Pijavka lékařská: Vysaje vám krev, ale vyléčí vás z nejrůznějších chorob

Pátek v 14:55 | StrYke |  Zoologie
Pijavka lékařská (lat. hirudo medicinalis) patří mezi kroužkovce (lat. annelida) do třídy pijavic (lat. hirudinea), je tedy blízce příbuzná máloštětinatcům (lat. oligochaeta), mezi které patří např. žížala obecná (lat. lumbricus terrestris). Její tělo, měřící 100-150 mm, je z vnější strany heteronomně segmentováno na 33 segmentů, které nenesou žádné štětinky (tj. nejčastější pohybové ústrojí kroužkovců) - pijavka se tedy pohybuje pomocí tzv. piďalkovitého pohybu (popř. plavání). Jde o hermafrodita (tj. živočicha produkujícího samčí i samičí pohlavní buňky), který (podobně jako žížala) shromažďuje oplozená vajíčka v opasku. Tím vytváří kokon, který se většinou zachycuje na vodních rostlinách nebo kamenech a ze kterého se později uvolňují jedinci s přímým vývojem (tj. nejsou žádná přechodná stádia, např. larva).

Pijavku můžeme nalézt v mělkých bahnitých vodách vyhřátých slunečním svitem. V České republice patří mezi vzácnější živočichy (jedinými spolehlivými lokalitami nálezu jsou některá místa na jihu Moravy). Jedná se o ektoparazita (tj. parazita, který se přiživuje na povrchu svého hostitele, např. klíště obecné) cizopasnícího na teplokrevných živočiších, mezi které nejčastěji patří skot, koně nebo lidé. Tělo pijavky z každého konce ohraničují přísavky, z čehož jedna slouží k "pouhému" přichycení a druhá k samotnému sátí krve (tj. hematofagie). Přední "sací"přísavka obsahuje tři pohyblivé čelisti, kdy každá je opatřena 65 ostrými zuby. Po přisátí začne pijavka vylučovat do rány sliny, které obsahují látku hirudin zabraňující srážení krve (také znecitlivuje poraněné místo). Po dostatečné konzumaci, kdy se pijavka poznatelně zvětší, většinou sama odpadne.

Pijavky byly především ve středověkých dobách používány jako téměř univerzální lék na všechno. V posledních několika letech se opět tato léčba vrátila a je známa pod názvem "hirudoterapie". Bylo totiž zjištěno, že sliny pijavky obsahují velké množství pro lidský organismus příznivých látek (údajně až 110 různých enzymů). Tyto látky příznivě ovlivňují kardiovaskulární systém (např. zpevňují cévy, regulují krevní tlak nebo léčí křečové žíly), imunitní systém (např. usnadňují přenos antibiotik po těle, zmírňují autoimunitní kožní onemocnění jako např. lupénku nebo ekzémy) a spoustu dalších oblastí (např. léčí zelený zákal, příznivě působí na dýchací soustavu nebo urychlují celkovou regeneraci organismu). Označení "všelék" tedy nebyl vůbec scestný.

V dnešních dobách na našem území existuje již několik specialistů a center specializujících se na hirudoterapii. Zájemci většinou musejí absolvovat minimálně jednu řízenou aplikaci pijavky na příslušné místo společně s instruktáží - následnou léčbu již mohou praktikovat v pohodlí domova se zakoupeným parazitem. Ten by měl být pro každého člověka individuální kvůli možnému hromadění škodlivých látek v těle pijavky. Pijavka je přisátá průměrně kolem 30-40 minut, kdy poté většinou sama odpadne. Díky speciálním enzymům, které fungují jako anestetika (tj. látky otupující bolest) je celá procedura cítit pouze v počátečních minutách, kdy má pacient pocit podobající se bolesti při kousnutí komárem. Pro udržování pijavky naživu je potřeba pouze nádoba s čistou vodou, která by měla být obměňována každé dva dny, a občasné nakrmení vlastní krví.

Jaký máte názor na léčbu pijavkami neboli hirudoterapii? Jestliže s ní máte nějaké zkušenosti, podělte se o ně s námi v komentářích! Já osobně momentálně nad tímto způsobem léčby uvažuji v souvislosti s mým rozšiřujícím se vitiligem - zároveň mám ale k těmto živočichům respekt a nejednou jsem kvůli nim odmítl koupání v jezeře či rybníku. Přesvědčivé komentáře by mi "bodly". :)


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků. Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Pojmenování "Bobbit worm" odkazuje na americký manželský pár Bobbittových, kdy žena svému manželovi nožem uřízla polovinu penisu. Autorem je údajně vodní potápěč, který...

Až 4 % lidské populace trpí dosud velmi záhadným kožním onemocněním, které není ani tak nebezpečné po fyzické stránce, jako spíše po stránce psychické. Představte si to...

Roztoč Demodex folliculorum je naprosto běžným lidským parazitem, který se nachází v lumenu (dutá část) vlasových fotikulů (obal vlasu) a v mazových žlázách (v jednom váčku...
 

Odpovídal jsem na otázky o kryptozoologii

Středa v 18:58 | StrYke |  O blogu
Po hodně dlouhé době zdravím z této rubriky! Dnes jsem obdržel email od redaktora serveru eurozpravy.cz a odpověděl jsem na několik zajímavých otázek o kryptozoologii. Kryptozoologií se tento blog zabýval v samém začátku a pro ty z vás, kteří jste tyto stránky objevili teprve v průběhu posledních dvou let - kryptozoologie je obor, který se zabývá existencí dosud neprokázaných živočichů (popř. rostlin). Celý článek si můžete přečíst zde.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků. Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Když se řekne slovní spojení jako chirurgova fotografie Nessie, určitě si drtivá většina lidí, kteří se v kryptozoologii alespoň trochu orientují vybaví tento nelogický a navíc fiktivní...

Zmrzačená a krve zbavená dobytčí těla, agresivní útoky na náhodné svědky, neustále přicházející nová a nová pozorování… Pro každého alespoň trochu se orientujícího člověka v...

Tatzelwurm je dnes už brán spíše jako legenda, než plnohodnotný kryptid s právem na prokázání své existence. Svědectví o jeho pozorování vzala společně s dobou za své...

Zmije obecná: Jak je to doopravdy s jejím jedem?

9. srpna 2017 v 12:08 | StrYke |  Zoologie
Zmije obecná (lat. vipera berus) je jediným jedovatým hadem žijícím na území České republiky. Je charakteristická svou klikatou kresbou na hřbetě, svou trojúhelníkovitou hlavou, robustním tělem a štěrbinovitou zorničkou (popř. červeným okem). Dorůstá do délky 60-75 cm, přičemž samice jsou zpravidla větší (rekordní jedinci měřili až 100 cm). Jde o nejrozšířenějšího hada na světě (obývá téměř celou Evropu i Asii) a zároveň o nejseverněji žijícího hada (vysoká odolnost vůči chladu je způsobena především vejcoživorodostí (tj. ovoviviparie), kdy má zmije vyvinutou primitivní placentu a mláďata se líhnou téměř okamžitě po nakladení vajíček průměrně v počtu 5-20). V tomto článku se zaměříme především na její jed - jak se vyvarovat uštknutí, co dělat po něm a jak jed vlastně působí.

Zmije je poměrně plaché zvíře a často ji vystraší pouze vibrace, které při pohybu vytváříme. Nejpravděpodobněji ji můžeme potkat v jarních dnech, kdy se samci vyhřívají za účelem dozrávání spermií (tj. spermatogeneze) a při chladných letních dnech, kdy se zmijím zpomaluje metabolismus a proto nemají přebytečnou energii na rychlý útěk. Aktivní je zmije především v noci, kdy vyhledává potravu (nejčastěji drobní hlodavci, obojživelníci nebo ještěrky) - během dne odpočívá v úkrytu nebo se vyhřívá (např. březí samice mají na slunci většinou pouze část těla s vajíčky, jinak jsou ukryté). V zimě zmije přechází do zimního spánku (tj. hibernace), během kterého je ukryta několik desítek centimetrů pod zemí v dutině (např. skalní puklina) společně s jinými zmijemi.

Vyvarování se kontaktu se zmijí je obecně snadné - když už ji potkáme, měli bychom ji bezkonfliktně obejít. Zmije sama od sebe nezaútočí. Jestliže ji provokujeme (např. šťoucháním klacíkem, bezprostřední blízkostí nebo se ji budeme snažit chytit), stáčí se do spirály a přední částí, která je esovitě stažena, dělá výpady (často se zavřenou tlamou, nečekaného útoku je schopna do vzdálenosti 20 cm). Pokud je donucena kousnout, často se jedná o kousnutí nejedové (zmije může obsah svých jedových váčků regulovat). Jed do narušitele vstřikuje teprve až po stále trvajícím nebo po agresivním útoku (např. šlápnutí na ní, chycení nebo vkročení mezi pářící se zmije).


