Deficit faktoru XII: Málo prostudované genetické onemocnění

Úterý v 13:59 | StrYke |  Genetika
(Předem upozorňuji, že následující řádky nejsou příliš zajímavé. Pojednávají o absenci proteinu podílejícího se na srážlivosti krve, která nemá téměř žádné příznaky. Důvod, proč jsem tento článek napsal, byl, že jde o extrémně vzácné genetické "postižení", kterým trpí minimálně dvě osoby z mé rodiny. O onemocnění jsem si tedy něco zjišťoval a rovnou napsal toto:)

V roce 1955 byl na základě diagnostiky pacienta Johna Hagemana doktory O. Ratnoffem a J. Colopy popsán faktor XII (též známý jako Hagemanův faktor) a zároveň s ním také jeho deficit. Jde o plazmatický protein, který se účastní několika fyziologických procesů v našem těle, především pak v správné srážlivosti krve (jeho role zde však není ještě zcela objasněna) a pravděpodobně také v tkáňové reparaci a ve vytváření nových cév. [1] Je kódován genem F12 ležícím na dlouhém raménku 5. chromozomu (přesnější lokace 5q33, kdy 5 označuje chromozom, q označuje dlouhé raménko a 33 označuje specifickou oblast). Je syntetizován v játrech a jeho biologický poločas je 50-70 hodin [2].

Mutací genu F12 dochází k deficitu faktoru XII (tj. k jeho snížené koncentraci nebo k úplné absenci), což většinou má velmi mírné nebo žádné příznaky. Z toho důvodu je tato porucha většinou popsána náhodně např. při běžném vyšetření krve před chirurgickou operací. [1] Dědí se autozomálně recesivně (tj. postižený jedinec musí mít mutované obě alely genu F12, heterozygot je přenašečem a výskyt je srovnatelný u mužů i u žen). Frekvence výskytu je odhadem 1:1000000, přičemž u asiatů jde o onemocnění častější [1] (z jiných zdrojů, resp. [3] a [4], je tomu právě naopak a asiati jsou postiženi méně často). Deficit faktoru XII je většinou stanoven na základě testu aPTT, kdy se sleduje čas srážlivosti krve. Ten je výrazně delší, než za běžných okolností, ale nesouvisí s výrazně delší krvácivostí pacienta. [1]

Přestože příznaky jsou u pacientů velmi individuální (většinou se sníží funkce proteinu na méně než 1%), jsou většinou velmi mírného nebo žádného rozsahu. [1] Proto se nepřistupuje k žádné léčbě. Existují však principiálně podobná, ale mnohem závažnější genetická onemocnění, jako např. hemofilie. Ta se dělí na 3 základní typy - hemofilie A (nejčastější, deficit faktoru VIII, lokalizace na X chromozomu, dědičnost gonozomálně recesivní, tedy postiženi jsou z drtivé většiny muži), hemofilie B (deficit faktoru IX, jinak vše stejné jako u typu A) a hemofilie C (deficit faktoru XI, lokalizace na autozomu, dědičnost autozomálně recesivní, stejný výskyt tedy u mužů i u žen). Příznaky těchto onemocnění mohou být od mírných, přes průměrné, až po těžké. [1]

Velmi vzácným (stejně jakým je deficit faktoru XII) je také deficit faktoru XIII. Je zapříčiněn mutací v jednom ze dvou genů (je známo více než 100 mutací) F13. [5] Dědí se opět autozomálně recesivně (tedy stejný princip, jako u faktoru XII) a opět se podílí na srážlivosti krve (dále pravděpodobně na hojení ran a na správném průběhu těhotenství). [1] Má také opět různé příznaky, které však mohou být od mírných až po život ohrožující. Patří mezi ně např. spontánní potrat v rané fázi těhotenství, krvácení z pupečníku 1-19 dní po porodu, krvácení v CNS (tj. centrální nervové soustavě) nebo (méně často) špatné hojení ran. [5] Při včasné diagnostice jde mnohým nežádoucím projevům předejít.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

(Citace naleznete na konci tohoto článku)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Alkoholy obecně jsou organické látky, resp. nearomatické deriváty uhlovodíků obsahující hydroxylovou (-OH) skupinu. [1] Pro nás nejvýznamnější je pravděpodobně etanol, který...

