[ZDROJE] Základy imunologie

14. října 2017 v 22:06 | StrYke |  Články
Pokud jste pravidelnějším návštěvníkem tohoto blogu, tak jistě víte, že jsem nyní nově na vysoké škole a že ta se netýká ničeho jiného, než biologie. A protože teď nemám příliš času psát nové články (nebo čas by se našel, ale radši ho zužitkuji efektivněji), alespoň se s vámi budu snažit sdílet různé vysokoškolské tituly (ať už zajímavé nebo méně zajímavé), do kterých můžete sami nahlédnout nebo se vám taky třeba jednou budou hodit.

Jedním z mých několika málo předmětů je Biologie buňky. A i když si spousta z vás možná řekne, že je to tak miniaturní "věc", že to ani člověka nemůže bavit, tak vás asi překvapí, že mě zajímá ještě konkrétnější a "miniaturnější" struktura - a tou je imunitní systém. I když předmět Imunologie si lze zapsat až ve vyšším ročníku, pořídil jsem si vysokoškolskou učebnici Základy imunologie (konkrétně 6. přepracované vydání) od čtveřice autorů (Václav Hořejší, Jiřina Bartůňková, Tomáš Brdička, Radek Spíšek). A volba to byla výborná. Učebnice (zdůrazňuji, učebnice) je psána srozumitelnou formou a je doplněna velkým množství barevných ilustrací, díky kterým si čtenář může mnohem lépe představit, o čem text pojednává. Samozřejmě k "čtení si" je potřebná velká dávka pozornosti a klidu. Velmi šikovnou součástí učebnice je česko-anglický slovník na jejím konci obsahující ty nejdůležitější pojmy. Pokud jste zájemcem o studium imunologie (což je, si myslím, velmi zajímavé a hlavně progresivní téma) nebo pouze zájemcem o sebevzdělání se (i když v tomto případě možná příliš podrobné), publikace Základy imunologie by měla splnit vaše očekávání (tak, jako u mě). Knihu si můžete koupit (popř. prohlédnout) zde.

Zároveň jste si mohli všimnout menších změn v menu, které se nyní pyšní tím, že blog od září spolupracuje s velkým internetovým knihkupectvím megaknihy.cz, který mi tuto učebnici poskytl. Brzy vám napíši i o dalších publikacích (vesměs vysokoškolských učebnicích), které jsem začal během svého studia používat a které jednou (pokud se tak již nestalo) třeba budete v ruce držet i vy. :) Pokud si chcete prohlédnout seznam literatury týkající se biologie, tak klikněte sem.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

V posledních několika týdnech jsem se zaměřil na vysokoškolskou a odbornou literaturu týkající se biologie a v tomto článku bych vás rád seznámil se čtyřmi tituly, kterými jsem se...

Prvoci (lat. protozoa) jsou souborem jednobuněčných eukaryotických organismů, které byli dříve řazeny mezi živočichy (lat. animalia). Jejich zástupci ve skutečnosti nejsou vždy...

Americký lékař a profesor neurologie Stanley B. Prusiner formuloval v roce 1982 prionovou teorii, která přinesla do světa biologie něco zcela nového a nečekaného. Do té doby se...
 

Trypanozoma spavičná: Jak vzniká spavá nemoc a jak se projevuje

29. září 2017 v 13:01 | StrYke |  Mikrobiologie
Prvoci (lat. protozoa) jsou souborem jednobuněčných eukaryotických organismů, které byli dříve řazeny mezi živočichy (lat. animalia). Jejich zástupci ve skutečnosti nejsou vždy monofyletickou (tj. jediná fylogenetická (tj. vývojová) větev) skupinou a proto byla relativně nově vytvořena říše protista, která ze sebe vyjmula některé prvoky a naopak přijala některé jednobuněčné řasy (např. krásnoočka, která byla zároveň řazena mezi prvoky) nebo organismy, které byli dříve řazeny mezi houby (lat. fungi, např. chytridiomycety nebo hlenky). Studiem protist se zabývá protistologie (popř. studiem prvoků se zabývá protozoologie). Ta říši protista dělí na několik skupin, z nichž nás bude zajímat především excavata, do které patří notoricky známá trypanozoma spavičná způsobující spavou nemoc (tj. africká trypanosomiáza).

Trypanozoma spavičná (lat. trypanosoma brucei gambiense) patří mezi bičivky (lat. kinetoplastea). Prvoci jsou velmi variabilní ve stavbě své buňky (která zprostředkovává veškeré životní funkce organismu) - trypanozoma se pohybuje pomocí jednoho bičíku, který je spojen s cytoplazmatickou membránou velkým množstvím mikrotubulů (tj. vláken tvořených proteinem tubulinem, která jsou součástí cytoskeletu) a tvoří tak tzv. undulující membránu. Netypickou organelou buňky je tzv. kinetoplast, který vznikl modifikací (tj. úpravou) semiautonomní (tj. polovičně nezávislé) mitochondrie a slouží mmj. jako energetické centrum. Tento druh trypanozomy se vyskytuje v západní Africe a jde o extracelulárního (tj. mimobuněčného) parazita některých druhů obratlovců včetně člověka.

Vektorem (tj. přenašečem) trypanozomy je moucha tse-tse (lat. glossina), ve které se parazit vyvíjí - nejprve ve střevě, později se přemisťuje do sosáku a slinných žláz. Zde dospívá ve stadium zvané metacyklický trypomastigot, což je jediná fáze, ve které je riziko infikace člověka. Pokud moucha tse-tse člověka kousne (což je velmi bolestivé) a začne sát krev, trypanozoma se dostává do krve svého nového hostitele a zanedlouho poté napadá lymfatické systém. Následně se šíří do dalších tkání (resp. orgánů) v těle včetně tkáně mozkové. Tímto způsobem je také možný přenos z jednoho člověka na druhého prostřednictvím tělních tekutin (např. sexuálním stykem nebo z matky na plod). Velmi významnou schopností trypanozomy je možnost opakovaně měnit svůj buněčný povrch (tj. uspořádání cytoplazmatické membrány), čímž přemáhá imunitní systém člověka, který si nestíhá vytvářet protilátky na stále "nové" vetřelce.

Spavá nemoc, která po rozmnožení se trypanozomy v těle hostitele nastává, probíhá ve dvou fázích. Během první fáze, která nastává 1-3 týdny po kousnutí mouchou tse-tse, se onemocnění projevuje vysokými teplotami, únavou a bolestí hlavy, kloubů a svalů. Kvůli poměrně běžným symptomům si drtivá většina infikovaných příznaky nespojí s ničím nebezpečným a za několik týdnů až měsíců se dostavuje druhá fáze, během které je již parazit v nervové tkáni. Tím narušuje spánkový režim člověka, u kterého se střídají pocity akutní únavy a období nespavosti (nakažený např. v noci nemůže usnout, ale prospí celý den). Zároveň se může dostavit zmatenost, porucha vnímání a paměti nebo špatná koordinace končetin, popř. strnulost. Pokud není zahájena léčba, nemocný umírá zpravidla do jednoho roku na celkové vyčerpání organismu (ke kterému mmj. přispívá imunitní systém, který se snaží až "do vyčerpání" zničit stále se měnící trypanozomy, viz výše).

Čím dříve se onemocnění podchytí, tím je léčba snadnější a efektivnější. K rozpoznání stádia spavé nemoci je často používána lumbální punkce (tj. odběr mozkomíšního moku (tj. likvoru) z páteřního kanálku (tj. míchy)), která je velmi bolestivá. Léčba spočívá především v podávání speciálních léků. V roce 2010 na toto onemocnění zemřelo přibližně 9000 lidí (v roce 1990 to bylo 34000 lidí). V současnosti jde o jednu z 10 tropických nemocí, kterou si dala za úkol výrazně do roku 2020 zredukovat organizace Lékaři bez hranic. Kvůli poměrně nízkým finančním prostředkům, které se investují do nemocí tzv. třetího světa, jde však spíše o vidinu nereálnou. Na levém obrázku si můžete prohlédnout snímek z mikroskopu, na kterém je zachycena trypanozoma a na pravém obrázku mouchu tse-tse.



(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Virus zika je novodobým strašákem, kterého se, stejně jako tomu bylo u ptačí chřipky nebo u eboly, děsí celá Evropa. Šíří se rychlým tempem po celém světě (momentálně rychlost...

Americký lékař a profesor neurologie Stanley B. Prusiner formuloval v roce 1982 prionovou teorii, která přinesla do světa biologie něco zcela nového a nečekaného. Do té doby se...

Prvok Toxoplasma gondii se vyskytuje téměř po celém světě a nevědomky se s ním setkáváme každý den. Je přizpůsoben rozmnožování se ve střevech kočkovité šelmy (u nás...

[SOUTĚŽ] Komentuj a vyhraj super ceny!

26. září 2017 v 14:17 | StrYke |  O blogu

Zdravím! Za měsíc (29.10.) to bude přesně 5 let, co byl založen tento blog. A já bych konečně rád zrealizoval nějakou soutěž, do které se zapojí co nejvíce návštěvníků a která bude dotažená až do konce.