Smrtelná dávka u dospělého průměrného člověka (tj. výška 170 cm a optimální váha) je 15 mg jedu (tj. toxinu), přičemž jedový aparát zmije většinou tolik jedu ani neobsahuje a zmije ho při kousnutí dávkuje (cca 5 - 10 mg). Jedno jedové kousnutí tedy většinou není život ohrožující (výjimkou jsou děti, starší lidé a alergici). I přesto bychom měli v takovém případě bezprostředně vyhledat lékařskou pomoc (doporučuje se alespoň jeden den pod lékařským dohledem). Pokud dojde k akutní otravě, je kousnutému podán protijed (tj. antisérum), který se naváže na molekuly toxinu a tím ho "zneškodní" (jde o jediné antisérum na hadí kousnutí, které je v nemocnicích běžně k dostání). Takový postup se ale volí pouze při extrémních případech, protože protijed je těžké správně nadávkovat a může vyvolat ještě horší alergickou reakci.

Když nejsme schopni se okamžitě dopravit do nemocnice (ke kousnutí dochází nejčastěji v přírodě), měli bychom místo kousnutí co nejvíce znehybnit (nejprovizornější je nejspíše klacek připevněný k noze nebo k ruce např. opaskem nebo provazem). Tím zabráníme rychlejšímu transportu toxinu k srdci (nejnebezpečnější jsou dobře prokrvená místa, např. hlava). Navzdory dřívějším dobám se dnes již nedoporučuje ránu rozříznout nebo se pokoušet jed vysát. Stejně tak se nedoporučuje místo kousnutí zaškrcovat (vždy nad ránou), jelikož může dojít u zaškrcené části těla k nedostatku krve (tzn. i kyslíku) s následným poškozením (popř. odumřením). Pokud zaškrcovadlo i přesto použijeme, měli bychom ho po každých 20-30 minutách alespoň na 1 minutu uvolnit.

Zástupci čeledi zmijovití (lat. viperidae), kam také např. patří nejnebezpečnější evropský had zmije růžkatá (lat. vipera ammodytes), vysoce jedovatí křovináři nebo nechvalně známí chřestýši, disponují většinou krevním jedem (tj. hemotoxinem), který působí na stěny cév a krevní buňky. Při uštknutí zmijí dochází k rozkladu červených krvinek (tj. erytrocytů), kvůli čemuž se tvoří výrazné podlitiny. Navíc může dojít k infikaci tetanem, jelikož zuby zmije mohou často obsahovat jeho původce (bakterii clostridium tetani). Mezi příznaky vážnější otravy patří nevolnost, dušnost (tj. ztížené dýchání), bušení srdce a bolesti hlavy.

Zmije může být často zaměněna za jiné druhy nejedovatých hadů. Nejčastěji je přitom aktérem náš nejmenší had užovka hladká (lat. coronella austriaca), která má ale na rozdíl od zmije kulatou zorničku a kulatější tvar hlavy. Kresbou často věrně zmiji napodobuje (především v horských oblastech se u nás vyskytují zmije "trpící" melanismem, tzn. mají zcela černé zbarvení a klikatá kresba u nich není k rozpoznání, výše fotografie napravo). Méně často je za zmiji zaměňována užovka podplamatá (lat. natrix tessellata). Všechny tři hady vedle sebe si můžete prohlédnout níže. Fotografie některých našich plazích zástupců si můžete prohlédnout v mém fotoreportu z jednoho dne natáčení s Living Zoology.


Na levém obrázku můžete vidět zmiji obecnou, uprostřed užovku hladkou a na pravém obrázku užovku podplamatou. Včera jsem zároveň měl příležitost opět fotografovat užovku obojkovou (lat. natrix natrix). Ochutnávka zde:


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků. Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Každý z nás se to učil na základní škole, ale přesto s tím má spousta lidí problémy. Je slepýš křehký (lat. Anguis fragilis) opravdu had, kterého bezpochyby připomíná, nebo jde o...

Pojďme se nejprve přenést na jih Německa do léta roku 2011. Stefan Broghammer, obchodník s plazy, řeší neobvyklou záležitost. Vylíhla se mu totiž jedinečná dvojhlavá krajta...

Smrtelně jedovatá, rekordně dlouhá a velmi rychlá - tak by se dala stručně popsat mamba černá (lat. Dendroaspis polylepis), jeden z nejnebezpečnějších hadů vůbec. Vyskytuje se v...
 


Upír obecný: Opravdu pije krev lidem a to ve velkém!

4. srpna 2017 v 11:48 | StrYke |  Zoologie
Upír obecný (lat. desmodus rotundus) je zástupcem řádu letounů (lat. chiroptera) a čeledi listonosovitých (lat. phyllostomidae), která se dříve dělila na zástupce upírovité a vampírovité. Mezi vampírovité patří především vampýr dlouhojazyčný (lat. glossophaga soricina) živící se květním nektarem, jehož třepotavý let nápadně připomíná kolibříka. Mezi upírovité potom patří upíři, jejichž primární a jedinou potravou je krev teplokrevných živočichů (tzv. hematofagie). Žijí ve Střední a Jižní Americe, kde mohou díky své nenasytnosti způsobovat kdejaké potíže - ať už úbytek hospodářských zvířat, oslabení lidských hostitelů nebo přenos smrtelné vztekliny.

Upír obecný je jediným druhem, který krev přijímá od savčích zástupců (ostatní druhy se specializují především na ptačí zástupce). Tělo má dlouhé přibližně 8 cm a rozpětí křídel kolem 20 cm. Jde o poměrně špatného letce - existují teorie, že právě proto se předek upíra zaměřil na ektoparazity některých živočichů (tj. parazity na povrchu těla, např. klíště) nasáté krví a později na živočichy samotné. Přes den upír spí na tmavých místech (např. jeskyně nebo sklepy domů) a v noci, při úplném setmění, se vydává na lov - létá pomalu a poměrně nízko nad zemí. S ostatními jedinci komunikuje pomocí nízkofrekvenčních ultrazvukových signálů.

Své hostitele nachází podle speciálního termoreceptoru, který má umístěný v oblasti nozder (díky němu mmj. nachází vhodné cévy) - často se také vrací k jednomu konkrétnímu hostiteli, kterého poznává podle dechové frekvence (jde o podobný poznávací znak jakým jsou otisky prstů, tzv. biometrický znak). Ke své "kořisti" nikdy nepřilétá - přistává několik metrů od ní a přichází "po svých" rychlostí až 4 km/hod, přičemž k odrážení od země používá svá dvě křídla. Upír má redukované stoličky, ale o to ostřejší řezáky, kterými nařezává kůži. Díky speciální látce draculinu, která patří mezi nejúčinnější známé antikoagulancia (tj. látky zabraňující srážení krve), se hostitelova krev nesráží a proudí i dlouho poté, co je upír nasycen (krev nesaje, pouze ji olizuje).

Krev je pro upíra zdrojem veškerých životně důležitých látek, není ale příliš bohatá na energii. Upír ji proto musí přijímat každý den a to v takovém množství, kolik sám váží (obvykle 20-30 g, tj. 50 ml krve). Často je po její konzumaci tak těžký, že není schopen vzlétnout a zpět do svého úkrytu musí dojít po zemi. Ve svém úkrytu mnohdy žije společně se zástupci nejen svého, ale i jiných druhů netopýrů. Je vysoce sociální - jestliže některý z upírů v noci nenašel potravu (což může způsobit rychle gradující slabost a následnou smrt), podělí se s ním o svou "nadbytečnou" krev, kterou neúspěšnému jedinci vyvrhne. Za tímto účelem má upír extrémně prodloužené česlo (tj. vstupní část žaludku), které může měřit až 1,5násobek délky těla. Jednotliví upíři se navzájem poznávají a takové pomoci si oplácejí.

Upír obecný se ve Střední a Jižní Americe výrazně přemnožil především kvůli velkému množství dobytku. Na něm se živí a způsobuje na něm škodu až 100 milionů dolarů ročně. Nepohrdne ani lidskou krví. Díky svému způsobu života a obratnosti si ho hostitel jen těžko všimne - a i poté ho lze jenom s obtížemi odehnat. Lidé, kteří jsou upírem napadáni opakovaně, trpí slabostí a nedostatkem spánku. Upír je také v dané lokalitě významným přenašečem vztekliny (na závěr menší zajímavost - v určité oblasti je vždy pouze jeden druh živočicha, který vzteklinu přenáší, u nás je to liška, tzn. že např. od krysy ji u nás chytnout nemůžete).