Zamýšleli jste se někdy nad tím, čím je determinováno naše pohlaví? Čím je dána naše pohlavně specifická reprodukční soustava (pokud nepočítáme intersex, tj. jedince, kteří...

Virus zika je novodobým strašákem, kterého se, stejně jako tomu bylo u ptačí chřipky nebo u eboly, děsí celá Evropa. Šíří se rychlým tempem po celém světě (momentálně rychlost...
 

Alkoholdehydrogenáza: Jak je z našeho těla odstraňován alkohol?

14. dubna 2018 v 11:20 | StrYke |  Molekulární biologie
Alkoholy obecně jsou organické látky, resp. nearomatické deriváty uhlovodíků obsahující hydroxylovou (-OH) skupinu. [1] Pro nás nejvýznamnější je pravděpodobně etanol, který je obsažen např. v pivu, ve víně nebo v různých lihovinách. Jde o (pro naše tělo) toxickou látku, která ovlivňuje např. funkci mozečku (lat. cerebellum), tedy našeho hlavního koordinačního centra, což má za následek zhoršení motorických schopností atp. Těmito detaily se v tomto článku nebudeme zabývat. Co nás bude zajímat je způsob, kterým je alkohol z našich těl odbouráván, co je za to zodpovědné a snad vám bude na konci článku hodně věcí jasnější.

Za odbourávání alkoholu v našich tělech je zodpovědný enzym zvaný alkoholdehydrogenáza (zkráceně ADH). Ve skutečnosti tímto pojmem rozumíme rodinu enzymů (tj. proteinů, které se nějakým způsobem podílejí na chemických reakcích), které jsou si funkčně velmi podobné, ale liší se ve své efektivitě. [2] U nás jsou kódovány 7 geny, ale nalézt je můžeme i u jiných organismů, jako např. u kvasinky pivní (lat. Saccharomyces cerevisiae) nebo u jiných živočichů a rostlin. [3] ADH je obsažena především v žaludku a v játrech, kam se alkohol dostává z cév v okolí tenkého střeva. [2]

Poté, co se etanol dostane do jater, tedy do našeho primárního detoxikačního centra, naváže se do aktivního místa ADH. Zde dojde, jak již název enzymu napovídá, k odtržení dvou vodíků z alkoholu za vzniku acetaldehydu a redukovaného NAD (sem jsou odevzdány vodíky). Acetaldehyd je pro naše tělo velmi toxický a jeho nahromadění zodpovídá za stav zvaný kocovina - za nevolnost, bolest hlavy a za další příznaky dostavující se po konzumaci alkoholu. Poté přichází na řadu enzym zvaný aldehyddehydrogenáza, který podobným způsobem odbourává acetaldehyd za vzniku acetátu, ze kterého dále vzniká voda a oxid uhličitý - tedy dvě látky, se kterými si náš organismus lehce poradí. [2]

Jak již bylo zmíněno výše, existuje více typů ADH a i více typů aldehyddehydrogenáz. Lidé, kteří v sobě nesou "rychlejší" ADH, ve svém těle tvoří současně větší množství acetaldehydu než ostatní lidé, což má za následek např. zarudnutí v obličeji nebo zrychlený srdeční tep. [2] Tento případ je typický pro velké procento asiatů. [2] Někteří lidé mohou být efektivnější ADH, ale pomalejší aldehyddehydrogenázu, v jejich těle se tedy hromadí škodlivý acetaldehyd a jejich kocovina je horší, než u jiných lidí. [2] Obecně platí, že ženy mají ADH pomalejší (alkohol se tedy odbourává pomaleji). [4]

Co je zajímavé, tak ADH může vázat a štěpit i jiné alkoholy. Tady se dostáváme k aféře s metanolem, kvůli které v České republice zemřelo na přelomu let 2012 a 2013 47 lidí. [5] Pokud z metanolu odstraníme dva vodíky, získáme formaldehyd (látku, která je karcinogenní a hojně se využívá k uchovávání tkání), který se dále štěpí na kyselinu mravenčí. [6] Člověk, který pozře metanol, se ale může ještě zachránit využitím jedné vlastnosti ADH, kterou je tzv. kompetitivní inhibice. Tento enzym má totiž mnohem vyšší afinitu k etanolu. Pokud je tedy metanol "přebyt" etanolem, nemusí mít otrava žádné vážné a dlouhodobé následky. [6]


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

(Citace naleznete na konci tohoto článku)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Máme-li se zabývat otázkou, jestli je konzumace mléka pro lidský organismus prospěšná, musíme si hned ze začátku uvědomit jednu věc. Není to přirozené. Žádný jiný savec ve...