Jak se zúčastnit?
Zapojit se do soutěže je velmi jednoduché. Stačí okomentovat jakýkoliv článek na tomto blogu! Jeden jediný komentář a již máte šanci vyhrát. Do konečného výběru půjde každý komentář, takže pokud napíšete komentáře dva, máte dvojnásobnou šanci vyhrát (pokud tři tak trojnásobnou atd.). Čím souvislejší komentář, tím lépe (pokud napíšete komentář, který pracuje s informacemi obsaženými v článku, máte mnohem vyšší pravděpodobnost výhry, než když napíšete komentář typu "hezký článek"). Pro správnou účast je důležité mít u komentáře uvedený platný email nebo blog, na který se v případě výhry ozvu.

Co a kdy můžu vyhrát?
Soutěžní komentáře (což jsou všechny následující komentáře) přijímám ode dneška až do 1.11.2017 (tento datum již nezapočítávám). Následně vyberu 5 nejlepších komentářů a výherce kontaktuji! Pokud se mi od jednoho člověka bude líbit komentářů více, může vyhrát více cen. Mezi výherní ceny patří předměty týkající se tématiky tohoto blogu (ať už jsou to knihy, trička, hrníčky a jiné věci). Po ukončení soutěže výhry zveřejním, abyste viděli, že se nehrálo o žádné "blbosti"! Hodně štěstí :)

 


[ZDROJE] 4 odborné knihy o biologii

25. září 2017 v 16:07 | StrYke |  Články
V posledních několika týdnech jsem se zaměřil na vysokoškolskou a odbornou literaturu týkající se biologie a v tomto článku bych vás rád seznámil se čtyřmi tituly, kterými jsem se zabýval. Někdo z vás například najde inspiraci, co číst nebo co koupit někomu známému k blížícím se Vánocům nebo k jiné příležitosti. První učebnicí, u které si i můžete krásně představit kontrast mezi středoškolskými a vysokoškolskými publikacemi, je Genetika od Petera Snustada. Tato "bichle" má téměř 900 stran velkého formátu plných textu a názorných ilustrací. Já sám jsem z časových důvodů přečetl pouze první tři kapitoly a už z nich jsem mohl poznat, že pro správné pochopení textu je vyžadováno perfektní zvládání gymnazijní genetiky. Pro opravdové nadšence do oboru jde o velmi rozsáhlou záležitost, která (podle mého názoru) nemá na českém trhu obdoby. Text je psán souvislým a srozumitelným způsobem, k jeho pochopení je ale i přesto vyžadována stoprocentní soustředěnost. Druhou publikací, kterou jsem již v minulosti na těchto stránkách zmiňoval a kterou jsem držel v ruce již podruhé (momentálně ji stále čtu) jsou Paraziti a jejich biologie od Petra Volfa a Petra Horáka. Již se nejedná o až nelidský stoh papírů, jako tomu bylo u Genetiky (ačkoliv poměr vůči středoškolským učebnicím biologie je stále viditelný), takže má čtenář i šanci učebnici opravdu zdolat a přečíst. Text je psán zábavnou, srozumitelnou a souvislou formou a pro zájemce o studium parazitismu jakožto životní strategie by měla být tato publikace volbou číslo jedna. Jako třetí publikaci uvedu štíhlounkou knížečku Autoimunita: Vnitřní nepřítel od tří autorů (Yehuda Shoenfeld, Jiřina Bartůňková, Terezie Fučíková), kterou již seženete pouze v elektronické podobě (mně se podařilo ji získat pomalovanou a použitou z jednoho antikvariátu). Pro svůj poměrně laický pohled na věc a malý počet stránek (přibližně 90) jsem ji celou přečetl za dva dny. Jde o ucelený soubor velkého množství informací o dosud málo známých autoimunitních onemocnění, i přesto většinu obsahu můžete bez problému nalézt na internetu (a dokonce i mnohem více). Kniha je zaměřená především na systémový lupus erythematosus. A poslední, čtvrtou, knihou, o které se zmíním, je Poruchy sexuality u somaticky nemocných a jejich léčba od Taťány Šrámkové. I když je publikována ve stejné edici a stejným nakladatelem jako výše zmíněná Autoimunita, je psána zcela jinou formou a po několika prvních stránkách jsem ji musel odložit kvůli její odbornosti a složitosti. Jde totiž o učebnici medicínského rázu, kdy poměr latinských slov je vyšší než počet slov českých. I přesto věřím, že pokud se v této problematice pohybujete (velmi dobře) a máte sílu a čas na "googlení" každého druhého slova, jde o dobrou volbu. A co vy? V jaké fázi vzdělávání se biologií jste? Jste jejím aktivním studentem jako já nebo "pouhým" nadšencem? Pokud máte ještě nějaké tipy na dobré publikace, napište je do komentářů! Jinak jiné knihy týkající se biologie si můžete prohlédnout zde a knihy týkající se kryptozoologie zde. Pokud v tomto roce maturujete z biologie a pořádně nevíte, jaké učebnice jsou pro přípravu vhodné, můžete si přečíst můj článek o přípravách na přijímací zkoušky na Přírodovědnou fakultu Univerzity Karlovi, kde některé doporučuji.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Po delší době vás zdravím a chtěl bych se s vámi podělit o mou přípravu na přijímací zkoušky na Univerzitu Karlovu v Praze na obor Biologie a na obor Molekulární biologie a...

Až 4 % lidské populace trpí dosud velmi záhadným kožním onemocněním, které není ani tak nebezpečné po fyzické stránce, jako spíše po stránce psychické. Představte si to...

Zdravím, na blogu již tolik nevychází články z oblasti kryptozoologie, tak jsem si říkal, že vám alespoň doporučím výbornou a aktuální knihu z tohoto roku. Asi vás nepřekvapí, že...

Šimpanz bonobo: Nejbližší lidský příbuzný posedlý sexem

18. září 2017 v 13:05 | StrYke |  Zoologie
Šimpanz bonobo (lat. pan paniscus) je společně se šimpanzem učenlivým (lat. pan troglodytes) nejbližším příbuzným člověka, se kterým sdílí přibližně 98,4 % DNA. Žije ve střední Africe (především v deštných pralesích kolem řeky Kongo v Demokratické republice Kongo) a organizace IUCN (tj. v překladu Mezinárodní svaz ochrany přírody) jej vede jako ohrožený druh (tj. stupeň EN). Živí se především vegetariánsky (na rozdíl od šimpanze učenlivého, který si občas zpestří jídelníček např. jiným primátem), ale občas nepohrdne ani hmyzem nebo drobnými obratlovci (např. veverkou). Většinu dne tráví v korunách stromů, kde si staví hnízdo. Krom vzpřímené chůze se člověku podobá především v oblasti sexuální, kdy sex tvoří neoddělitelnou část jeho života.

Přestože samička pohlavně dospívá až v 8 letech života (průměrně se může šimpanz bonobo dožít 35-40 let) a své první mládě může porodit až ve 12 letech (březost trvá 230 dní a o potomka se stará přibližně 5 let), hraje ve kmeni bonobů, který čítá 50-120 jedinců, důležitou roli sex. Ten používají jako univerzální odpověď na spoustu situací - jako řešení sporu, k upevnění sociálních vztahů nebo jako pozdrav. Chování samice se často podobá prostituci, kdy k sexu svolí teprve tehdy, kdy jí samec nabídne nějakou potravu (nejčastěji cukrovou třtinu, banán nebo pomeranč). Během celého aktu, který většinou trvá pouze několik sekund (oproti tomu však může jeden jedinec souložit až čtyřicetkrát za den), drží "platidlo" samec v dlani a samici ho dá až po sexu (jedním z mála dalších živočichů, u kterých je prostituce prokazatelně pozorována, je krab houslista (lat. uca pugnax), u kterého samice se samci souloží výměnou za ochranu).

Zároveň se jedinci páří (v živočišné říši netypicky) v misionářské poloze (tj. břichem k sobě, samice mají k této poloze uzpůsobeno umístění vulvy s klitorisem). Sexuální aktivity nevznikají pouze mezi jedinci opačného pohlaví, ale také mezi jedinci pohlaví stejného (ať už mezi samci nebo samicemi). Šimpanz bonobo je krom člověka jediným známým druhem, ve kterém mohou samice dosáhnout orgasmu a to je také důvod, proč se páří i v období neplodných dnů. Kromě klasického vaginálního sexu navíc provozují také sex orální (především samice navzájem) a vzájemnou masturbaci. Ničím zvláštním ani nejsou polibky, které díky dlouhému jazyku umístěnému v ústní dutině bonobů nápadně připomínají polibky francouzské. Zajímavostí také je, že samci tráví v blízkosti svých matek téměř celý život a přítomnost jejich rodičky je stimuluje k pohlavnímu styku (pravděpodobně za účelem obohatit rodovou linii o vnoučata).