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků. Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Netopýři jsou úplně slepí a často se zamotávají do vlasů. Je to asi častá noční můra všech holek a kluků s dlouhými vlasy. Jste na prohlídce nějakých podzemních štol anebo...

Ahool svým vzhledem připomíná velkého netopýra. Velikost jeho těla by měla být přibližně stejná jako malého dítěte (přibližně 1,1 metru) a rozpětí křídel dosahuje tří metrů...

Ale teď z jiného soudku. Někdo před vás postaví dva různé hlodavce. Nevíte nic o jejich způsobu života ani jejich původu. Jak rozeznáte, co je potkan a co krysa? Vezmeme to z...

[MÍSTO] Body: The Exhibition - Kontroverzní výstava o našich tělech

30. června 2017 v 10:14 | StrYke |  Články
Mnozí z vás určitě o výstavě Body: The Exhibition slyšeli a mnozí z vás na ní určitě i byli. Pro ty ostatní - o co se jedná? Jde o takovou výstavu, kde si návštěvníci mohou prohlédnout anatomii člověka do nejzazších detailů. Modely různých tělesných soustav jsou totiž skutečná lidská těla napuštěná speciální látkou, která zabraňuje jejich rozkladu (exponáty charakteristicky "voní"). Čím byli původní majitelé těl mi není úplně jasné - v jedné verzi jsem slyšel, že jde o zapomenuté zesnulé vojáky z Vietnamské války, v druhé verzi jsem slyšel, že jde o mučené vězně. Ve třetí verzi jsem slyšel, že původci těl byli normální lidé a s výstavou souhlasili dobrovolně (to mi přijde nejméně pravděpodobné, protože kdo by souhlasil s tím, že jeho tělo se rozřeže na několik částí a bude se vystavovat veřejnosti?).

Realistika celé výstavy je také důvod, proč ji spousta lidí odsuzuje a usiluje o její zrušení. Hodně lidí z ní údajně vychází znechuceno. Při mé návštěvě jsem se i divil tomu, že na sekci embryonálního vývoje bylo speciální upozornění, že pokud na to někdo nemá žaludek, ať tuto část přeskočí. Můj osobní názor na tohle všechno je takový, že ten, kdo Body: The Exhibition jde navštívit, musí počítat s tím, co uvidí (což není nic hrozného, protože jednotlivé preparáty vypadají skoro jako umělé figuríny) a jestli na to nemá povahu, nemá tam vůbec "lézt". Každopádně, jak jste z předchozích řádků mohli pochopit, já jsem na poslední chvíli (poslední termín je 23.7.) výstavu navštívil, a pro ty z vás, co ji ještě neznají a nebyli na ní, bych ji chtěl trošku přiblížit.

V okamžiku, kdy vstoupíte do budovy, ve které je výstava pořádána (uvnitř rozsáhlého výstaviště v Praze - Holešovicích, odkaz naleznete níže), vás ze všech stran lákají polepené stěny s různými zajímavostmi o našich tělech. Tušili jste například, že pokud při bolesti zkřížíte ruce, zmatete tím mozek a bolest zmírníte? Nebo že do lidského mozku se vejde pětkrát více informací, než je v té nejobsáhlejší encyklopedii? To všechno vás navnadí a o to více bude hodně z vás, kteří již zvládají středoškolské učivo biologie, zklamáno, že "odbornost" a zajímavosti se téměř vytrácí při vstupu do sekce první tělesné soustavy a u jednotlivých výstavních "kusů" si můžete přečíst leda to, že plíce jsou základním dýchacím orgánem lidského těla. Pro někoho poučné, pro někoho až moc laické.

Já jsem po druhé tělesné soustavě (první byla právě dýchací, druhá byla trávicí) přestal popisky číst a pouze jsem si prohlížel jednotlivé exponáty. Naštěstí jsem výstavu navštívil se svou přítelkyní, které jsem mohl "odborný" výklad občas dávat já - hned jsem si připadal chytřejší a celá výstava byla zábavnější. Nicméně, těm zvědavějším návštěvníkům určitě může posloužit spousta mediků, která se v jednotlivých sekcí pohybuje. My jsme měli štěstí na pár, který se u každé soustavy na něco ptal (pojal jsem podezření, že si ani nečetl texty a rovnou chtěl výklad) a medici zkušeně odpovídali. V závěru si dobrovolníci mohou také zkusit resuscitaci a zakoupit si nějaký suvenýr, např. knihu, ve které jsou veškeré popisky jednotlivých exponátů, plakáty, hrníčky s motivy Body: The Exhibition nebo klasické pohledy.

V celém komplexu se nesmí fotografovat a proto jediné fotky, které jsem si přinesl, byly fotky mě a přítelkyně uvnitř fotografické šablony (tj. uvnitř takové té desky, do které strčíte hlavu a vypadáte jako Vitruviánský muž). V konečném důsledku se mi Body: The Exhibition líbilo, ačkoli hodně známých, kteří výstavu také navštívili, z ní byli zklamáni. Podle mého názoru je to tím, že se výstava prezentovala (a prezentuje) jako něco šokujícího a nevídaného. Ve skutečnosti ale uvidíte "pouze" nějaké "figuríny" (co jsou ve skutečnosti skutečná těla) v různých polohách, různě nařezané a se zaměřením na různé části těla. Celý komplex jsme prošli za nějaké dvě hodiny (ideální čas) a pro případné budoucí návštěvníky - nečekejte nic, z čeho byste měli zážitek na celý život. Čekejte "normální" výstavu a přistupujte k ní tak.

A teď pro ty z vás, kteří na ní už byli - souhlasíte s mým článkem? Líbila se vám výstava nebo jste z ní naopak byli zklamaní (popř. proč)? Dejte vědět do komentářů, ať ti, kteří se ještě nad jejím navštívením rozhodují, mají konečně jasno! Ještě jednou zopakuji, že Body: The Exhibition je přístupné do 23.7. v Praze - Holešovicích, podrobnosti si můžete přečíst na facebookových stránkách.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Gonozomální aneuploidie: Chromozom sem, chromozom tam

25. června 2017 v 11:11 | StrYke |  Genetika
Genetickou informaci v každém eukaryotickém organismu nese určitý počet chromozomů, které se skládají z bazických proteinů histonů a z na ně navinuté molekuly DNA. Počet těchto útvarů je v každém druhu organismu specifický - např. kvasinka pivní má 16 chromozomů, zatím co kůň jich má 64. Člověk má ve svém karyotypu (tj. v obrazu všech chromozomů v buněčném jádře) somatických (tělních) buněk 23 párů chromozomů, tedy ve výsledném počtu 46. 22 párů chromozomů tvoří tzv. homologní páry a nejsou závislé na pohlaví jedince. Nazývají se autozomy a v tomto článku se jimi zabývat nebudeme. Zbylý pár se nepáruje, je tedy heterologní a je závislý na pohlaví jedince - zatím co ženy mají kombinaci pohlavních chromozomů (tj. gonozomů) XX, muži mají kombinaci XY.

Takové tvrzení bychom mohli považovat za pravdivé u zdravého jedince - alespoň co se genomových mutací týče. K těm pokud dojde, znamená to, že buněčná jádra jednotlivých buněk obsahují počet chromozomů, který se od standardního počtu výrazně liší. Jestliže dojde k celkovému znásobení chromozomové sady, hovoříme o polyploidii (běžný počet 2n je nahrazen např. 3n nebo 4n). Pokud dojde k výchylkám v rámci jednoho konkrétního chromozomu, hovoříme o aneuploidii. Např. pokud dojde k trizomii (tj. k počtu x3) 21. chromozomu (tedy autozomu), u jedince vypuká onemocnění známé pod názvem Downův syndrom. Co se stane, pokud jedinci chybí jeden pohlavní chromozom, nebo naopak jeden přebývá? Pojďme se podívat na jednotlivé případy gonozomální aneuploidie.

Jak jste si mohli všimnout, muži i ženy mají vždy jeden z pohlavních chromozomů označený X. V případě numerické chromozomové aberace (tj. aneuploidie) X0 má jedinec pouze jeden jediný gonozom. Jde o jediný případ tzv. monozomie, který umožňuje postiženému do určité míry žít plnohodnotný život. Onemocnění, nazývající se Turnerův syndrom, postihuje ženy a způsobuje řadu charakteristických projevů, z kterých se některé mohou a některé nemusí projevit. Ženy dorůstají zpravidla do menších rozměrů (tj. okolo 150 cm), mají sníženou plodnost (nebo jsou neplodné úplně) a často trpí různými poruchami smyslové soustavy (např. časté záněty středního ucha, které mohou vést k částečnému nebo úplnému ohluchnutí, nebo poruchy zraku jako krátkozrakost). Typická je také tzv. byčí šíje (viz fotografie níže).