Muchomůrka zelená (lat. amanita phalloides) je nejjedovatější houbou v Severní Americe, kam byla uměle zavlečena, a v celé Evropě (dále se vyskytuje na severu Afriky, v Austrálii...

Myslíte si, že sklony k závislostem na omamných látkách mají pouze lidé? To samozřejmě není pravda. Když opomeneme domácí mazlíčky, kterým občas nabídneme pivo, najdou...


[ROZHOVOR] Dívka o svém životě s Turnerovým syndromem

26. března 2018 v 17:23 | StrYke |  Články
Turnerův syndrom není vzácnou genetickou vadou. Týká se žen, které mají pouze jeden pohlavní chromozom X (tj. X0). Krom toho, že jsou neplodné, mohou mít velké množství dalších příznaků, které jim znepříjemňují život. Já jsem v tomto článku vyzpovídal Denisu - dvacetiletou dívku, která o svém "handicapu" ví již od útlého dětství.

V kolika letech a jak si se dozvěděla, že máš Turnerův syndrom? Jak jsi na to reagovala?
Denisa: "Turnerův syndrom mi zjistili v 4-5 letech. Každopádně vnímat nějak víc jsem to začala asi v 6-7 letech. Nebylo to pro mě nic závažnýho, čemu bych měla věnovat pozornost. Každopádně s lety se ten přístup změnil a už mě zajímalo, co všechno se Turnerova syndromu týká."

Jak se ti Turnerův syndrom projevuje? Jak probíhala (probíhá) léčba (pokud nějaká byla/je)?
Denisa: "Turnerův syndrom má X průvodních symptomů, tak vyjmenuji jen některé, ty nejčastější. Za jedno je to hyperaktivita a záněty uší v dětství. Poté je to samozřejmě malá výška. S TS se spojuje i problém s aortální chlopní (deformace). Taky my, "turnerky", máme jisté výukové potřeby. Potřebujeme trošku víc času, nejde nám úplně matematika (kvůli diskaukulii), a co se týče jazyků, je to podobné. Potřebujeme více času na kontrolu textu a tak, ale to jak kdo. A jako jeden z nejhorších projevů je neplodnost, což je pro mnoho žen a dívek velká rána, včetně mě. Dále se TS projevuje i typickou postavou - širší boky, ramena a hrudník. Léčba u mě probíhala již od toho 4-5 roku. Začalo se injekcemi s růstovým hormonem a poté, když jsem přestala růst (13 let), se zaměnil za ženské hormony."

Setkala jsi se s nějakými ohlasy - ať už pozitivními nebo negativními - s tvým fyzickým stavem souvisejícím s Turnerovým syndromem?
Denisa: "Zaplať pánbůh jsem v životě natrefila na lidi, kteří mi to nijak zvlášť nedávali sežrat. Ale nebudu zastírat, že často lidi měli narážky a vtípky na mojí výšku, ale s tím se člověk naučí žít - a i se tomu kolikrát zasměje. Ale co jsem slyšela od některých jiných "turnerek", tak ty měly i problémy s dost ošklivou šikanou za to, jak vypadají atd. Což je dost ubohé."

Jaký názor na to máš teď? Jsi s tím smířená ?
Denisa: "Smířená víceméně jsem. Víceméně, protože se nejde stoprocentně smířit s tím, že nikdy nebudete mít SVOJE děti - i kdyby se člověk sebevíc snažil, furt ho to bude hlodat. Jinak - to že jsem malá, že mám větší zadek... Vem to čert, mám se ráda takovou, jaká jsem, a matematiku stejně nemám ráda..."

Máš zkušenosti i s jinými lidmi, kteří touto chorobou trpí?
Denisa: "Ano, jsem s ostatníma holkama v kontaktu. A to hlavně díky článkům a videím, které tvořím."