Šimpanz bonobo je mmj. vysoce inteligentním tvorem. Jedinci se navzájem dorozumívají pomocí různých zvukových projevů a pomocí různých posunků (např. vyzvání jiného jedince ke hře již známe). Jako jeden z mála živočichů je bonobo schopen rozpoznat sám sebe v zrcadle (tzv. zrcadlový test sebeuvědomění, kterým také prošla např. straka, delfín nebo slon) a během svého života používá primitivní nástroje jako např. větvičku, kterou strčí do mraveniště a po vytažení mravence olizuje. V klanu funguje přísný matriarchát (tj. vůdcem skupiny je samice) a to i navzdory tomu, že samice jsou mnohem menší než samci. V případě, že mezi členy klanu vzniknou nepokoje, samice se semknou a urovnají sociální pořádek. Jako závěrečnou pomyslnou třešničku uvedu fakt, že tento druh byl objeven až v roce 1928 na základě lebky v belgickém muzeu v Tervurenu, která byla původně považována za mladého jedince šimpanze učenlivého. Jak vypadá sex šimpanzů si můžete prohlédnout na tomto videu.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Ne, není to pouhý "clickbait". Nebudeme se snižovat na úroveň internetových stránek jako je např. Prima Cool. V tomto článku se opravdu zaměříme na některé zajímavosti z lidské...

Některá zvířata nás nepřestávají udivovat svými schopnostmi a inteligencí. Jako vzorový příklad můžeme uvést vránu, která společně s ptáky z čeledi krkavcovitých patří mezi...

Nekontrolovatelná touha po sexu je také jedním z možných vysvětlení bezdůvodného vraždění sviňuch obecných (lat. phocoena phocoena) právě delfíny. Sviňuchy, které se řadí...


Delfín skákavý: Milý tvor? Ne! Vraždí, mučí a znásilňuje

12. září 2017 v 11:20 | StrYke |  Zoologie
Delfín skákavý (lat. tursiops truncatus), patřící mezi kytovce (lat. cetacea, kteří se pravděpodobně vyvinuli ze suchozemských sudokopytníků, např. kráva nebo žirafa), je vysoce inteligentní tvor (někdy se udává, že je stejně inteligentní jako člověk). Ve své vlastní řeči, ve které krom vysokofrekvenčních zvuků využívá také pískání a mlaskání (pomocí dýchacího ústrojí a jazyka), rozlišuje jednotlivce stejného druhu pomocí jmen, která pravděpodobně vznikají snahou mláděte napodobit jméno svého rodiče. Patří do skupiny savců, která jako jediná disponuje homodontním (tj. stejnorodým) chrupem (tj. jednotlivé zuby nejsou rozlišeny na stoličky, špičáky apod.). Obecně je delfín vnímaný jako hravé a přátelské zvíře. Je to ale pravda? Následující řádky vás přesvědčí o tom, že za oblíbeným "mořským klaunem" se ve skutečnosti skrývá nelítostný násilník a zabiják.

Delfíni vytvářejí skupiny skládající se z jedinců obou pohlaví, ve které mají jednotliví delfíni různá postavení v hierarchickém žebříčku (takové skupiny nejčastěji čítají 5-16 jedinců). To ale neznamená, že jsou všichni členové skupiny v přátelském vztahu. Delfíni jsou totiž extrémně posedlí sexem (často se dokonce stává, že se delfín v zajetí pokouší znásilnit svou lidskou ošetřovatelku v akváriu, např. to zažila slavná herečka Demi Moore). Z toho důvodu se stává, že skupina 2-3 mladých samců odřízne od ostatních delfínů samici, kterou poté drží několik týdnů až měsíců v zajetí a hromadně ji znásilňují. Pokud se samice pokusí utéct, samci na ní agresivně útočí. Pokud je samice oplodněna, čeká jí 12 měsíců březosti a dalších 18 měsíců starání se o mládě (samice tedy může rodit pouze 1 mládě za minimálně 3 roky).

Nekontrolovatelná touha po sexu je také jedním z možných vysvětlení bezdůvodného vraždění sviňuch obecných (lat. phocoena phocoena) právě delfíny. Sviňuchy, které se řadí mezi nejmenší kytovce a které jsou delfínům velmi podobné, jsou často nalézány se smrtelnými stopami po útoku rypáku delfínů, kterým útočníci narážejí v plné rychlosti (která může činit až 50 km/h) do jejich měkkých tkání. To většinou způsobuje u sviňuch vnitřní poranění, následované vnitřním krvácením a smrtí. Otázkou je, proč tak delfíni činí, protože svou "kořist" téměř nikdy nezkonzumují. Jedna teorie pracuje s myšlenkou, že samci delfínů jsou frustrováni z nedostatku sexu a sviňuchy vraždí, protože je považují za konkurenty, kteří je okrádají o samice (protiargumentem je ale fakt, že sviňuchy jsou napadány i samicemi). Jiní odborníci si myslí, že si na sviňuchách delfíni pouze procvičují své lovecké schopnosti nebo jde jednoduše o boj o potravu, kdy se oba druhy živí podobnými živočichy.

Delfíni mají však i jiné způsoby vraždění - a to mnohem krutější. Zabíjejí totiž s oblibou mláďata sviňuch a malé druhy žraloků takovým stylem, že si s obětí více jedinců doslova hází jako s míčem. Někdy je oběť vyhazována nad mořskou hladinu, což jí je brzy smrtelné, protože opakované nárazy do vody jí způsobují vážná zranění. Delfíní samci se ale zaměřují také na mláďata svého vlastního druhu, která také často nemilosrdně zabíjejí. To může být z toho důvodu, že samice se nechtějí během péče o svého potomka pářit a pokud o něj přijdou, opět se stávají potencionálními partnerkami právě pro vraždící samce (i toto je jedno z možných vysvětlení vraždění sviňuch - delfíni je totiž nemusí být schopni odlišit od delfíních mláďat).

Na závěr tohoto článku uvedu dvě zajímavosti. První z nich je pravděpodobný důvod, proč delfíni často pomáhají topícím se lidem. Jsou známi případy, kdy člověku v nesnázích přispěchal na pomoc jeden nebo více delfínů - ať už to byla ochrana před utonutím nebo ochrana před žraloky. Delfíni jsou stejně jako my savci, takže se musí nadechovat vzdušného kyslíku. Topící člověk jim připadá jako zraněný delfín, proto k němu připlují a nadnášejí ho na hladině, aby mohl "zraněný delfín" dýchat. Poté ho přesunou na mělčiny, kde již může "zraněný delfín" dýchat sám, dokud se neuzdraví. Druhou zajímavostí je fakt, proč se delfíni často pohybují v blízkosti lodí. Nejde ani zdaleka o žádný akt přátelství - jde o prostý čin, kdy si delfíni usnadňují plavání pomocí proudů, které lodě vytvářejí.

Překvapil vás tento článek? Samozřejmě nejsou delfíni jednobarevní, pouze jsem napsal některá fakta, o kterých se většinou neví. Zároveň jsou delfíni ve svých skupinách mnohdy přátelští a pomáhající si (např. u porodu samice většinou asistují dvě další "porodní báby") - nejsou to pouze zabijáci posedlí sexem. Na pravém obrázku si můžete prohlédnout jeden z pokusů delfína spářit se s lidskou ženou.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Jako posledního si uvedeme delfína. Ten vyhledává ryby z čeledi čtverzubcovitých, které produkují jeden z nejsmrtelnějších jedů vůbec, ale protože na něj látka nemá takový efekt...

Před pár dny jsme se v nejnovějším článku věnovali některým mýtům o zvířatech. Dozvěděli jsme se, že chameleoni nemění svou barvu podle prostředí a že pštrosi nestrkají v...

První si vyvrátíme část věty "vlk vyje na měsíc". Ve skutečnosti totiž vlci vyjí během celého dne. Nejčastěji sice k večeru a k ránu, to ale nemá s měsícem nic společného. Co se týče...

Muchomůrka zelená: Jak probíhá otrava a jak jí předejít

7. září 2017 v 11:16 | StrYke |  Mykologie
Muchomůrka zelená (lat. amanita phalloides) je nejjedovatější houbou v Severní Americe, kam byla uměle zavlečena, a v celé Evropě (dále se vyskytuje na severu Afriky, v Austrálii a v mírném pásu Asie). Patří mezi stopkovýtrusné houby (lat. basidiomycetes) a nalézt ji můžeme především v okolí listnatých stromů (především v okolí dubů, buků a habrů), se kterými žije v symbióze (tj. mykorhiza). Je snadno zaměnitelná s jinými druhy jedlých hub - u nás nejčastěji se žampionem (méně často se zelenými druhy holubinek nebo s čirůvkou), v Asii si ji houbaři pletou s druhem volvariella volvacea (česky kukmák sklepní), což je údajně nejčastější důvod smrtelných otrav muchomůrkou zelenou (údajně až 90%). Muchomůrka totiž obsahuje řadu smrtelně jedovatých látek (tj. toxinů), na jejichž účinek se v tomto článku zaměříme.

Otrava muchomůrkou zelenou se řadí mezi tzv. otravy faloidní, mezi které patří také otravy muchomůrkou jízlivou (lat. amanita virosa) a muchomůrkou jarní (lat. amanita verna). Všechny tyto houby obsahují podobný (téměř identický) komplex toxinů (v tomto případě alkaloidů), který se skládá především z méně nebezpečných, ale rychleji působících falotoxinů a z nebezpečnějších, ale pomalu působících amatotoxinů. Udává se, že ke smrtelné otravě zdravého průměrného člověka (tj. váha cca 60 kg) je potřeba dávka 50 g muchomůrky zelené, kdy jedna plodnice (tj. vnější část houby, morfologicky odlišná od zbytku a určená na produkci spor) váží 30-40 g. Z toho lze dopočítat, že smrtelná dávka činí 0,75 g syrové houby na 1 kg váhy člověka. V případě otravy dochází ze 40-50% k úmrtí a jen zřídkakdy k úplnému uzdravení.