Často uváděným "protějškem" Turnerova syndromu je syndrom Klinefelterův. Ten postihuje muže, kteří mají o jeden pohlavní chromozom X navíc (jejich karyotyp se tedy skládá z 47 chromozomů a má obraz XXY). Onemocnění lze bezpečně rozpoznat již při nástupu puberty, kdy se zastavuje růst pohlavních orgánů (gonád). Jedinci proto mají výrazně malý penis a hypoplastická (tj. nedostatečně vyvinutá) varlata, což způsobuje tzv. azoospermii (nepřítomnost spermií v ejakulátu). Dalším charakteristickým znakem jsou zvětšená prsa a vysoký vzrůst (včetně dlouhých končetin). Po psychické stránce jsou postižení zpravidla normální (může se vyskytovat např. porucha učení nebo depresivní stavy). Zatím co Turnerův syndrom se léčí podáváním růstového hormonu (somatotropinu), Klinefelterův syndrom se řeší především pohlavním hormonem testosteronem.

Výjimečným případem je trizomie gonozomu X, která se označuje jako syndrom XXX (také syndrom 47 nebo superfemale syndrom). Postižené ženy nemají zpravidla žádné klinické projevy (může se vyskytnout např. neplodnost nebo porucha učení). Velmi raritní jsou aneuploidie, kdy má žena ve svém karyotypu čtyři nebo dokonce pět pohlavních chromozomů X (v takových případech jsou již klinické projevy výraznější). Podobné příznaky má také syndrom XYY (také syndrom 47 nebo supermale syndrom), který se týká mužů. Ti mohou dosahovat vyšších rozměrů. Dříve bylo toto onemocnění spojováno s retardací a agresivitou jedince, takové příznaky se však nepotvrdily a dnes se již mezi klinickými projevy neuvádějí.


Na levém obrázku si můžete prohlédnout karyotyp zdravého jedince, uprostřed si můžete prohlédnout ženu trpící Turnerovým syndromem a na pravém obrázku muže trpícího Klinefelterovým syndromem. Znáte někoho ze svého okolí, kdo je také takto "nemocný"? Překvapilo vás něco v tomto článku? Článek jsem zařadil do nové rubriky Genetika, ve které se můžete těšit na další nové články - Karlova Univerzita totiž nakonec klapla a na oboru Molekulární biologie a biochemie organismů budu mít snad námětů pro psaní dost :).

(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Zajímavosti z pohlavní soustavy člověka [Biologie člověka 1]

21. června 2017 v 14:48 | StrYke |  Antropologie
Ne, není to pouhý "clickbait". Nebudeme se snižovat na úroveň internetových stránek jako je např. Prima Cool. V tomto článku se opravdu zaměříme na některé zajímavosti z lidské anatomie, morfologie, fyziologie a nevím z čeho ještě dalšího. A to všechno z té nejchoulostivější oblasti - z rozmnožovacího systému. Zároveň bych tento text rád považoval za jakýsi pilotní díl seriálu, ve kterém se budeme zabývat i jinými oblastmi našich těl a zajímavostmi o nich. Pojďme na to.

I ženy mají svůj penis.
Počátky embryonálního vývoje se u obou pohlaví od sebe příliš neliší - jak budoucí ženy, tak budoucí muži mají tzv. genitální výběžek. Z něj se v určitém období začne u jedinců s pohlavními chromozómy X a Y (tedy u mužů) tvořit penis vlivem pohlavního hormonu testosteronu, zatím co u jedinců s dvěma pohlavními chromozómy X (tedy u žen) se začne vytvářet klitoris neboli poštěváček. Ten je během postnatálního období žen (tj. od narození až po biologickou smrt) viditelný pouze z nepatrné části, která se označuje jako špička klitorisu (lat. glans). Zbylá část klitorisu, která může být dlouhá až 13 cm (tj. přibližně stejně dlouhá, jako mužský penis), se skládá ze dvou částí majících tvar obráceného písmene V a je připevněna prostřednictvím vazů ke stydkým kostem (jedna ze tří kostí, která tvoří pánev).

Analogie klitorisu je podobná jako u mužského penisu. Při vzrušení se prokrvuje a nabývá tak na svém objemu a citlivosti. Udává se, že uvnitř je přibližně 8000 nervových buněk, což je dvakrát více, než v penisu (to z klitorisu dělá nejcitlivější část na lidském těle). Funkce klitorisu je pravděpodobně jedna jediná - potěšení. Lidské ženy jsou jediné svého druhu, tj. jako jediné samice svého druhu cítí ze sexu rozkoš a ne pouze rozmnožovací instinkt. Erekce klitorisu se před samotným vyvrcholením ještě umocňuje a i po právě prodělaném orgasmu je žena připravena na "další kolo".


K vajíčku se nedostane pouze jedna spermie.
Nepleťme si pojmy spermie a sperma. Zatím co spermie je přímo mužská pohlavní buňka (tj. gameta), sperma je ejakulát, který kromě desítek až stovek miliónů spermií obsahuje také tekutiny z předstojné žlázy (tj. prostaty), ze semenných váčků a z nadvarlat. Spermie jsou denně produkovány v mužských varlatech (lat. testes) v ohromných množstvích. Oproti tomu ženy mají množství vajíček "omezené" a již se s ním rodí. Stavba spermie je o něco složitější, než jak bývá ukazována v přírodovědných učebnicích základních škol. Součástí její hlavičky je speciální organela zvaná akrozom. V ní jsou obsaženy speciální enzymy, které jsou schopny naleptávat tuhý obal vajíčka (lat. zona pellucida). Bičík spermie obsahuje střední část s mitochondriemi (viz níže).

Pro oplození je u žen nejvhodnější období během ovulace, které nastává během 14.dne menstruačního cyklu. Při souloži muž průměrně "uvolní" 5 ml spermatu, přičemž v jednom mililitru se nachází až 100 miliónů spermií. Jednotlivé spermie vyhledávají vajíčko prostřednictvím chemotaxe (tj. pomocí látek, které vajíčko produkuje) a termotaxe (tj. pomocí tepla, které vajíčko uvolňuje). Před samotným oplozením musí tuhý obal vajíčka narušit několik spermií prostřednictvím speciálních enzymů, než dojde ke splynutí právě té jedné "vyvolené" za vzniku diploidní zygoty. Současně spermie uvolní svůj bičík, který obsahuje mitochondriální část. Z toho lze odvodit, že buněčné mitochondrie vždy dědíme ze strany matky.


Dobrou chuť, tady máte svou placentu.
Embryo, a poté i samotný plod, je během těhotenství spojeno prostřednictvím pupeční šňůry s placentou (někdy označována jako mateřské lůžko). Ta je u člověka zpravidla uložena v horní části dělohy a dítě zásobuje živinami a kyslíkem. Při porodu je vypuzena po plodu, tzn. v třetí porodní fázi. Často dosahuje průměru kolem 20 cm a váží až půl kilogramu. U některých savců samice běžně placentu konzumují. Pravděpodobně za to může zápach, který by rozkládající se orgán vytvářel a který by mohl k matce s mláďaty přilákat různé predátory. Samice tedy tímto způsobem po sobě "uklízejí". V dnešní době se tento rituál začíná po několika tisících let vracet i k člověku - matky běžně po porodu konzumují placentu a to hned z několika důvodů.

Placenta je totiž podle zastánců této "gurmánské" praxe bohatá na různé živiny, vitamíny, hormony a železo. Údajně podporuje tvorbu a kvalitu mateřského mléka, zabraňuje nástupu depresivních stavů a naopak urychluje fyzickou i psychickou regeneraci ženy po porodu. Placenta se konzumuje na různé způsoby - a to ať už za syrova, jako uvařená nebo prostřednictvím koktejlu. Na přípravu a na prodej placent (v tomto případě cizích) se dnes specializuje spousta žen, které je nejčastěji distribuují ve formě tabletek. Vědecké výzkumy, které byly relativně nedávno provedeny, ovšem žádné blahodárné účinky konzumace placenty neobjevily - naopak, podle oficiálních výsledků je konzumace nebezpečná jak pro matku, tak pro dítě, protože jde opravdu pouze o biologický "odpad".