Chtěla bys na konec něco vzkázat? Lidem, kteří tímto genetickým postižením také trpí, nebo čtenářům, kteří se s takovými lidmi mohou potkat?
Denisa: "Hlavně bych chtěla říct, že i přesto, že jsme "rozbité", jsme úplně normální ženské. Nijak hloupější nebo ošklivější od ostatních."


Denisa se o svém životě s Turnerovým syndromem také svěřuje na svém blogu Život turnerky a na svém youtubovým channelu Život turnerky.

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Genetickou informaci v každém eukaryotickém organismu nese určitý počet chromozomů, které se skládají z bazických proteinů histonů a z na ně navinuté molekuly DNA. Počet...

Zamýšleli jste se někdy nad tím, čím je determinováno naše pohlaví? Čím je dána naše pohlavně specifická reprodukční soustava (pokud nepočítáme intersex, tj. jedince, kteří...

Ne, není to pouhý "clickbait". Nebudeme se snižovat na úroveň internetových stránek jako je např. Prima Cool. V tomto článku se opravdu zaměříme na některé zajímavosti z lidské...
 


Histologické preparáty

22. března 2018 v 13:59 | StrYke
Ahoj, po dlouhé době se vám ozývám a tentokrát bych vám chtěl ukázat vyfotografovaný histologický preparát otisku sleziny (lien) z myši domácí (lat. Mus musculus). Celé je to má vlastní tvorba - od řezu slezinou, přes barvení až po samotné pořízení snímku (jediné, co jsem nedělal, byla samotná pitva, kterou v rámci urychlení dělal vyučující).


Na preparátu můžete vidět lymfatický uzlík (tzv. Malphigiho tělísko), které je součástí bílé pulpy (to je ta tmavě vyznačená část) a poté můžete vidět červenou pulpu, která je zbarvena méně výrazně (její otisk se totiž příliš nepovedl).

Pokud vás podobné snímky a informace zajímají, tak můžete sledovat některý z účtů na sociálních sítích, které naleznetu v menu. Další tři snímky, konkrétně otisku mozku a střeva myši domácí a roztěru lidského mezizubního plaku, si můžete prohlédnout v naší galerii zde.

Parazitologie č. 9: Vrtejš velký, tasemnice dlouhočlenná, ledvinovec psí

25. ledna 2018 v 21:20 | StrYke |  Parazitologie
(Po velmi dlouhé době (téměř po dvou letech) jsem se rozhodl napsat další díl "seriálu" Parazitologie. Dříve jsem dodržoval koncept 3 parazitů řazených v pořadí: 1) neobvyklý lidský parazit, 2) zvířecí parazit, 3) běžný lidský parazit. Ač jsem to chtěl dodržet i tentokrát, nakonec jsem vytvořil článek s pořadím 1) zvířecí parazit, výjimečně se vyskytující u člověka, 2) běžný lidský parazit, 3) zvířecí parazit, výjimečně se vyskytující u člověka. Článek je poněkud delší, protože jsem u každého parazita navíc napsal nějaké základní informace o taxonu, ze kterého "pochází". Doufám, že jsou to spíše zajímavé informace (které jsou často na základních a středních školách vyučovány špatně nebo vůbec) a ne pouze ztráta vašeho času. Pokud se vám článek bude líbit a měli byste zájem o další "díl", napište to do komentářů a já se do něj pustím třeba i jindy, než při další prokrastinaci před další zkouškou.)

Vrtejš velký
Vrtejši (lat. Acanthocephala) jsou samostatným kmenem, který je často spojován (co se příbuznosti týče) s vířníky (lat. Rotifera). Za to mohou především 2 znaky: přítomnost intrasyncitiální laminy (tj. kutikuly zanořené do vrstvy povrchového glykokalyxu) a přítomnost tažného bičíku spermií (což je v rámci "supergroup" Opisthokonta, do které se řadí společně např. s houbami také živočichové, rarita). Ač jsou vrtejši striktní endoparaziti se složitými vývojovými cykly, do povědomí se příliš nedostávají kvůli minimální pravděpodobnosti infikace člověka. Na těle vrtejše můžeme pozorovat vychlípitelný "rypák" (proboscis), díky kterému se v hostiteli pohybuje a přidržuje. Nemá vyvinutý trávicí systém (pouze jeho pozůstatky, živiny tedy přijímá celým povrchem těla). Rozmnožování se zakládá na gonochorismu (tj. na odděleném pohlaví), přičemž samec po kopulaci zapouzdřuje gonoporus (pohlavní otvor) samice prostřednictvím cementové žlázy.