Po konzumaci muchomůrky zelené dochází k prvním příznakům otravy až po 8-12 hodinách, kdy otrávený začíná cítit nevolnost, zvrací a má těžké průjmy (kvůli několikahodinové latenci otravy si často otrávený nevytvoří spojitost mezi konzumací houby a nevolností) - v tomto stádiu se již toxiny pozřené společně s houbou vstřebaly skrz stěnu střeva do krevního řečiště, odkud se dostaly do žlučníku a následně do jater. Kvůli závažné dehydrataci organismu v této fázi nejčastěji umírají děti a starší jedinci (případná první pomoc spočívá v podávání minerální vody). U přeživších dochází po dvou dnech k zdánlivému zlepšení stavu (kvůli kterému spousta otrávených odmítává navštívit lékaře), po kterém dochází k selhání jater a ledvin. Otrávený tak umírá 5.-6. den otravy na jaterní nedostatečnost nebo na otok mozku.

Léčba otravy muchomůrkou zelenou závisí na stádiu, ve které je zahájena. V první fázi lékaři nejčastěji přistupují k odstranění toxinů z krevního oběhu. V druhé fázi jsou však toxiny přítomné přímo v orgánech, tudíž je nelze odstranit a léčba spočívá v podávání podpůrných látek pro činnost jater a ledvin. V obou případech je otrávenému pravidelně vyplachován žaludek a střeva, aby byly odstraněny jedovaté spory (tj. výtrusy). Zároveň se podávají antibiotika k regulaci střevní bakteriální mikroflóry, jejíž složení se během otravy nevhodně mění a může působení toxinů až zněkolikanásobovat. Pokud otrávený přežije, často si nese po celý život následky (čím dříve je otrava podchycena, tím je vyšší pravděpodobnost, že bude zcela uzdraven).

Jak bylo výše zmíněno, muchomůrku zelenou lze zaměnit za jiné druhy jedlých hub. Nejčastějším aktérem je žampion (tj. pečárka), u kterého ale chybí kalich (tj. blanitá pochva) a má hnědé lupeny (muchomůrka zelená je má bílé). Mezi spolehlivý znak, jak tuto jedovatou houbu odlišit od těch jedlých, je prsten na třeni (tj. na noze) a již zmíněný kalich. Případné otravě lze také předejít vyvarováním se některých houbařských mýtů - např. ne každá jedovatá houba po rozkrojení zmodrá, ne každá jedovatá houba se po uvaření stane jedlou (falotoxiny i amatotoxiny patří mezi tzv. termostabilní látky) a ne každá jedovatá houba chutná ošklivě (naopak, přeživší si její chuť velmi pochvalují). Houbaři mají také často zvyk po sebrání houbu "očistit" (odkrojit její typické části), čímž znemožní její pozdější identifikaci.

Muchomůrka zelená si tedy (např. na rozdíl od muchomůrky červené, o které jsem již v minulosti psal) opravdu svou pověst smrtelně nebezpečné houby zaslouží. Máte vy nějakou zkušenost s otravou houbami? Podělte se o ní s námi do komentářů! V posledních dnech jsem si začal výrazněji všímat příchozí houbařské sezóny, pokud tedy patříte mezi vášnivé houbaře, buďte opatrní, co sbíráte! Zároveň ale houby nepoškozujte (ať jsou sebevíc ošklivé nebo jedovaté), mohou sloužit jako potrava jiným živočichům a nebo se mohou řadit k vzácným druhům, jako je u nás např. muchomůrka císařka (lat. amanita caesarea). Na levém obrázku a uprostřed si můžete prohlédnout muchomůrku zelenou, na fotografii vpravo můžete vidět klasický žampion.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Muchomůrka červená (lat. Amanita muscaria) je stejně tak známá, jako opředená spoustou mýtů. Tak například, věděli jste, že ve skutečnosti není ani zdaleka tak jedovatá, jak se...

Myslíte si, že sklony k závislostem na omamných látkách mají pouze lidé? To samozřejmě není pravda. Když opomeneme domácí mazlíčky, kterým občas nabídneme pivo, najdou...

Smrk ztepilý (lat. picea abies), jedle bělokorá (lat. abies alba), modřín opadavý (lat. larix decidua) a borovice lesní (lat. pinus sylvestris) jsou čtyři zástupci nahosemenných rostlin...

CO JE CO: Smrk, borovice, jedle nebo modřín?

3. září 2017 v 13:04 | StrYke |  Botanika
Smrk ztepilý (lat. picea abies), jedle bělokorá (lat. abies alba), modřín opadavý (lat. larix decidua) a borovice lesní (lat. pinus sylvestris) jsou čtyři zástupci nahosemenných rostlin (lat. gymnospermae), jejichž názvy jsou notoricky známé. Dokázali byste je ale navzájem odlišit? Poznávacích znaků je mnoho, my se ale v tomto článku zaměříme především na jehlice těchto stromů. Tradičně můžete zkusit určit jednotlivé zástupce na následujících čtyřech fotografiích a pokud si nejste výsledkem jisti, pokračujte čtením na další řádky. A pak už se nespletete!


Popisem začneme u smrku ztepilého. Když opomeneme jehlice, které vyrůstají v několika řadách a na průřezu jsou čtyřhranné se špičatým zakončením, charakteristickým znakem je kořenový systém, který postrádá hlavní kořen (tj. homorhizie) a šíří se ploště do šířky (nesahá tedy příliš hluboko - to lze dobře pozorovat na vyvrácených stromech). Šištice (tj. nejčastější květenství nahosemenných rostlin) zpočátku vyrůstají směrem nahoru a později (ještě před opylením) se mění na šištice převislé (směřující směrem dolů). Smrk dorůstá výšky až 50 metrů a v České republice je velmi rozšířený (vyskytuje se v horských monokulturách, ve smíšených lesích i v parcích a zahradách), jelikož se mmj. využívá pro své kvalitní dřevo v lesnictví. Druhým častým smrkem na našem území je smrk pichlavý (také severoamerický, lat. picea pungens), který se k nám rozšířil v 19. století ze Severní Ameriky a je typický svými světle modrými jehlicemi. Často se využívá jako vánoční stromeček.


Přesným opakem kořenového systému smrku je do hloubky rostoucí hlavní kořen (tj. allorhizie) borovice lesní. Na prýtu (tj. nadzemní část rostliny) rostou ve dvojicích jehlice, mající ostré zakončení a vyrůstající z brachyblastů (tj. zkrácená větévka, někdy nazývaná jako kolcová větévka). Šištice mají vejčitý tvar a rostou směrem dolů. Borovice, která může dorůstat až do výšky 40 metrů, je opět v České republice hodně rozšířená (vyskytuje se v monokulturách (tj. borech), ve smíšených lesích i v parcích a zahradách). Je pěstována pro své měkké dřevo a pro svou pryskyřici (lidově známá jako smola). Zároveň se můžeme setkat se spoustou jiných druhů - např. s kosodřevinou borovicí kleč (lat. pinus mugo), s hospodářsky velmi významnou borovicí vejmutovkou (lat. pinus strobus) nebo s často okrasným stromem borovicí černou (lat. pinus nigra).


Jedle bělokorá dorůstá ze všech čtyř v tomto článku uvedených stromů nejvyšších rozměrů - a to až 65 metrů. Její jehlice jsou uspořádány ve dvou řadách, jsou kulovitě zakončené a mají charakteristické dva bílé pruhy. Kořenový systém zahrnuje parohovitě se větvící hlavní kořen, díky kterému je jedle pevně zakotvena v půdě a téměř u ní nedochází k vývratům. Nejtypičtějším znakem jsou u ní ovšem oválné šišky, které rostou atypicky (co se týče nahosemenných rostlin) vzpřímeně. Jedle dříve tvořila společně s bukem tzv. bukojedlové lesy, které jsou dnes již vzácné. Vyskytuje se především v horských oblastech a po významnějším ústupu v druhé polovině 20. století na našem území se opět začala na různých lokalitách uměle vysazovat, čímž se její stav začal opět výrazně zlepšovat. Její dřevo se využívá hlavně ve vodních stavbách jako jsou např. čluny nebo jezy.


Posledním nahosemenným zástupcem, kterým se budu v tomto článku zabývat, je modřín opadavý. Ten, jak již český druhový název napovídá, na zimu opadává. Jehlice má měkké, dlouhé a vyrůstající po svazečcích z (již výše zmíněných) brachyblastů. Modřín je silně světlomilná rostlina (tj. heliofyt), která roste zásadně ve světlých a roztroušených horských lesích (nesnese ani boční zástin). V dospělosti postrádá hlavní kořen, který je nahrazen kořeny postranními (tj. homorhizie) a může dorůstat výšky až 50 metrů. Šištice jsou kulovité (samičí šištice bývají sytě červené) a mohou růst vzpřímeně i převisle. Stejně jako předchozí zástupci je modřín ceněn pro své dřevo, které je měkké, ale zároveň nejtvrdší z našich běžných jehličnanů (výjimkou je tis červený). To se využívá především k výrobě nábytku.