Líbil se vám tento díl zajímavostí z lidské biologie? Překvapilo vás něco? Nebo jste se naopak již s něčím dříve setkali? Budu rád za jakoukoliv zpětnou reakci a budu se těšit u dalšího dílu, ve kterém si na naše tělo opět trošku posvítíme!

(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

[ŠKOLA] Přijímací řízení biologie na UK a na JU

16. června 2017 v 13:55 | StrYke |  Články
Po delší době vás zdravím a chtěl bych se s vámi podělit o mou přípravu na přijímací zkoušky na Univerzitu Karlovu v Praze na obor Biologie a na obor Molekulární biologie a biochemie organismů (přijímačky jsem psal pouze z biologie, modelové otázky naleznete zde). Pokud jste ještě studenty středních škol, třeba vám tento text pomůže k intenzivnější přípravě a dopadnete o něco lépe, než já (to znamená -> pravděpodobně nepřijatý).

Hned na začátku bych se chtěl trošku obhájit. I když jsem věděl už někdy na druhém stupni základní školy, že bych se chtěl v budoucnu věnovat nějakým způsobem biologii (konkrétně zoologii), šel jsem nakonec místo přírodovědného lycea na lyceum technické na průmyslovou školu. A to znamenalo, že biologii (/ ekologii) jsem měl pouhé dva roky a to tím způsobem, že o základech (jako je např. buňka nebo cokoliv o člověku) jsem se nedozvěděl vůbec nic, ale to, kde leží jaký národní park, jak vypadá jaký druh minerálu a na co se dělila jaká geologická éra, to jsem musel umět dokonale (a stejně už si to zase nepamatuji).

Takže pokud jsem se chtěl dostat na nějakou vysokou školu, kde už bych se konečně věnoval tomu, co mě baví a ne tomu, co mě vyloženě otravuje, musel jsem se středoškolskou biologii na úrovni gymnázia začít učit sám doma. Jedna kolegyně z brigády mi půjčila vypracované maturitní okruhy (které chci v rámci opakování přepracovat a pravděpodobně zveřejnit i pro vás veřejně), díky kterým se dostala na medicínu do Plzně a podle nich jsem se začal učit i já. Každý den po jedné stránce a tímhle tempem jsem se celé čtyři roky naučil za jediný rok. Potom přišlo asi tříměsíční období klidu, potom dva týdny přípravy na maturitu a nakonec zásadní dva týdny opakování si celé biologie, protože mě čekala ona přijímací zkouška na UK a o den později také na Jihočeskou univerzitu - opět na obor biologie.

Teď trošku k přípravě. Kromě vypracovaných maturitních okruhů jsem si chybějící výklad učitele kompenzoval řadou učebnic, které jsem si často pročítal. Takovým základem byla Biologie pro gymnázia od Vladimíra Zicháčka a Jana Jelínka. Učebnice skvělá, ale v mnohých případech příliš stručná na to, aby mě obohatila nějakými dalšími informacemi, které chyběly ve vypracovaných papírech. Ochuzená je hlavně o podrobnější výklad buňky, proto jsem si také pořídil učebnici Biologie buněk - základy cytologie, bakteriologie a virologie od Radky Závodské. Můžu říct, že lepší publikaci na dané téma v rozsahu středoškolského učiva na našem trhu nenajdete.


Téma mé maturitní práce je poněkud neobvyklé - ačkoliv jsem studentem Technického lycea se zaměřením na programování, chtěl bych ve studiu pokračovat na Přírodovědnou fakultu UK v Praze - a to konkrétně na obor biologie. To je také důvodem, proč tato práce nenavazuje na mou studijní praxi, která proběhla ve firmě JM Servis. Její obsah souvisí s problematikou, kterou bych se chtěl zabývat i v budoucnu (konkrétně herpetologií).
Během vytváření této práce jsem čerpal informace z mnoha zdrojů (ať už internetových nebo literárních) a věřím, že to také odpovídá její kvalitě.
Na následujících stranách se budu snažit vyřešit problematiku, jestli lze (a popřípadě do jaké míry) ovlivnit pohlaví líhnoucích se agam vousatých. Řešením by podle mých poznatků měly být teplotní rozdíly, přičemž při vyšších teplotách se líhne víc samců než samic a při nižších teplotách je tomu naopak. Čerstvou snůšku oplozených vajec tedy rozdělím do tří skupin, kdy každá ze skupin se bude inkubovat v jiných podmínkách. U mláďat poté zhodnotím výsledky své práce.

Poté, co jsem se začal věnovat botanickým maturitním okruhům, jsem si pořídil klasiku Biologie rostlin pro gymnázia od Lubomíra a Miloslava Kincla a od Jany Jakrlové. Opět skvělá volba. Všechno skvěle vysvětlené a jediným mínusem je fakt, že někdy autor zabíhá zbytečně do podrobností a někdy naopak popisuje příliš okrajově. Následovala učebnice Zoologie od Vladimíra Zicháčka a to konkrétně její rozšířené vydání z roku 2013. Nejtlustší publikace ze všech. Na střední školu možná příliš podrobná, ale pro zájemce o zoologii ideální. Mezi poslední témata patřil člověk a genetika. K přípravě jsem použil první díl učebnice Biologie člověka od Eduarda Kočárka a Genetika od stejného autora. Musím říct, že ze všech učebnic se mi z těchto dvou četlo a čerpalo úplně nejlépe. Posledním okruhem byla ekologie, kvůli které jsem si pořídil hubeňoučkou knížečku Ekologie pro gymnázia od Jiřího Šlégla, Františka Kislingera a od Jany Laníkové. Tady bych se hodnocení vyvaroval, jenom řeknu, že lepší učebnici na toto téma u nás asi stejně nenajdete.

Rukama mi dále prošla učebnice Odmaturuj z biologie, která však není pořádně psaná jako souvislý text, což mi nevyhovovalo, a Mikrobiologie, imunologie, epidemiologie a hygiena pro střední zdravotnické školy, kterou jsem přestal brát vážně v okamžiku, kdy jsem viděl DNA označenou jako DNK (tj. DeoxyriboNukleová Kyselina). Trošku nesouvisle jsem si ještě pořídil první díl učebnice Latina pro gymnázia, kde jsem se kvůli času nedostal moc daleko (jinak super publikace). Pro procvičování jsem si pořídil Biologie - 2000 testových otázek a odpovědí. Momentálně, když už mám po přijímačkách, jsem si objednal všechny tři díly Chemie pro čtyřletá gymnázia.

Biologie pro gymnázia (10/10)
Pokud chcete ušetřit za další učebnice, tato je pro vás ideální. Kromě buňky je tu vše jasně a stručně popsáno a vysvětleno. Informace jsou aktuální a doprovází je spousta názorných ilustrací (popř. barevné fotografie v příloze). Doporučuji si pořídit v kombinaci s učebnicí Biologie buněk.
Biologie buněk (10/10)
Jestli se chcete dozvědět co nejvíce informací o našich buňkách (popř. o mikrobiologii, tj. o virech a bakteriích) v rámci středoškolského učiva, není lepší volba. Autorka vše popisuje jasně a srozumitelně, text je navíc doprovázen spoustou barevných ilustrací.
Biologie rostlin (8/10)
Botanika většinou není příliš oblíbenou biologickou disciplinou. Autoři této učebnice se s tím ale "poprali" a výsledkem je poměrně zábavná forma tohoto učiva. Jedinou nevýhodou je, že některé kapitoly jsou příliš podrobné na úkor jiných, které jsou probírany pouze okrajově.
Zoologie (9/10)
Většina návštěvníků těchto stránek jsou pravděpodobně hlavně příznivci zoologie. Pro středoškolské "základy" můžu vřele doporučit tuto učebnici, která se pouze na základy neomezuje. Obsáhlý výčet různých skupin a zástupců živočichů je navíc rozšířen názornými ilustracemi.
Biologie člověka 1 (10/10)
Stejně jako Biologie buněk nebo Genetika, i tato učebnice je tím nejlepším, co se dá na dané téma na našem trhu najít. Vše je výborně popsáno, text je doprovázen řadou barevných ilustrací a fotografií a navíc také spoustou zajímavostí i z jiných oborů. Druhý díl se zabývá spíše nemocemi apod.
Genetika (10/10)
Autor Genetiky je také autorem Biologie člověka. Učebnice je tedy opět psána poutavě, jasně a srozumitelně. Text doprovází barevné fotografie, ilustrace a zajímavosti z různých oborů. Pokud máte problém s porozuměním genetice, je tato učebnice jasnou volbou.
Ekologie pro gymnázia (6/10)
Možná je to jenom tím, že mi ekologie nepřijde vůbec atraktivní, ale tato publikace je přesným příkladem, který si představíte, když se řekne učebnice. "Prokousáte" se tím, něco málo vám to dá, ale když nebudete muset, vracet se k ní nebudete. Užitečná pro mě byla pouze první polovina textu.
Biologie - 2000 testových otázek a odpovědí
Pokud už něco v hlavě máte a chcete si ověřit, jestli vám to bude stačit, tato publikace je ideální. Najdete tu jak otevřené otázky, tak otázky s možností volby (většinou není pouze jedna správná odpověď, což maximálně procvičí vaše znalosti). Doporučuji v případě, že nemáte žádné modelové otázky.