Vrtejš velký (lat. Macracanthorhynchus hirudinaceus) primárně parazituje v trávicím traktu prasat, výjimečně ale může být jeho definitivním hostitelem i jiný obratlovec včetně člověka. Poté, co splyne samčí a samičí pohlavní buňka, se rýhováním vzniklé zygoty (tj. vzniklé diploidní buňky) vyvíjí larva zvaná acanthor. Ta se dostává do svého mezihostitele (v tomto případě např. svinky nebo ponravy, tj. larvy některých brouků), kde se z ní stává larva akantela a následně zapouzdřené, infekční stadium cystakant. Pokud je mezihostitel pozřen vhodným definitivním hostitelem, cystakant dospívá v dospělce, který může měřit (konkrétně samice) až 80 cm. Nákaza u člověka byla pozorována zřídka. Projevuje se různými záněty, např. zánětem střeva nebo žaludku. Dospělci se v trávicím traktu hostitele spáří a celý cyklus se tím uzavírá.


(zleva doprava můžete vidět: 1) proboscis ("chobotek"), díky kterému se vrtejš pohybuje a drží se svého hostitele; 2) vrtejše velkého v celé podobě; 3) vajíčko vrtejše)

Tasemnice dlouhočlenná
Tasemnice (lat. Cestoda) jsou jednou z několika tříd kmene ploštěnců (lat. Platyhelminthes). Mají extrémně dorzoventrálně zploštělé tělo, které se skládá z hlavičky (scolexu), krčku a z jednotlivých článků (proglotidů). Přes obecně rozšířenou představu na scolexu nemusejí mít přísavky (v případě podtřídy Pseudophyllidea jejich funkci zastávají přísavné rýhy, tzv. bothrie) ani příchytné háčky (rostellum). Zároveň nemusí být jejich tělo tvořeno velkým počtem článků, např. měchožil zhoubný (lat. Echinococcus granulosus), který je v dospělosti velký pouze pár milimetrů, je tvořen pouhými 4 články (i přesto může být pro svého hostitele smrtelný). Tasemnice nemají vyvinutý trávicí systém (živiny přijímají celým povrchem těla) a jejich rozmnožování je založeno na hermafroditismu, přičemž se u nich vyskytuje v živočišné říši unikátní znak - autogamie (samooplození). Jednotlivé články si mohou navzájem vyměnit pohlavní buňky a poslední, "oplozený", se samovolně odtrhává a se stolicí opouští tělo svého hostitele.

Tasemnice dlouhočlenná (lat. Taenia solium) je, naštěstí, v České republice ne tolik běžný parazit (na rozdíl od tasemnice bezbranné, kterou se mohou nakazit především "fanoušci" hovězího tataráku). Jejím definitivním hostitelem je striktně člověk, ze kterého odcházejí se stolicí zralé články s oplozenými vajíčky (vajíčko se nazývá onkosféra). Ta čekají na pozření mezihostitelem (prasetem). V okamžiku, kdy se dostávají do jeho trávicího traktu, se z vajíček vyvíjí larvocysty (tradičně boubele), které se nechávají krevním řečištěm přenést do svaloviny, kde se zapouzdří. V člověku, který nedostatečně tepelně upravené maso s infekčním stadiem pozře, parazit dospívá a prostřednictvím přísavek a příchytných háčků se přichycuje ke střevní stěně. Poté začíná produkovat články (může měřit 2-3 metry). Zajímavé je, že tasemnice si chemicky hlídá, aby v hostiteli byla pouze ona (maximálně ještě jedna další tasemnice, produkuje příslušné látky, které zabraňují případné boubeli dospět). Taková nákaza pro člověka není sama o sobě nijak životu nebezpečná (tasemnice se dá poměrně jednoduše vypudit česnekem). Problém nastává, pokud člověk pozře vajíčko (onkosféru), která se v něm chová jako v běžném mezihostiteli (nepozná, že se nejedná o prase) a může se zapouzdřit na různých místech v těle, především pak na mozku. V takovém případě (zvaném cysticerkóza) jde o život a ročně kvůli tomu umírají desítky tisíc lidí (až 50 tisíc).