Mezi další nahosemenné rostliny, které se v České republice běžně vyskytují, patří např. zerav západní (lat. thuja occidentalis, dole nalevo), který je známí spíš pod názvem "tůje", cypřišek (lat. chamaecyparis, dole uprostřed), který se dá lehce poznat podle malých kulovitých květenství, nebo již zmíněný tis červený (lat. taxus baccata, dole napravo), který je poměrně ohrožený a až na cihlově červené plody (které jsou nepravé) je prudce jedovatý.

Poznali byste již jednotlivé jehličnany podle úvodních čtyř fotografií? Správné pořadí je: jedle bělokorá, modřín opadavý, smrk ztepilý, borovice lesní. Doufám, že vám tento článek s jejich identifikací pomohl a již nebudete bádat. Zároveň bych se s vámi rád podělil o novinku: Nakonec jsem se na Univerzitě Karlově zapsal na obor "Biologie" (místo původně zamýšleného oboru "Molekulární biologie a biochemie organismů"), kde se v prvním ročníku budu specializovat napůl na zaměření "Antropologie a genetika člověka" a napůl na zaměření "Parazitologie". Doufám tedy, že mě studium namotivuje na spoustu nových námětů na články a že bude i nadále čas se s vámi občas podělit o nějaké biologické poznatky!


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Muchomůrka červená (lat. Amanita muscaria) je stejně tak známá, jako opředená spoustou mýtů. Tak například, věděli jste, že ve skutečnosti není ani zdaleka tak jedovatá, jak se...

Parazitismus je jeden z nejčastějších ekologických vztahů mezi organismy vůbec. Určitý jedinec žije na úkor druhého. Kdybychom se pošťourali v základech parazitologie hlouběji...

Problém s rozpoznáním zvířete už někdy potkal každého z nás. A některá zvířata se nám navzájem pletou a pletou, dokud si na jejich identifikaci blíže neposvítíme. Já osobně vždy...

Patauův syndrom a kyklopie: Jeden chromozom navíc a vaše dítě je zrůda

23. srpna 2017 v 12:48 | StrYke |  Genetika
Vznik pohlavních buněk (tj. gamet) je podmíněn redukčním buněčným dělením (tj. meiózou), ke kterému dochází v zárodečných epitelech organismu (u muže jsou to varlata, u ženy jsou to vaječníky). Toto dělení se skládá ze dvou fází (podobajícím se dvěma po sobě jdoucím mitózám - tj. dělení tělních (tj. somatických) buněk), přičemž během první (tj. redukční nebo heterotypická meióza) dochází k rekombinaci genetického materiálu v podobě tzv. crossing-overu. Tím vznikají dvě buňky, které jsou během druhé fáze (tj. ekvační nebo homeotypická meióza) rozděleny na čtyři haploidní pohlavní buňky - každá z nově vzniklých gamet tedy nese polovinu genetické informace (tj. jednu sadu chromozomů) v určitém počtu chromozomů, který je pro každý organismus specifický (člověk má 23*2n chromozomů).

Splynutím dvou haploidních buněk vzniká diploidní zygota, která má již úplnou genetickou informaci (tj. dvě sady chromozomů). V případě člověka by tedy měla obsahovat 46 chromozomů. S přibývajícím věkem ženy (uvádí se, že hraniční věk je 35 let, kdy se žena stává teoretickou rizikovou rodičkou) však také přibývá riziko genetických poruch budoucího embrya (tj. plodu), mezi které také mmj. patří chromozomové aberace (tj. vada na chromozomové úrovni). Mezi onemocnění, která jsou zapříčiněna právě chromozomovými vadami, patří např. Downův syndrom, který je způsobený ztrojením 21. chromozomu (tj. trizomie). Aneuploidií (tj. netypický počet chromozomů) gonozomů (tj. pohlavní chromozomy) vzniká např. Klinefelterův syndrom nebo Turnerův syndrom.

Příznaky chromozomových aberací jsou často velmi bizarní a atypické. Již zmíněnou trizomií 13. chromozomu (postižený jedinec má tedy ve svém genotypu 47 chromozomů) vzniká tzv. Patauův syndrom, který se týká jednoho novorozence z 10 000 (frekvence výskytu je tedy 1:10 000). Jde o onemocnění letální (tj. neslučitelné s životem) a dítě umírá z 50% již během prvního měsíce života, zbytek umírá ještě v kojeneckém stádiu (tj. od 6 týdnů do 1 roku života) maximálně v prvních dvou měsících. Diagnózu lze určit ještě v prenatálním období (tj. v období před porodem) a při potvrzení tohoto syndromu je matce nejčastěji doporučeno umělé ukončení těhotenství. Pokud matka odmítne nebo není onemocnění předem zjištěno, narodí se dítě s řadou různých tělesných i duševních deformací.

Patauův syndrom se nejčastěji projevuje tzv. mikrocefalií (tj. předčasné ukončení vývoje mozku doprovázené charakteristicky malou hlavou - mmj. jeden z hlavních příznaků onemocnění způsobeným virem zika), rozštěpem rtu a patra, kryptorchismem (tj. varlata nesestoupla do šourku - varlata se zakládají v prenatálním období v oblasti dutiny břišní a do šourku sestupují během 7. měsíce těhotenství), polydaktylií (tj. jedinec má více než 5 prstů na jedné ruce či noze) a různými dalšími příznaky (např. srdeční vada nebo mikrognacie - tj. neúměrně malá dolní čelist). Jedním z možných projevů je také absence očí, přítomnost neúměrně malých očí nebo oči abnormálně blízko u sebe. Extrémním případem je tzv. kyklopie, kdy nedojde k rozdělení očních důlků a novorozenec má tedy pouze jedno centrální oko.

Kyklopie (tj. kyklocefalie) má sama o sobě mnoho různých forem. Často u takto postižených novorozenců můžeme pozorovat dvě zornice, které jsou však umístěné v "jednom" oku uprostřed hlavy. Kyklopie může být doprovázena absencí nosu a úst (tj. oko je jedinou součástí obličeje). Její výskyt je ve frekvenci 1:16 000 novorozenců a 1:250 embryí (z toho plyne, že postižené embryo je často spontánně potraceno - tento údaj čerpám z wikipedie, přijde mi však přehnaný). Nejčastěji je příznakem genetického onemocnění (často právě Patauův syndrom), může se však také vyskytnout jako důsledek intoxikace organismu těhotné ženy tzv. cyclopaminem (jde o látku obsaženou v jednoděložných rostlinách kýchavicích, jejichž tři druhy z celkových 25-40 se vyskytují i na území České republiky). Některé původce těchto toxinů předepisovali svým pacientům již starořečtí lékaři, kyklopie pro ně tedy musela být dobře známa (pravděpodobný původ legend o kyklopech?).

Upozorňuji, že fotografie jsou poměrně drastické a slabší povahy by je nemusely ustát. Na fotografii nalevo můžete vidět dítě postižené Patauův syndromem (schválně se vyhýbám skloňování), uprostřed polydaktylii a na fotografii napravo dítě postižené kyklopií. Máte nějakou zkušenost s tímto nebo podobným onemocněním? Přemýšlím, že v rubrice Genetika rozjedu novou "sérii", ve které se vždy budu věnovat určitému počtu genetických vad - je jich totiž mnoho a mnoho z nich je velmi zajímavých. Četli byste takové články rádi?


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Jak jste si mohli všimnout, muži i ženy mají vždy jeden z pohlavních chromozomů označený X. V případě numerické chromozomové aberace (tj. aneuploidie) X0 má jedinec pouze...

Příběh se odehrával na staré Krétě, kde v té době vládl známý panovník Mínos. Bohu Diovi se moc líbila jeho žena Pásifaé, kvůli které si jednoho dne vzal na sebe jeho podobu a...

Virus zika je novodobým strašákem, kterého se, stejně jako tomu bylo u ptačí chřipky nebo u eboly, děsí celá Evropa. Šíří se rychlým tempem po celém světě (momentálně rychlost...

Pijavka lékařská: Vysaje vám krev, ale vyléčí vás z nejrůznějších chorob

18. srpna 2017 v 14:55 | StrYke |  Zoologie
Pijavka lékařská (lat. hirudo medicinalis) patří mezi kroužkovce (lat. annelida) do třídy pijavic (lat. hirudinea), je tedy blízce příbuzná máloštětinatcům (lat. oligochaeta), mezi které patří např. žížala obecná (lat. lumbricus terrestris). Její tělo, měřící 100-150 mm, je z vnější strany heteronomně segmentováno na 33 segmentů, které nenesou žádné štětinky (tj. nejčastější pohybové ústrojí kroužkovců) - pijavka se tedy pohybuje pomocí tzv. piďalkovitého pohybu (popř. plavání). Jde o hermafrodita (tj. živočicha produkujícího samčí i samičí pohlavní buňky), který (podobně jako žížala) shromažďuje oplozená vajíčka v opasku. Tím vytváří kokon, který se většinou zachycuje na vodních rostlinách nebo kamenech a ze kterého se později uvolňují jedinci s přímým vývojem (tj. nejsou žádná přechodná stádia, např. larva).