Tolik k materiálu, který jsem použil k přípravě. Protože jsem nebyl automaticky přijatý ani na UK, ani na JU, neměl jsem žádnou jistotu. Tu jsem si chtěl udělat právě na JU, kde byla buď podmínka automatického přijetí taková, že uchazeč absolvoval tři roky biologie a dva roky chemie na střední škole (výborně, já to měl přesně opačně), že se uchazeč minimálně dvakrát zúčastnil nějaké biologické olympiády nebo středoškolské odborné činnosti (výborně, byl jsem jenom jednou na SOČ v Českých Budějovicích se svojí maturitní prací, kde jsem skončil pátý z pěti) nebo že uchazeč pošle nějakou svou samostatnou práci, kterou v případě zájmu obhájí. Tak jsem poslal svoji maturitní práci.

Ve své maturitní práci jsem se totiž věnoval tomu, jestli můžu ovlivnit pohlavní embryí agam vousatých ještě v době inkubace. Takové téma jsem si mohl zvolit jen díky naší paní učitelce chemie, která ji prosadila u pana ředitele a která mi hodně se vším pomohla (pokud byste chtěli si moji práci přečíst, klidně ji můžu zveřejnit -> napište do komentářů). Byl jsem ještě společně s pár lidmi pozvaný na JU na její obhajobu, které jsem dal maximum, ale stejně mi přišel dopis, že musím absolvovat přijímací zkoušky. Takže jistota nikde.


Teď už ale k samotnému přijímacímu řízení. 14.6. jsem byl v Praze na UK. Všechno strašně v pohodě, sympatičtí lidé i profesionální přístup. Bohužel všech 50 otázek hodně zaměřených na praxi, kterou já jsem postrádal (nejsem ani moc naštvaný, protože většinu těch otázek jsem opravdu nikdy neviděl a odpověď na ně nebyla ani v mých studijních materiálech). Všude studenti gymplu, vysmátí a kteří se navzájem znali (takže jsem i zaslechl, že skupina, která psala test před námi, měla stejné zadání, takže někteří otázky znali již dopředu), takže i kvůli tomu jsem byl znevýhodněný. Výsledky budou sice až 23.6., ale na 99% jsem test nenapsal. Tím padlo mé roční snažení a i myšlenka, že nepůjdu na obecný obor Biologie, ale na Molekulární biologii a biochemii organismů.

Včera, 15.6. jsem jel na druhou a poslední školu, kam jsem si podával přihlášku. Do Českých Budějovic na JU. A obrovský rozdíl oproti UK. Opět, lidé (resp. jedna jediná paní) příjemní,ale uchazečů bylo značně méně (možná proto, že to byl druhý termín). Oproti několika desítkám lidí, které jsem potkal v Praze, tady nás v sále sedělo pouze 5 a formalita byla úplně někde jinde. Každý dostal test, což byly dvě stránky potištěné z obou stran obráceně, takže při každém otočení jsem musel otáčet o 180 stupňů i celý test, ve kterém byly otázky typu "Kde se nachází plazmidy?" a odpovědi typu "V DNA-virech" "v RNA-virech" "v bakteriích" "nikde". Takže snad "dávačka" a z vyhrazených 45 minut testu jsem odcházel po 20, s tím, že jsem si to ještě stihl překontrolovat. Tak snad se mi to nevymstí a na přelomu června a července se dozvím, že alespoň na nějakou školu jsem se dostal. Jinak to jistí školy s druhým kolem, což je momentálně filozofická nebo teologická fakulta UK, tropické zemědělství na ČZU nebo úplný extrém, VŠTE v Českých Budějovicích.

Tím jsem se s vámi chtěl jenom podělit o svou zkušenost s vysokou školou... Pokud byste měli nějaké dotazy, jak a co probíhalo, mám to v živé paměti, takže vám můžu odpovědět (popř. i na jiné otázky). Ať se letos dostanu kamkoliv, za rok se nejspíš opět pokusím dostat na UK. A tentokrát už snad mnohem připravenější. A co vy? Jste již studenty vysokých škol nebo teprve nějakou plánujete?

[ZÁŽITEK] Do Podyjí za užovkou stromovou

8. května 2017 v 13:18 | StrYke |  Články
V sobotu 6.5. jsem společně se svou přítelkyní využil "dárkový poukaz", který jsem od ní dostal k vánocům, a odcestovali jsme do Popic u Znojma, kde na nás již čekala dvojice herpetologů/fotografů Matej Dolinay a Zuzana Literáková. Cílem naší cesty byla užovka stromová (lat. zamenis longissimus) - náš nejdelší a nejvíce vzácný had. Hledání po ní probíhalo v Národním parku Podyjí. Během naší několikahodinové výpravy jsme nakonec potkali téměř polovinu zástupců naší herpetofauny.

Nejprve jsme zastavili u malého jezírka, kde na nás čekala spousta obojživelníků. Nejprve jsme si mohli prohlédnout skokana štíhlého (lat. rana dalmatina), poté miniaturní kuňku obecnou (lat. bombina bombina), skokana skřehotavého (lat. pelophylax ridibundus) a nakonec zavalitou ropuchu zelenou (lat. Bufo viridis). Dva jedince tohoto druhu jsme dokonce mohli díky dalekohledu pozorovat při páření.



Skokan štíhlý (na předchozích dvou fotografiích) patří mezi hnědé skokany. Byl to první kousek, který se nám dostal do rukou. Po něm následovala kuňka obecná (kterou jsem fotil vypůjčeným makro objektivem, fotky se ale bohužel příliš nepovedly) a skokan skřehotavý (následující fotografie), který již patří mezi skokany zelené.


Na následující fotografii si můžete prohlédnout ropuchu zelenou. Ta po svém chycení začala okamžitě produkovat obranné jedové látky.



Po téměř dvouhodinové zastávce u jezírka jsme se vydali znovu na cestu. Počasí nám přálo a začínalo být čím dál větší teplo. Hodina chůze lesem, kdy jsme měli všichni oči na stopkách, jestli neuvidíme nějakou užovku (procházeli jsme biotopy všech našich druhů), uběhla jako voda a dorazili jsme na lokaci, kde jsme zůstali zbytek času.




Ze všech stran se na nás "smáli" samci ještěrky zelené (lat. Lacerta viridis) v modrém zásnubním zbarvení. Jde o náš největší druh ještěrky. Zastavili jsme se také u uměle vytvořeného "líhniště" hadů, kde jsme našli spoustu dalších plazů. Jako první jsme chytili menšího jedince užovky stromové, o něco později slepýše křehkého (lat. Anguis fragilis).


Poté jsme chytili další a větší kousek užovky stromové (následující fotografie) a užovku podplamatou (poslední dvě fotografie).









Po několika hodinách jsme se vydali na cestu zpátky do Jižních Čech plni dojmů a zážitků. Vřele doporučuji sledovat projekt Living Zoology, v jehož rámci cesta vznikla. Fotografie v lepším rozlišení můžete sledovat na našich facebookových stránkách.

[GALERIE] Průřez galerií č. 7 - Zas po nějaké době

12. března 2017 v 19:42 | StrYke |  Články
Po nějaké době znovu uvádím několik nových fotografií z naší galerie (pro zobrazení všech čtěte více):


Biologie: Doporučená literatura

2. března 2017 v 19:20 | StrYke |  Info zdroje
Kdysi dávno jsem na tyto stránky uváděl zdroje (literární i dokumentární), ze kterých jsem často čerpal informace v oboru kryptozoologie. Protože se od té doby zaměření mých článků značně změnilo, rozhodl jsem se, že také "zaktualizuji" svůj seznam zdrojů - uvádím nejen učebnice, s kterými se (momentálně) připravuji na přijímačky na vysokou školu, ale také jinou více či méně odbornou literaturu, která mi prošla rukama.