(zleva doprava můžete vidět: 1) tasemnici dlouhočlennou v celé podobě; 2) detailní snímek na scolex tasemnice; 3) rentgenový snímek mozku postiženého cysticerkózou)

Ledvinovec psí
Hlístice (lat. Nematoda) jsou samostatným kmenem s pseudocoelomovou tělní dutinou - jejich tělo je tedy vyplněno tekutinou, která vytváří pevnou oporu (tzv. hydroskelet). Ač to většinou lidé neví, hlístice žijí především volně (neparaziticky) a můžeme u nich pozorovat různé stupně životních strategií - od prosté saprofagie (tj. pojídání organických zbytků) a predace, napříč poloparazitismem, po fytoparazitismus (parazitismus na rostlinách, např. některá háďátka) a zooparazitismus. Rozmnožování hlístic je založeno na gonochorismu (tj. na odděleném pohlaví), přičemž můžeme mnohdy pozorovat výrazný pohlavní dimorfismus (samci jsou zpravidla menší, jsou ohnutí do písmene C kvůli přítomnosti kopulačního orgánů na spodní části těla a na "zadečku" mohou mít různé příchytné orgány). Co je zajímavé, tak hlístice mají jako jedni z mála živočichů předem určený počet buněk (tzv. eutelie, lze ji pozorovat také mmj. u vířníků), mají tedy pouze omezenou regenerační schopnost a jejich růst je závislý na růstu (nikoliv na dělení) buněk.

Ledvinovec psí (lat. Dioctophyme renale), poměrně tlustý a až 100 cm (co se týče samice) dlouhý "červ", primárně napadá vylučovací soustavu (hlavně ledviny) různých savců (především psů a norků). Za určitých podmínek však může parazitovat i na člověku. Z něj pak prostřednictvím moči odchází oplozená vajíčka, která se ve vodě vyvíjejí v larvu (jde tedy o geohelminta, určité životní stadium je vně živý organismus). Ty se dostávají do svého mezihostitele (do ryby), jejíž konzumací se nakazí definitivní hostitel. Ledvinovec se vyskytuje téměř po celém světě (kosmopolitně), jednou z výjimek je Střední Evropa. V České republice byla první zdokumentovaná nákaza (zvaná dioktofymóza) člověka na začátku roku 2017. Léčba spočívá v chirurgickém zákroku, jelikož kvůli její vzácnosti se nevyvíjí žádné účinné chemické léky a celkově neexistuje dostatečné množství zkušeností. Pokud k odstranění parazita nedojde, může to vést k destrukci ledvinové tkáně s fatálními zdravotními následky.


(zleva doprava můžete vidět: 1) ledvinu napadenou ledvinovcem; 2) ledvinovce psího v celé podobě; 3) ledvinu napadenou ledvinovcem)

(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Člověku nejbližší druh tasemnice z přibližně pěti tisíců je pravděpodobně Taenia saginata. Do svého hostitele se dostává skrz syrové hovězí maso v podobě boubele. Poté se...

Začneme od toho nejmírnějšího a je jenom na vás, kdy přestanete číst. Když se řekne pijavka, téměř každý si představí pijavku lékařskou (lat. Hirudo medicinalis). Do stejné...

Americký lékař a profesor neurologie Stanley B. Prusiner formuloval v roce 1982 prionovou teorii, která přinesla do světa biologie něco zcela nového a nečekaného. Do té doby se...

CO JE CO: Tuleň nebo lachtan? Co je to roztomilé?