Pijavku můžeme nalézt v mělkých bahnitých vodách vyhřátých slunečním svitem. V České republice patří mezi vzácnější živočichy (jedinými spolehlivými lokalitami nálezu jsou některá místa na jihu Moravy). Jedná se o ektoparazita (tj. parazita, který se přiživuje na povrchu svého hostitele, např. klíště obecné) cizopasnícího na teplokrevných živočiších, mezi které nejčastěji patří skot, koně nebo lidé. Tělo pijavky z každého konce ohraničují přísavky, z čehož jedna slouží k "pouhému" přichycení a druhá k samotnému sátí krve (tj. hematofagie). Přední "sací"přísavka obsahuje tři pohyblivé čelisti, kdy každá je opatřena 65 ostrými zuby. Po přisátí začne pijavka vylučovat do rány sliny, které obsahují látku hirudin zabraňující srážení krve (také znecitlivuje poraněné místo). Po dostatečné konzumaci, kdy se pijavka poznatelně zvětší, většinou sama odpadne.

Pijavky byly především ve středověkých dobách používány jako téměř univerzální lék na všechno. V posledních několika letech se opět tato léčba vrátila a je známa pod názvem "hirudoterapie". Bylo totiž zjištěno, že sliny pijavky obsahují velké množství pro lidský organismus příznivých látek (údajně až 110 různých enzymů). Tyto látky příznivě ovlivňují kardiovaskulární systém (např. zpevňují cévy, regulují krevní tlak nebo léčí křečové žíly), imunitní systém (např. usnadňují přenos antibiotik po těle, zmírňují autoimunitní kožní onemocnění jako např. lupénku nebo ekzémy) a spoustu dalších oblastí (např. léčí zelený zákal, příznivě působí na dýchací soustavu nebo urychlují celkovou regeneraci organismu). Označení "všelék" tedy nebyl vůbec scestný.

V dnešních dobách na našem území existuje již několik specialistů a center specializujících se na hirudoterapii. Zájemci většinou musejí absolvovat minimálně jednu řízenou aplikaci pijavky na příslušné místo společně s instruktáží - následnou léčbu již mohou praktikovat v pohodlí domova se zakoupeným parazitem. Ten by měl být pro každého člověka individuální kvůli možnému hromadění škodlivých látek v těle pijavky. Pijavka je přisátá průměrně kolem 30-40 minut, kdy poté většinou sama odpadne. Díky speciálním enzymům, které fungují jako anestetika (tj. látky otupující bolest) je celá procedura cítit pouze v počátečních minutách, kdy má pacient pocit podobající se bolesti při kousnutí komárem. Pro udržování pijavky naživu je potřeba pouze nádoba s čistou vodou, která by měla být obměňována každé dva dny, a občasné nakrmení vlastní krví.

Jaký máte názor na léčbu pijavkami neboli hirudoterapii? Jestliže s ní máte nějaké zkušenosti, podělte se o ně s námi v komentářích! Já osobně momentálně nad tímto způsobem léčby uvažuji v souvislosti s mým rozšiřujícím se vitiligem - zároveň mám ale k těmto živočichům respekt a nejednou jsem kvůli nim odmítl koupání v jezeře či rybníku. Přesvědčivé komentáře by mi "bodly". :)


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků. Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Pojmenování "Bobbit worm" odkazuje na americký manželský pár Bobbittových, kdy žena svému manželovi nožem uřízla polovinu penisu. Autorem je údajně vodní potápěč, který...

Až 4 % lidské populace trpí dosud velmi záhadným kožním onemocněním, které není ani tak nebezpečné po fyzické stránce, jako spíše po stránce psychické. Představte si to...

Roztoč Demodex folliculorum je naprosto běžným lidským parazitem, který se nachází v lumenu (dutá část) vlasových fotikulů (obal vlasu) a v mazových žlázách (v jednom váčku...

Odpovídal jsem na otázky o kryptozoologii

16. srpna 2017 v 18:58 | StrYke |  O blogu
Po hodně dlouhé době zdravím z této rubriky! Dnes jsem obdržel email od redaktora serveru eurozpravy.cz a odpověděl jsem na několik zajímavých otázek o kryptozoologii. Kryptozoologií se tento blog zabýval v samém začátku a pro ty z vás, kteří jste tyto stránky objevili teprve v průběhu posledních dvou let - kryptozoologie je obor, který se zabývá existencí dosud neprokázaných živočichů (popř. rostlin). Celý článek si můžete přečíst zde.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků. Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Když se řekne slovní spojení jako chirurgova fotografie Nessie, určitě si drtivá většina lidí, kteří se v kryptozoologii alespoň trochu orientují vybaví tento nelogický a navíc fiktivní...

Zmrzačená a krve zbavená dobytčí těla, agresivní útoky na náhodné svědky, neustále přicházející nová a nová pozorování… Pro každého alespoň trochu se orientujícího člověka v...

Tatzelwurm je dnes už brán spíše jako legenda, než plnohodnotný kryptid s právem na prokázání své existence. Svědectví o jeho pozorování vzala společně s dobou za své...

Zmije obecná: Jak je to doopravdy s jejím jedem?

9. srpna 2017 v 12:08 | StrYke |  Zoologie
Zmije obecná (lat. vipera berus) je jediným jedovatým hadem žijícím na území České republiky. Je charakteristická svou klikatou kresbou na hřbetě, svou trojúhelníkovitou hlavou, robustním tělem a štěrbinovitou zorničkou (popř. červeným okem). Dorůstá do délky 60-75 cm, přičemž samice jsou zpravidla větší (rekordní jedinci měřili až 100 cm). Jde o nejrozšířenějšího hada na světě (obývá téměř celou Evropu i Asii) a zároveň o nejseverněji žijícího hada (vysoká odolnost vůči chladu je způsobena především vejcoživorodostí (tj. ovoviviparie), kdy má zmije vyvinutou primitivní placentu a mláďata se líhnou téměř okamžitě po nakladení vajíček průměrně v počtu 5-20). V tomto článku se zaměříme především na její jed - jak se vyvarovat uštknutí, co dělat po něm a jak jed vlastně působí.

Zmije je poměrně plaché zvíře a často ji vystraší pouze vibrace, které při pohybu vytváříme. Nejpravděpodobněji ji můžeme potkat v jarních dnech, kdy se samci vyhřívají za účelem dozrávání spermií (tj. spermatogeneze) a při chladných letních dnech, kdy se zmijím zpomaluje metabolismus a proto nemají přebytečnou energii na rychlý útěk. Aktivní je zmije především v noci, kdy vyhledává potravu (nejčastěji drobní hlodavci, obojživelníci nebo ještěrky) - během dne odpočívá v úkrytu nebo se vyhřívá (např. březí samice mají na slunci většinou pouze část těla s vajíčky, jinak jsou ukryté). V zimě zmije přechází do zimního spánku (tj. hibernace), během kterého je ukryta několik desítek centimetrů pod zemí v dutině (např. skalní puklina) společně s jinými zmijemi.

Vyvarování se kontaktu se zmijí je obecně snadné - když už ji potkáme, měli bychom ji bezkonfliktně obejít. Zmije sama od sebe nezaútočí. Jestliže ji provokujeme (např. šťoucháním klacíkem, bezprostřední blízkostí nebo se ji budeme snažit chytit), stáčí se do spirály a přední částí, která je esovitě stažena, dělá výpady (často se zavřenou tlamou, nečekaného útoku je schopna do vzdálenosti 20 cm). Pokud je donucena kousnout, často se jedná o kousnutí nejedové (zmije může obsah svých jedových váčků regulovat). Jed do narušitele vstřikuje teprve až po stále trvajícím nebo po agresivním útoku (např. šlápnutí na ní, chycení nebo vkročení mezi pářící se zmije).


Smrtelná dávka u dospělého průměrného člověka (tj. výška 170 cm a optimální váha) je 15 mg jedu (tj. toxinu), přičemž jedový aparát zmije většinou tolik jedu ani neobsahuje a zmije ho při kousnutí dávkuje (cca 5 - 10 mg). Jedno jedové kousnutí tedy většinou není život ohrožující (výjimkou jsou děti, starší lidé a alergici). I přesto bychom měli v takovém případě bezprostředně vyhledat lékařskou pomoc (doporučuje se alespoň jeden den pod lékařským dohledem). Pokud dojde k akutní otravě, je kousnutému podán protijed (tj. antisérum), který se naváže na molekuly toxinu a tím ho "zneškodní" (jde o jediné antisérum na hadí kousnutí, které je v nemocnicích běžně k dostání). Takový postup se ale volí pouze při extrémních případech, protože protijed je těžké správně nadávkovat a může vyvolat ještě horší alergickou reakci.