Středoškolské učebnice
Biologie - 2000 testových otázek a odpovědí (L. Kincl, V. Chalupová-Karlovská; 2007)
Biologie buněk (R. Závodská; 2006)
Biologie člověka 1 (E. Kočárek; 2010)
Biologie člověka 2 (E. Kočárek; 2010)
Biologie pro gymnázia (J. Jelínek, V. Zicháček; 2005)
Biologie rostlin (L. Kincl, M. Kincl, J. Jakrlová; 2006)
Ekologie (J. Šlégl; 2005)
Genetika (E. Kočárek; 2004)
Odmaturuj z biologie (???; 2003)
Zoologie (V. Zicháček; 2013)

Vysokoškolské učebnice
Paraziti a jejich biologie (P. Volf, P. Horák; 2007)

Zoologie
Agama vousatá (L. Klátil; 2008)
Baziliškové (O. Hes; 2013)
Chameleon jemenský (N. Velenská; 2009)
Liška a větší šelmy (V. Škaloud; 2009)
Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech (J. Lloyd, J. Mitchinson; 2010)
Plazi (J. Moravec; 2015)
Potkan (G. Bull; 2004)

Cestopisy
Procházka amazonským pralesem (J. Moravec; 2009)

Paleontologie
Objevy pod vrstvami času (V. Socha; 2014)
Tak jako dinosauři (E. Buffetaut; 2005)

Evoluce
Rozmnožování z pohledu evoluce (F. Kolář; 2016)

Cytologie
Síla, sexualita a sebevražda (N. Lane; 2005)

Spinosaurus: Největší "suchozemský" dravec všech dob

2. března 2017 v 16:25 | StrYke |  Paleontologie
Stejně jako jiní pisatelé, i já musím vzpomenout na slavnou scénu z třetího pokračování Jurského parku, ve které se dosud neporazitelný tyrannosaurus rex utká s novým soupeřem - spinosaurem, který jej porazí a záhy se stane novým "šampionem". Že k podobnému souboji nemohlo nikdy dojít, protože oba druhy dělilo přibližně 40 milionů let a jeden celý kontinent, v tomto článku nebude důležité - důležitý bude pouze samostatný spinosaurus, dinosaurus žijící v období křídy před 112-97 miliony let na území dnešní severní Afriky. Zajímavý je nejen tím, že jde o největšího kdy žijícího teropoda, ale pravděpodobně i o největšího suchozemského dravce.

Psal se rok 1944, ve světě zuřila druhá světová válka a v jejím centru, v německém Mnichově, se jeden německý protinacistický paleontolog Ernst Stromer snažil zachránit svůj nejvýznamnější objev - kosterní pozůstatky pozoruhodného dinosaura, který měl nápadné téměř metr dlouhé čelisti a na hřbetu 1,7 metru vysoký hřeben. Byl objeven v roce 1915 na území egyptské Sahary a byl pojmenován jako spinosaurus aegyptiacus (později byl popsán ještě druhý druh s. maroccanus). A ačkoliv se jeho objevitel snažil sebevíc o přesunutí fosilií mimo oblast spojeneckých náletů, byly společně s celým muzeem zničeny.


Tak svět přišel o první kosterní nálezy dinosaura, který se podle studií z roku 2006 svými běžnými rozměry vyrovnával největším exemplářům dosud největšího známého teropoda (masožravého, zpravidla po dvou se pohybujícího dinosaura) giganotosaura. Délka spinosaura se totiž podle odhadů běžně pohybovala mezi 16-18 metry a váha mohla přesáhnout deset tun. Jeho charakteristickým znakem byly až dva metry dlouhé zádové výběžky obratlů, mezi kterými byla pravděpodobně napnuta kožní plachta (její význam není zcela prokazatelný, ale předpokládá se, že sloužila k termoregulaci zvířete).

Život spinosaura ve skutečnosti vypadal pravděpodobně úplně jinak, než jak může divák vyvodit z Jurského parku. Omluvou budiž fakt, že zatímco tento film je z roku 2001, všeobecně se pohled na spinosaurovu etologii a ekologii změnil až o třináct let později. V roce 2014 byla zveřejněna studie, která předpokládá, že největší suchozemský dravec žil převážně obojživelně a na souši se pohyboval výhradně po všech čtyřech. Většinu dne pravděpodobně trávil na březích potoků a jezer, kde lovil větší sladkovodní ryby (tento způsob života potvrzují nejen studie z roku 2010, ale také tvar a uspořádání čelisti a zubů).


CO JE CO: Vrána, havran nebo krkavec?

15. února 2017 v 17:22 | StrYke |  Zoologie
Hejna hrozivých krkavcovitých černých ptáků osidlují kdejaké pole, města nebo lesy. Na první pohled by se mohlo zdát jejich určení jednoduché - člověk se koukne a řekne: "To je přece jasný..." a nyní nastává ta otázka. Co je vrána, co je havran a co je krkavec? Pokud si myslíte, že již teď znáte odpověď, můžete si prohlédnout následující tři fotografie a své znalosti si ověřit. Pro ty ostatní si rozdíly mezi těmito "na peříčko" podobnými ptáky objasníme.


Nejkomplikovanější je pravděpodobně vrána, která byla do relativně nedávné doby označována jako jediný druh vrána obecná (lat. Corvus corone corone). Její dva poddruhy, vrána černá (lat. Corvus corone) a vrána šedá (lat. Corvus cornix) jsou však dnes na základě podrobného výzkumu z roku 2003 považovány za dva samostatné druhy (ačkoliv genetické výzkumy tuto domněnku stoprocentně nepotvrdily). S oběma se můžeme na našem území setkat - s vránou černou na západě a s vránou šedou na východě. Jsou však oblasti, kde se oba druhy prolínají a dokonce kříží.

Vrána šedá nepředstavuje v určování větší problém - je téměř celá zbarvená šedivě, černě zbarvenou má pouze hlavu, náprsenku, ocas, křídla a nohy. V severnějších oblastech je částečně stěhovavá, na jihu zůstává po celý rok. Žije samostatným způsobem života, pouze v zimě můžeme spatřit hejna čítající desítky členů. Váží přibližně půl kila, je dlouhá kolem půl metru a rozpětí křídel se může pohybovat až kolem jednoho metru.


Mnohem těžším oříškem je její příbuzná, vrána černá. Váha, délka a rozpětí křídel jsou podobné, je však téměř celá zbarvená černě (peří má mírný odlesk). Má šedohnědě (téměř černě) zbarvený, u kořene opeřený, zobák, který je mírně prohnutý. Na rozdíl od havrana se na zemi nezdržuje příliš dlouhou dobu, proto většina houfujících se černých ptáků, které máme možnost spatřit, patří mezi zástupce havrana polního (lat. Corvus frugilegus).


Havran má podobné tělesné proporce jako vrána a také je téměř celý černý. Jak ho tedy od ní odlišit? Klíčem je hlavně kovově namodralý odlesk peří viditelný především v jasném slunečním světle. Zobák je světlejší (šedivý), rovný, ostře špičatý a lysý (mláďata ho mají však zhruba až do 6. měsíce života u kořene opeřený). Charakteristickým znakem jsou také tzv. kalhotky, což je odstávající opeření na končetinách.


Třetím lehce zaměnitelným krkavcovitým ptákem na našem území je krkavec velký (lat. Corvus corax). S ním se ale běžně nesetkáváme - je u nás totiž chráněný jako ohrožený druh, který se kontaktu s člověkem vyhýbá a nejčastěji ho můžeme spatřit na Šumavě nebo v zoologické zahradě. Oproti vráně a havranovi je mohutnější (váha až 1,5 kilogramu, délka těla přibližně půl metru a rozpětí křídel kolem 120 centimetrů). Kořen zobáku má opeřený, černé peří s kovovým odleskem na hrdle charakteristicky odstává a na rozdíl od obou ptáků má klínovitý ocas, dobře rozpoznatelný při letu.

Krkavec je zajímavý ve spoustě kritérií. Krom toho, že je vysoce inteligentní (podobně jako většina zástupců čeledi krkavcovití), se může naučit, stejně jako papoušek, některá slova. Například slavná báseň Edgara Allana Poa "Havran" ve skutečnosti vůbec nepojednává o havranovi, ale právě o krkavci, který neustále opakuje "Never more". Záměna těchto dvou podobných ptáků byla zapříčiněna překladem (a to nejen u nás).


Mezi krkavcovité pěvce se řadí například i taková kavka obecná (lat. Corvus monedula), která je ovšem výrazně drobnější, nebo straka obecná (lat. Pica pica), která je lehce rozpoznatelná podle černobílého zbarvení. Když se tedy vrátíme zpět k úvodním fotografiím, byli byste již schopni jednotlivé ptáky rozpoznat? Správné odpovědi jsou: havran, krkavec, vrána.


