucí večeři můžete sotva postřehnout. Samotná chobotnatka je hostitelem parazitického prvoka Trypanoplasma, který je vzdáleným příbuzným Trypanosomy - původci spavé nemoci u člověka (patří do stejné třídy Kinetoplastea kmene Euglenozoa).Trypanoplasma se při sání krve dostává do těla kapra, znásobuje v jeho krvi svůj počet a může způsobit i jeho úhyn.

Snad každý zná pojmy jako škrkavka nebo tasemnice (nebojte, i k nim se dostaneme). Obě tyto skupiny jsou součástí skupiny polyfyletické "helminti" - parazitičtí červi. A již méně lidí zná sesterskou skupinu tasemnic (lat. Cestoda), které se v češtině říká žábrohlísti (též jednorodí, lat. Monogenea). Jde o jednohostitelské (monoxenní, tj. nevyužívají žádné mezihostitele) ektoparazity nejčastěji ryb (i paryb, méně často obojživelníků). Pravděpodobně nejnebezpečnějším zástupcem je Dactylogyrus. Ten cizopasí na rybím plůdku (konkrétně na žaberních obloucích) a protože má úzkou hostitelskou specifitu (tj. je "náročný" na svého hostitele), po reprodukci se larvy zvané onkomiracidium nevzdalují od své "domoviny" a vyvíjí se v dospělce, který se svým přísavným diskem, opisthaptorem, přisaje k "mateřskému" kaprovi. Takto stále narůstající populace parazita často vede k úhynu plůdku.

Jiným zástupcem ze skupiny Monogenea je Diplozoon, který je spíše zajímavý, než nebezpečný - pokud se jedinec nachází na pokožce sám, je v tzv. preadultním (nedospělém) stadiu. To se mění v okamžiku, kdy k němu přisedne jedinec druhý (jde o hermafrodity, takže pohlaví se v tomto případě příliš neřeší) - oba dospívají a navzájem srůstají do písmene X. Takto spojení jsou po zbytek života a opakovaně spolu kopulují.


(zleva doprava můžete vidět: chobotnatka rybí (Piscicola geometra) přisátá k podkladu mohutnou přísavkou a čekající na svého hostitele; mikroskopický snímek žábrohlísta Dactylogyrus, rozšířená horní část je přísavný disk opisthaptor; trvalý preparát dvou již srostlých jedinců Diplozoon a jejich "reálná" fotografie)

U ektoparazitů ještě chvíli zůstaneme a tentokrát se podíváme na parazitického korýše ze skupiny kapřivců (lat. Branchiura). Ten se latinky nazývá Argulus a v pouličních kádích s kapry ho můžeme pozorovat poměrně běžně. Je veliký sice pouze 3-5 milimetrů a je téměř průhledný, ale upozorňuje na sebe svým výrazným párem černých očí a svým čilým pohybem po těle kapra. Pohybuje se prostřednictvím 4 párů dvojvětevných (jak se to u korýšů sluší a patří) končetin a ocasní ploutvičky, tělo mu pokrývá carapax (tj. hřbetní krunýř) a energii na většinu svých aktivit získává z krve a tkáňového moku svého hostitele. V rámci přizpůsobení se svému životu cizopasníka se u Argulus přeměnil první pár maxil (horních čelistí) na kruhovité přísavky. Bohužel pro naše rybí přátele, tento ektoparazit vylučuje vysoce toxické metabolity a svého hostitele může i zahubit. Navíc ryba často statečně bojuje proti svému handicapu, že nemá ruce a nemůže se bránit, tím, že se otírá o ostré předměty ve snaze zbavit se svého nemilého společníka. Naneštěstí pro ní se vzniklé oděrky a rány často stávají branou pro vstup sekundární infekce, která může být, opět, smrtelná.