Když nejsme schopni se okamžitě dopravit do nemocnice (ke kousnutí dochází nejčastěji v přírodě), měli bychom místo kousnutí co nejvíce znehybnit (nejprovizornější je nejspíše klacek připevněný k noze nebo k ruce např. opaskem nebo provazem). Tím zabráníme rychlejšímu transportu toxinu k srdci (nejnebezpečnější jsou dobře prokrvená místa, např. hlava). Navzdory dřívějším dobám se dnes již nedoporučuje ránu rozříznout nebo se pokoušet jed vysát. Stejně tak se nedoporučuje místo kousnutí zaškrcovat (vždy nad ránou), jelikož může dojít u zaškrcené části těla k nedostatku krve (tzn. i kyslíku) s následným poškozením (popř. odumřením). Pokud zaškrcovadlo i přesto použijeme, měli bychom ho po každých 20-30 minutách alespoň na 1 minutu uvolnit.

Zástupci čeledi zmijovití (lat. viperidae), kam také např. patří nejnebezpečnější evropský had zmije růžkatá (lat. vipera ammodytes), vysoce jedovatí křovináři nebo nechvalně známí chřestýši, disponují většinou krevním jedem (tj. hemotoxinem), který působí na stěny cév a krevní buňky. Při uštknutí zmijí dochází k rozkladu červených krvinek (tj. erytrocytů), kvůli čemuž se tvoří výrazné podlitiny. Navíc může dojít k infikaci tetanem, jelikož zuby zmije mohou často obsahovat jeho původce (bakterii clostridium tetani). Mezi příznaky vážnější otravy patří nevolnost, dušnost (tj. ztížené dýchání), bušení srdce a bolesti hlavy.

Zmije může být často zaměněna za jiné druhy nejedovatých hadů. Nejčastěji je přitom aktérem náš nejmenší had užovka hladká (lat. coronella austriaca), která má ale na rozdíl od zmije kulatou zorničku a kulatější tvar hlavy. Kresbou často věrně zmiji napodobuje (především v horských oblastech se u nás vyskytují zmije "trpící" melanismem, tzn. mají zcela černé zbarvení a klikatá kresba u nich není k rozpoznání, výše fotografie napravo). Méně často je za zmiji zaměňována užovka podplamatá (lat. natrix tessellata). Všechny tři hady vedle sebe si můžete prohlédnout níže. Fotografie některých našich plazích zástupců si můžete prohlédnout v mém fotoreportu z jednoho dne natáčení s Living Zoology.


Na levém obrázku můžete vidět zmiji obecnou, uprostřed užovku hladkou a na pravém obrázku užovku podplamatou. Včera jsem zároveň měl příležitost opět fotografovat užovku obojkovou (lat. natrix natrix). Ochutnávka zde:


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků. Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Každý z nás se to učil na základní škole, ale přesto s tím má spousta lidí problémy. Je slepýš křehký (lat. Anguis fragilis) opravdu had, kterého bezpochyby připomíná, nebo jde o...

Pojďme se nejprve přenést na jih Německa do léta roku 2011. Stefan Broghammer, obchodník s plazy, řeší neobvyklou záležitost. Vylíhla se mu totiž jedinečná dvojhlavá krajta...

Smrtelně jedovatá, rekordně dlouhá a velmi rychlá - tak by se dala stručně popsat mamba černá (lat. Dendroaspis polylepis), jeden z nejnebezpečnějších hadů vůbec. Vyskytuje se v...

Upír obecný: Opravdu pije krev lidem a to ve velkém!

4. srpna 2017 v 11:48 | StrYke |  Zoologie
Upír obecný (lat. desmodus rotundus) je zástupcem řádu letounů (lat. chiroptera) a čeledi listonosovitých (lat. phyllostomidae), která se dříve dělila na zástupce upírovité a vampírovité. Mezi vampírovité patří především vampýr dlouhojazyčný (lat. glossophaga soricina) živící se květním nektarem, jehož třepotavý let nápadně připomíná kolibříka. Mezi upírovité potom patří upíři, jejichž primární a jedinou potravou je krev teplokrevných živočichů (tzv. hematofagie). Žijí ve Střední a Jižní Americe, kde mohou díky své nenasytnosti způsobovat kdejaké potíže - ať už úbytek hospodářských zvířat, oslabení lidských hostitelů nebo přenos smrtelné vztekliny.

Upír obecný je jediným druhem, který krev přijímá od savčích zástupců (ostatní druhy se specializují především na ptačí zástupce). Tělo má dlouhé přibližně 8 cm a rozpětí křídel kolem 20 cm. Jde o poměrně špatného letce - existují teorie, že právě proto se předek upíra zaměřil na ektoparazity některých živočichů (tj. parazity na povrchu těla, např. klíště) nasáté krví a později na živočichy samotné. Přes den upír spí na tmavých místech (např. jeskyně nebo sklepy domů) a v noci, při úplném setmění, se vydává na lov - létá pomalu a poměrně nízko nad zemí. S ostatními jedinci komunikuje pomocí nízkofrekvenčních ultrazvukových signálů.

Své hostitele nachází podle speciálního termoreceptoru, který má umístěný v oblasti nozder (díky němu mmj. nachází vhodné cévy) - často se také vrací k jednomu konkrétnímu hostiteli, kterého poznává podle dechové frekvence (jde o podobný poznávací znak jakým jsou otisky prstů, tzv. biometrický znak). Ke své "kořisti" nikdy nepřilétá - přistává několik metrů od ní a přichází "po svých" rychlostí až 4 km/hod, přičemž k odrážení od země používá svá dvě křídla. Upír má redukované stoličky, ale o to ostřejší řezáky, kterými nařezává kůži. Díky speciální látce draculinu, která patří mezi nejúčinnější známé antikoagulancia (tj. látky zabraňující srážení krve), se hostitelova krev nesráží a proudí i dlouho poté, co je upír nasycen (krev nesaje, pouze ji olizuje).

Krev je pro upíra zdrojem veškerých životně důležitých látek, není ale příliš bohatá na energii. Upír ji proto musí přijímat každý den a to v takovém množství, kolik sám váží (obvykle 20-30 g, tj. 50 ml krve). Často je po její konzumaci tak těžký, že není schopen vzlétnout a zpět do svého úkrytu musí dojít po zemi. Ve svém úkrytu mnohdy žije společně se zástupci nejen svého, ale i jiných druhů netopýrů. Je vysoce sociální - jestliže některý z upírů v noci nenašel potravu (což může způsobit rychle gradující slabost a následnou smrt), podělí se s ním o svou "nadbytečnou" krev, kterou neúspěšnému jedinci vyvrhne. Za tímto účelem má upír extrémně prodloužené česlo (tj. vstupní část žaludku), které může měřit až 1,5násobek délky těla. Jednotliví upíři se navzájem poznávají a takové pomoci si oplácejí.

Upír obecný se ve Střední a Jižní Americe výrazně přemnožil především kvůli velkému množství dobytku. Na něm se živí a způsobuje na něm škodu až 100 milionů dolarů ročně. Nepohrdne ani lidskou krví. Díky svému způsobu života a obratnosti si ho hostitel jen těžko všimne - a i poté ho lze jenom s obtížemi odehnat. Lidé, kteří jsou upírem napadáni opakovaně, trpí slabostí a nedostatkem spánku. Upír je také v dané lokalitě významným přenašečem vztekliny (na závěr menší zajímavost - v určité oblasti je vždy pouze jeden druh živočicha, který vzteklinu přenáší, u nás je to liška, tzn. že např. od krysy ji u nás chytnout nemůžete).


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků. Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Netopýři jsou úplně slepí a často se zamotávají do vlasů. Je to asi častá noční můra všech holek a kluků s dlouhými vlasy. Jste na prohlídce nějakých podzemních štol anebo...

Ahool svým vzhledem připomíná velkého netopýra. Velikost jeho těla by měla být přibližně stejná jako malého dítěte (přibližně 1,1 metru) a rozpětí křídel dosahuje tří metrů...

Ale teď z jiného soudku. Někdo před vás postaví dva různé hlodavce. Nevíte nic o jejich způsobu života ani jejich původu. Jak rozeznáte, co je potkan a co krysa? Vezmeme to z...

[MÍSTO] Body: The Exhibition - Kontroverzní výstava o našich tělech

30. června 2017 v 10:14 | StrYke |  Články
Mnozí z vás určitě o výstavě Body: The Exhibition slyšeli a mnozí z vás na ní určitě i byli. Pro ty ostatní - o co se jedná? Jde o takovou výstavu, kde si návštěvníci mohou prohlédnout anatomii člověka do nejzazších detailů. Modely různých tělesných soustav jsou totiž skutečná lidská těla napuštěná speciální látkou, která zabraňuje jejich rozkladu (exponáty charakteristicky "voní"). Čím byli původní majitelé těl mi není úplně jasné - v jedné verzi jsem slyšel, že jde o zapomenuté zesnulé vojáky z Vietnamské války, v druhé verzi jsem slyšel, že jde o mučené vězně. Ve třetí verzi jsem slyšel, že původci těl byli normální lidé a s výstavou souhlasili dobrovolně (to mi přijde nejméně pravděpodobné, protože kdo by souhlasil s tím, že jeho tělo se rozřeže na několik částí a bude se vystavovat veřejnosti?).