15. ledna 2018 v 20:47 | StrYke |  Zoologie
Každý z nás ví, že v cirkusu se při troše "štěstí" dá krom medvěda na kolečkách, obřího hada přenášeného kolem publika a kromě spousty zmalovaných klaunů spatřit také lachtan, zvíře, které je roztomilé, pružné a šikovné. Svou stavbou těla je na první pohled podobné jinému zvířeti - tuleni. Jaký je mezi nimi rozdíl? Po téměř roce jsem se rozhodl napsat další "poznávačku". A opět, jak je naším zvykem, můžete zkusit identifikovat tvory na následujících třech fotografiích. Zkuste si také říct, podle jakých morfologických znaků jste se rozhodovali. Až budete mít odtipováno (nebo to prostě víte, protože takových bude určitě také spousta), můžete se pustit do dalších řádků, díky kterým se snad už nikdy nespletete.


Tento článek bude nezvykle poměrně krátký, protože tuleně od lachtana lze odlišit velkým množstvím jednoduchých faktů. Když opomeneme různé rozdílnosti ve způsobu života (např. lachtan spí na souši, zatím co tuleň může spát i pod vodou) a v pohybových dovednostech (lachtan se na souši obecně pohybuje elegantněji a snáze než tuleň, ve vodě lachtan využívá vlnění celého těla oproti tuleňovi, který plave především pomocí zadní ploutve a předních končetin), můžeme se zaměřit na poznávací znaky viditelné na první pohled (ať už ve skutečnosti nebo na dobré fotografii).

Jak jsem říkal, ať si říká kdo chce, co chce, v cirkusu bude vystupovat a s červeným balonem "blbnout" vždy jen lachtan. Na rozdíl od tuleně mu to totiž umožňuje jeho stavba těla. Zadní končetiny mu rostou do stran (oproti tuleňovi, který je má srostlé v "ocas" směřující do zadu), naopak přední končetiny má podobné ploutvím (tuleň na nich má snadno rozpoznatelné drápy). Pokud máme k dispozici pouze snímek hlavy, stačí se zaměřit na jednu jedinou věc - na přítomnost nebo nepřítomnost ušních boltců. U lachtana je nalézt můžeme, u tuleně nikoliv.

Rozeznávající znaky tedy ve shrnutí jsou: lachtan má zadní končetiny směřující do stran, přední končetiny podobné ploutvím a na hlavě ušní boltce. Tuleň má zadní končetiny srostlé a směřující do zadu, na předních končetinách můžeme rozeznat drápy a na hlavě žádné ušní boltce nenajdeme. Mou osobní pomůckou je také to, že lachtan je "ten roztomilý" a tuleň je "ten ošklivý". Pokud chcete, můžete si ještě jednou zkusit odhadnout správnou identifikaci živočichů na fotografiích výše, pokud ne, tak správná odpověď zleva doprava je: tuleň (nemá ušní boltce), lachtan (má ušní boltce), lachtan (zadní končetiny směřujou do stran), tuleň (na předních končetinách přítomnost drápů).

Pomohl vám tento článek nebo jste tyto informace již dávno věděli? Mám v plánu ještě minimálně několik dalších "poznávaček" tohoto formátu, pokud však chcete, abych nějakou napsal přednostně, napište to do komentářů!


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Hejna hrozivých krkavcovitých černých ptáků osidlují kdejaké pole, města nebo lesy. Na první pohled by se mohlo zdát jejich určení jednoduché - člověk se koukne a řekne: "To je...

Konkrétně se zaměříme na tři šelmy - na levharta, geparda a jaguára. Všichni je známe, ale kdybychom dali jejich tři fotografie vedle sebe a chtěli jejich určení, chyby by se určitě...

Delfín skákavý (lat. tursiops truncatus), patřící mezi kytovce (lat. cetacea, kteří se pravděpodobně vyvinuli ze suchozemských sudokopytníků, např. kráva nebo žirafa), je vysoce...

Determinace pohlaví u člověka: Čím to, že někdo je muž a někdo žena?