Pokud jste si dosud říkali, že tito parazité jsou vám jedno, protože se jich zbavíte společně s šupinami, tak pozor - jdeme dovnitř kapra. Motolice (lat. Trematoda) mají, jak jistě víte, velmi složité životní cykly, které (podle druhu) mohou zahrnovat jednoho i celou řadu mezihostitelů (celou řadu pokud počítáme také paratenické, tj. transportní mezihostitele). V případě cyklu vícehostitelského se u motolice setkáváme se stadiem metacerkarie, která může buď encystovat ("zapouzdřit se") někde v těle mezihostitele nebo se může volně pohybovat. Volnost si například dopřává druh Diplostomum, který se nepotuluje jen tak náhodně, kam ho ocásek zavede, ale cíleně míří do oka své mezihostitelské ryby (prvním mezihostitelem je plž, druhým ryba), kterou může být samozřejmě i náš starý známý, chutný kapr. Metacerkarie se chce dostat do svého definitivního hostitele - rybožravého ptáka, aby mohla dospět a začít se sexuálně množit. A proto cestuje přímo do čočky oka ryby, čímž narušuje její zrak a ryba plave blíže u hladiny, takže ji pták lépe uloví (krásná ukázka toho, jak parazit může manipulovat se svým hostitelem). Takže na oči si dávejte pozor.


(zleva doprava můžete vidět: reálná fotografie Argulus (všimněte si dvou výrazných černých očí a dvou kruhovitých přísavek) a fotografie ploutve nakažené ryby; mikroskopický snímek metacerkarie Diplostomum a fotografie oka infikované ryby)

A nakonec se podíváme ještě na slibované tasemnice. V kaprovi může samozřejmě parazitovat velká škála těchto endoparazitů (především skupiny Caryophyllidea), my se ale zaměříme pouze na jeden druh zvaný řemenatka ptačí (lat. Ligula intestinalis). Ta preferuje tříhostitelský životní cyklus - prvním mezihostitelem je buchanka, ve které se vyvíjí larvální stadium procerkoid, tu pozře druhý mezihostitel, kterým se stává ryba (v našem případě kapr), ve které se z procerkoidu stává plerocerkoid, a ten se dostává do svého definitivního hostitele, kterým je rybožravý pták. Ono je v tomto případě označení "larva" poměrně úsměvné - technicky vzato plerocerkoidní stadium stále stadiem larválním je, ale protože ptáci svou potravu nekousají a polykají ji v celku, tak není důvod, aby řemenatka "troškařila" a nerostla do velkých rozměrů. Když tedy naporcujete svého kapra a vykoukne na vás dlouhý plochý bílý červ, tak nebuďte moc překvapeni. Díky svým rozměrům totiž rychleji dospívá ve svém potenciálním definitivním hostiteli do reprodukčního stadia. Zajímavostí je, že ryba může být řemenatkou natolik zahlcena, že ji to může doslova roztrhnout tělní dutinu.

Samozřejmě bychom mohli pokračovat ještě spoustou odstavců a představit si ještě spoustu kapřích parazitů, já si ale myslím, že pro letošní Vánoce to stačí. Původně jsem chtěl přidat i pár "přátel" kuřat, ale to by se článek ještě zněkolikanásobil, tak třeba za rok. Jaký máte z článku pocit? Jak jste si užili Vánoce? A našli jste u svého kapra nějakého nezvaného hosta? :)


(zleva doprava můžete vidět: ilustrativní nákres protržení tělní dutiny při silnější nákaze řemenatkou ptačí (Ligula intestinalis), reálnou fotografii porovnání ryby s jejím endoparazitem, elektronmikroskopický snímek hlavičky (scolexu) řemenatky, všimněte si, že chybí typické přísavky a místo nich je přísavná rýha (bothrie))

(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Pijavka lékařská (lat. hirudo medicinalis) patří mezi kroužkovce (lat. annelida) do třídy pijavic (lat. hirudinea), je tedy blízce příbuzná máloštětinatcům (lat. oligochaeta), mezi které...

S hlísticí s latinským názvem loa loa se můžeme setkat v tropických oblastech Indie a především Afriky. Podobně jako u vlasovce mízního se larvální stádium (mikrofilárie) do...

Upír obecný (lat. desmodus rotundus) je zástupcem řádu letounů (lat. chiroptera) a čeledi listonosovitých (lat. phyllostomidae), která se dříve dělila na zástupce upírovité a...