Realistika celé výstavy je také důvod, proč ji spousta lidí odsuzuje a usiluje o její zrušení. Hodně lidí z ní údajně vychází znechuceno. Při mé návštěvě jsem se i divil tomu, že na sekci embryonálního vývoje bylo speciální upozornění, že pokud na to někdo nemá žaludek, ať tuto část přeskočí. Můj osobní názor na tohle všechno je takový, že ten, kdo Body: The Exhibition jde navštívit, musí počítat s tím, co uvidí (což není nic hrozného, protože jednotlivé preparáty vypadají skoro jako umělé figuríny) a jestli na to nemá povahu, nemá tam vůbec "lézt". Každopádně, jak jste z předchozích řádků mohli pochopit, já jsem na poslední chvíli (poslední termín je 23.7.) výstavu navštívil, a pro ty z vás, co ji ještě neznají a nebyli na ní, bych ji chtěl trošku přiblížit.

V okamžiku, kdy vstoupíte do budovy, ve které je výstava pořádána (uvnitř rozsáhlého výstaviště v Praze - Holešovicích, odkaz naleznete níže), vás ze všech stran lákají polepené stěny s různými zajímavostmi o našich tělech. Tušili jste například, že pokud při bolesti zkřížíte ruce, zmatete tím mozek a bolest zmírníte? Nebo že do lidského mozku se vejde pětkrát více informací, než je v té nejobsáhlejší encyklopedii? To všechno vás navnadí a o to více bude hodně z vás, kteří již zvládají středoškolské učivo biologie, zklamáno, že "odbornost" a zajímavosti se téměř vytrácí při vstupu do sekce první tělesné soustavy a u jednotlivých výstavních "kusů" si můžete přečíst leda to, že plíce jsou základním dýchacím orgánem lidského těla. Pro někoho poučné, pro někoho až moc laické.

Já jsem po druhé tělesné soustavě (první byla právě dýchací, druhá byla trávicí) přestal popisky číst a pouze jsem si prohlížel jednotlivé exponáty. Naštěstí jsem výstavu navštívil se svou přítelkyní, které jsem mohl "odborný" výklad občas dávat já - hned jsem si připadal chytřejší a celá výstava byla zábavnější. Nicméně, těm zvědavějším návštěvníkům určitě může posloužit spousta mediků, která se v jednotlivých sekcí pohybuje. My jsme měli štěstí na pár, který se u každé soustavy na něco ptal (pojal jsem podezření, že si ani nečetl texty a rovnou chtěl výklad) a medici zkušeně odpovídali. V závěru si dobrovolníci mohou také zkusit resuscitaci a zakoupit si nějaký suvenýr, např. knihu, ve které jsou veškeré popisky jednotlivých exponátů, plakáty, hrníčky s motivy Body: The Exhibition nebo klasické pohledy.

V celém komplexu se nesmí fotografovat a proto jediné fotky, které jsem si přinesl, byly fotky mě a přítelkyně uvnitř fotografické šablony (tj. uvnitř takové té desky, do které strčíte hlavu a vypadáte jako Vitruviánský muž). V konečném důsledku se mi Body: The Exhibition líbilo, ačkoli hodně známých, kteří výstavu také navštívili, z ní byli zklamáni. Podle mého názoru je to tím, že se výstava prezentovala (a prezentuje) jako něco šokujícího a nevídaného. Ve skutečnosti ale uvidíte "pouze" nějaké "figuríny" (co jsou ve skutečnosti skutečná těla) v různých polohách, různě nařezané a se zaměřením na různé části těla. Celý komplex jsme prošli za nějaké dvě hodiny (ideální čas) a pro případné budoucí návštěvníky - nečekejte nic, z čeho byste měli zážitek na celý život. Čekejte "normální" výstavu a přistupujte k ní tak.

A teď pro ty z vás, kteří na ní už byli - souhlasíte s mým článkem? Líbila se vám výstava nebo jste z ní naopak byli zklamaní (popř. proč)? Dejte vědět do komentářů, ať ti, kteří se ještě nad jejím navštívením rozhodují, mají konečně jasno! Ještě jednou zopakuji, že Body: The Exhibition je přístupné do 23.7. v Praze - Holešovicích, podrobnosti si můžete přečíst na facebookových stránkách.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Gonozomální aneuploidie: Chromozom sem, chromozom tam

25. června 2017 v 11:11 | StrYke |  Genetika
Genetickou informaci v každém eukaryotickém organismu nese určitý počet chromozomů, které se skládají z bazických proteinů histonů a z na ně navinuté molekuly DNA. Počet těchto útvarů je v každém druhu organismu specifický - např. kvasinka pivní má 16 chromozomů, zatím co kůň jich má 64. Člověk má ve svém karyotypu (tj. v obrazu všech chromozomů v buněčném jádře) somatických (tělních) buněk 23 párů chromozomů, tedy ve výsledném počtu 46. 22 párů chromozomů tvoří tzv. homologní páry a nejsou závislé na pohlaví jedince. Nazývají se autozomy a v tomto článku se jimi zabývat nebudeme. Zbylý pár se nepáruje, je tedy heterologní a je závislý na pohlaví jedince - zatím co ženy mají kombinaci pohlavních chromozomů (tj. gonozomů) XX, muži mají kombinaci XY.

Takové tvrzení bychom mohli považovat za pravdivé u zdravého jedince - alespoň co se genomových mutací týče. K těm pokud dojde, znamená to, že buněčná jádra jednotlivých buněk obsahují počet chromozomů, který se od standardního počtu výrazně liší. Jestliže dojde k celkovému znásobení chromozomové sady, hovoříme o polyploidii (běžný počet 2n je nahrazen např. 3n nebo 4n). Pokud dojde k výchylkám v rámci jednoho konkrétního chromozomu, hovoříme o aneuploidii. Např. pokud dojde k trizomii (tj. k počtu x3) 21. chromozomu (tedy autozomu), u jedince vypuká onemocnění známé pod názvem Downův syndrom. Co se stane, pokud jedinci chybí jeden pohlavní chromozom, nebo naopak jeden přebývá? Pojďme se podívat na jednotlivé případy gonozomální aneuploidie.

Jak jste si mohli všimnout, muži i ženy mají vždy jeden z pohlavních chromozomů označený X. V případě numerické chromozomové aberace (tj. aneuploidie) X0 má jedinec pouze jeden jediný gonozom. Jde o jediný případ tzv. monozomie, který umožňuje postiženému do určité míry žít plnohodnotný život. Onemocnění, nazývající se Turnerův syndrom, postihuje ženy a způsobuje řadu charakteristických projevů, z kterých se některé mohou a některé nemusí projevit. Ženy dorůstají zpravidla do menších rozměrů (tj. okolo 150 cm), mají sníženou plodnost (nebo jsou neplodné úplně) a často trpí různými poruchami smyslové soustavy (např. časté záněty středního ucha, které mohou vést k částečnému nebo úplnému ohluchnutí, nebo poruchy zraku jako krátkozrakost). Typická je také tzv. byčí šíje (viz fotografie níže).

Často uváděným "protějškem" Turnerova syndromu je syndrom Klinefelterův. Ten postihuje muže, kteří mají o jeden pohlavní chromozom X navíc (jejich karyotyp se tedy skládá z 47 chromozomů a má obraz XXY). Onemocnění lze bezpečně rozpoznat již při nástupu puberty, kdy se zastavuje růst pohlavních orgánů (gonád). Jedinci proto mají výrazně malý penis a hypoplastická (tj. nedostatečně vyvinutá) varlata, což způsobuje tzv. azoospermii (nepřítomnost spermií v ejakulátu). Dalším charakteristickým znakem jsou zvětšená prsa a vysoký vzrůst (včetně dlouhých končetin). Po psychické stránce jsou postižení zpravidla normální (může se vyskytovat např. porucha učení nebo depresivní stavy). Zatím co Turnerův syndrom se léčí podáváním růstového hormonu (somatotropinu), Klinefelterův syndrom se řeší především pohlavním hormonem testosteronem.

Výjimečným případem je trizomie gonozomu X, která se označuje jako syndrom XXX (také syndrom 47 nebo superfemale syndrom). Postižené ženy nemají zpravidla žádné klinické projevy (může se vyskytnout např. neplodnost nebo porucha učení). Velmi raritní jsou aneuploidie, kdy má žena ve svém karyotypu čtyři nebo dokonce pět pohlavních chromozomů X (v takových případech jsou již klinické projevy výraznější). Podobné příznaky má také syndrom XYY (také syndrom 47 nebo supermale syndrom), který se týká mužů. Ti mohou dosahovat vyšších rozměrů. Dříve bylo toto onemocnění spojováno s retardací a agresivitou jedince, takové příznaky se však nepotvrdily a dnes se již mezi klinickými projevy neuvádějí.


Na levém obrázku si můžete prohlédnout karyotyp zdravého jedince, uprostřed si můžete prohlédnout ženu trpící Turnerovým syndromem a na pravém obrázku muže trpícího Klinefelterovým syndromem. Znáte někoho ze svého okolí, kdo je také takto "nemocný"? Překvapilo vás něco v tomto článku? Článek jsem zařadil do nové rubriky Genetika, ve které se můžete těšit na další nové články - Karlova Univerzita totiž nakonec klapla a na oboru Molekulární biologie a biochemie organismů budu mít snad námětů pro psaní dost :).

(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)