Chcete si procvičit další určování zvířat? Rozdíly mezi levhartem, gepardem a jaguárem, aligátorem a krokodýlem a mezi krysou a potkanem si můžete přečíst také na těchto stránkách! O inteligenci vran jsem také již v minulosti psal.

Eunice aphroditois: Třímetrový červ, který stříhá ryby napůl

3. února 2017 v 14:12 | StrYke |  Zoologie
V březnu 2009 se v jedné z vodních nádrží Blue Reef Aquarium ve městě Newquay v Cornwallu (anglické tradiční hrabství) začaly dít podivné věci - korálové útesy nesly čím dál větší známky poškození a některé ryby přicházely k nevysvětlitelným zraněním, z čehož někdy po nich zbyla pouze "ukrojená" půlka těla a nebo vůbec nic. Pracovníci akvária si s případem nevěděli rady a dospělo to až do té fáze, kdy musela být celá nádrž rozebrána. Díky tomuto kroku byl také objeven cca 1,2 metru dlouhý červ, který byl přátelsky pojmenován Barry.

Ve skutečnosti však vůbec o přátelské zvíře nejde. Barry je zástupcem druhu Eunice aphroditois (nemá české pojmenování, je také označován jako "Bobbit worm"), který patří mezi mnohoštětinatce (třída kroužkovců, např. žížala patří do třídy máloštětinatci). Vyskytuje se téměř po celém světě, nejčastěji na dně mořských teplých vod v hloubce od 10 do 40 metrů. Dosahuje délky přes jeden metr, ačkoliv existují i jedinci dlouzí přes 3 metry. Tělo nejdelšího zaznamenaného exempláře bylo tvořeno 673 segmenty (články) a měřilo 2,8 metru (byl objeven v roce 2009 v Japonsku).


Pojmenování "Bobbit worm" odkazuje na americký manželský pár Bobbittových, kdy žena svému manželovi nožem uřízla polovinu penisu. Autorem je údajně vodní potápěč, který viděl červa při lovu. Ten je totiž během dne na mořském dně kompletně zahrabán (v písku, štěrku nebo mezi korály) a v noci vystrkuje pouze nepatrnou část svého těla. Svými pěti tykadly zaznamenává pohyb okolních ryb. Pokud se některé ryby zmocní, díky rychlosti a ostrosti svých kusadel ji může překousnout na dvě půlky. V případě, že kořist první výpad přežije, je vtažena do červovy nory, kde je do ní pravděpodobně vstříknut znehybňující (někdy i smrtelný) jed (díky němu je červ schopný ulovit i mnohem větší kořist, než je on sám).

O způsobu života a rozmnožování eunice aphroditois se bohužel zatím moc neví. Existují hypotézy, že jedinci se páří již ve velmi raném stádiu (kdy jsou dlouzí pouze jeden decimetr). Jiná teorie předpokládá, že v červím těle dozrává velké množství spermií nebo vajíček a v určitém období je tato část (nebo celé tělo) uvolněno do okolí. Důvod, proč je pro nás tento červ jednou velkou neznámou, je extrémně malý počet pozorování v přirozeném prostředí (jedinci velmi rychle reagují na světlo). Zdrojem informací jsou především mrtvé exempláře a exempláře, které se vyskytli omylem v akváriích.

Poměrně proslulou vlastností eunice aphroditois je odraz světla po jeho těle, připomínající duhu. Díky pestrosti zbarvení se předpokládá, že tento druh zahrnuje velké množství jiných druhů (a možná dokonce rodů). Mnohoštětinatci jsou celkově velmi bohatou skupinou živočichů, která obsahuje nejbizarnější zástupce. Příkladem mohou být kostižerky (lat. osedax), které byly popsány teprve v roce 2004. Jedinci jsou dlouzí několik centimetrů a postrádají trávicí soustavu. Svými vlákny prorůstají kosti, ze kterých vysávají tuk. O jeho zpracování se poté postarají symbiotické bakterie.


Priony: Když se vám z mozku stane houba

30. ledna 2017 v 18:23 | StrYke |  Mikrobiologie
Americký lékař a profesor neurologie Stanley B. Prusiner formuloval v roce 1982 prionovou teorii, která přinesla do světa biologie něco zcela nového a nečekaného. Do té doby se předpokládalo, že infekční onemocnění můžou způsobovat pouze organismy nesoucí nukleovou kyselinu (nositelku genetické informace). Nyní byli však na základě hledání původce Creutzfeldt - Jakobovy choroby (viz dále) popsány priony - proteiny, rozmnožující se modifikací zdravých proteinů. S. Prusiner si za tento objev v roce 1997 odnesl Nobelovu cenu a my se nyní na toto téma podíváme trošičku podrobněji.

V savčí mozkové tkáni (tedy i v mozkové tkáni člověka) se běžně vyskytují prionové proteiny (zkratka PrPc). Jejich přesná funkce není dodnes zcela známa - pravděpodobně se podílejí na dlouhodobé paměti, na spánku a na diferenciaci (rozlišení) buněk. Jejich vadou vznikají priony (zkratka PrPSc), jediné dnes známé patogeny nenesoucí genetickou informaci. Vadné (defektní) proteiny vyvolávají onemocnění, které se obecně nazývá spongiformní encefalopatie. Jak již název napovídá, týká se mozkové tkáně, ze které priony tvoří houbovitou hmotu.


Defektní prionové proteiny vznikají odlišnou konformací (prostorovým uspořádáním), která je činí vysoce imunními vůči různým faktorům. Během jednoho pokusu byl mozek postiženého zvířete vystaven teplotě 600 °C a vzniklý popel byl podán několika zvířatům, z čehož byla nově infikována jedna třetina. Priony jsou dále téměř plně rezistentní vůči štěpným enzymům, které se zbavují vadných proteinů, a mají schopnost se napojovat na zdravé prionové proteiny a modifikovat je na priony (čímž se "rozmnožují").

U jedince postiženého priony se velmi rychle vyvíjí progresivní prionopatie (synonymum k spongiformní encefalopatii), která nejčastěji postihuje funkci mozečku. Podle prionové teorie jsou priony původci velké škály onemocnění CNS (centrálního nervového systému) člověka. K nákaze může dojít několika možnými způsoby, nejčastějším však bývá konzumace infikovaného mozku nebo jiné vysoce inervované tkáně (nejvíce infekční je oko a mozková a míšní tkáň). Pravděpodobnost přenosu mezi různými druhy organismů je nejspíše přímo úměrná s podobností jejich proteinů.

Mezi nejznámější prionové onemocnění patří tzv. nemoc šílených krav (BSE, bovinní spongiformní encefalopatie). Má poměrně dlouhou inkubační dobu (u krav 2-8 let, u člověka může pozření infikované tkáně vyvolat variantní Creutzfeldt - Jakobovu chorobu s inkubační dobou až přes 20 let) a projevuje se ztrátou svalové kontroly a dezorientací skotu. Zdrojem infekce nejčastěji bývá masokostní moučka pocházející z ovcí trpících scrapií (též jsou původcem priony, nemocné ovce si často chtějí vyškrábat svou vlastní vlnu), která je však u nás od roku 1991 z tohoto důvodu zakázána.

Mimořádně vzácným, avšak vždy smrtelným onemocněním je Creutzfeldt - Jakobova choroba, která postihuje člověka. Po dlouhé inkubační době (půl roku až 40 let) začíná jedinec trpět poruchou zraku (pocit zamlžení, dvojité vidění), má narušenou koordinaci pohybů (vrávoravá chůze) a může mít časté pocity mravenčení nebo znecitlivělé kůže. Zároveň se u něj rozvijí porucha osobnosti, kdy může mít deprese, halucinace nebo záchvaty strachu a vzteku. Nakonec přestává reagovat na veškeré podněty (nehýbe se, má pouze otevřené oči) a umírá.

Existuje samozřejmě mnohem více nemocí způsobených priony. Mezi dobře známé patří také kuru, což je onemocnění příslušníků domorodého kmene Fore (z Nové Guineji), kteří v rámci rituálů konzumují mozky zemřelých osob (nejčastěji vlastních předků). Dodnes však neexistuje žádná účinná léčba na jakoukoliv prionopatii. Nedávno přišli němečtí vědci s tvrzením, že prionovým onemocněním by šlo předejít odstraněním části z RNA buněk, která vyvolává syntézu prionových proteinů, které nejsou pravděpodobně pro organismus nezbytné. To je ovšem ještě ve hvězdách.