10. ledna 2018 v 21:53 | StrYke |  Genetika
Zamýšleli jste se někdy nad tím, čím je determinováno naše pohlaví? Čím je dána naše pohlavně specifická reprodukční soustava (pokud nepočítáme intersex, tj. jedince, kteří vykazují anatomické znaky jak mužů, tak žen - zmíním se o nich na konci článku), behaviorální charakter a různé další složky, ať už různé fyziologické procesy (např. laktace, oogeneze, spermatogeneze aj.) nebo psychiku? Pokud se alespoň trošku orientujete ve středoškolské genetice (nebo jste pozorným čtenářem tohoto blogu, protože jsem o tom již jednou v minulosti psal), jistě víte, že v savčím případě je determinace pohlaví závislá na pohlavních chromozomech (tj. nehomologních chromozomech, na kterých jsou lokalizovány geny zásadní pro určité pohlaví). Uplatňuje se zde systém XY/XX, kdy muž je heterogamický (má tedy dva odlišné chromozomy - X a Y) a žena homogamická (má tedy dva stejné chromozomy - X a X). Zdá se, že je to jednoduché, v následujících řádcích si ale ukážeme, že mohou existovat chromozomově ženští muži, stejně jako krásné sterilní ženy s varlaty.

Jen rychlým "letem, světem" se pojďme podívat, jakými různými způsoby může být determinace pohlaví vyřešena. Zatím co u některých ryb závisí především na environmentálních faktorech (např. pH vody, teplota vody, denzita populace aj.), u ptáků, kteří mají pohlavní systém ZZ/ZW (zde je samice heterogamická (ZW) a samec homogamický (ZZ)), je dána především celkovým počtem homologických gonozomů (tj. pohlavních chromozomů). A jak "bizarní" záležitost to (pro nás?) může být si můžeme představit na klasické octomilce (lat. Drosophila melanogaster), u které je pohlaví určeno poměrem X chromozomů ku autozomům (tj. homologních chromozomů, které primárně nesouvisí s pohlavím). Např. pokud je poměr X/A menší než 0,5, vznikají metasamečci, kteří jsou menší a méně životaschopní, pokud je X/A rovno 0,5, vznikají klasičtí samečci, jejichž fertilita (plodnost) je dána přítomností chromozomu Y, pokud je X/A v intervalu od 0,5 do 1, tak vznikají intersex jedinci, kteří jsou větší a vykazují pohlavní znaky obou pohlaví atp. Nakonec, u některých plazů (např. krokodýli, agamy vousaté nebo želvy) a obojživelníků může docházet k pohlavnímu zvratu, kdy se, většinou vlivem teploty, samice ještě během vývoje změní na samce nebo naopak.

Jak jsem nastínil, u člověka (a u všech savců) je pohlaví závislé na přítomnosti nebo nepřítomnosti chromozomu Y. XY jsou muži, XX jsou ženy. Můžeme si to dobře představit i u různých chromozomových aberací, např. XXY (tj. Klinefelterův syndrom) jedinec je muž, X0 (tj. Turnerův syndrom) jedinec je žena, XXX (tj. XXX syndrom, dříve superfemale syndrom) jedinec je žena, XYY (tj. XYY syndrom, dříve supermale syndrom) jedinec je muž atp. Čím je Y chromozom tak výjimečný? Při podrobnějším studiu genetiky se dozvíte, že není ve skutečnosti nositelem téměř žádných genů a oproti chromozomu X je poznatelně menší. I přes to je na něm (krom genu, který pravděpodobně podmiňuje nadměrné ochlupení ušních boltců) lokalizován SRY gen - a to je ta nejdůležitější složka celé determinace. Důkazem jsou dva poměrně vzácné syndromy - pokud je gen SRY důsledkem translokace umístěn na X chromozom, chromozomální ženy se vyvíjejí jako muži (frekvence 1:20000). A naopak, pokud je tento gen důsledkem translokace ztracen z Y chromozomu, chromozomální muži se vyvíjejí jako ženy (frekvence 1:3000). V obou případech jsou jedinci sterilní (neplodní).

Co se děje dál? Během embryogeneze se u plodu vytváří tzv. bipotenciální gonáda. Zatím co za "běžných" okolností by se z ní vytvořily vaječníky (ovaria, dá se tedy říct, že všichni jsme původem ženy), vlivem produktů kódovaných SRY genem se z ní vytváří varlata (testes), která produkují různé androgeny (především testosteron), díky jejichž účinku se "rozjíždí" škála různých fyziologických procesů zodpovědných za samčí primární (především vnější části genitálu) a sekundární pohlavní znaky (např. muskulatura, ochlupení aj.). Za výjimečných okolností se ale může stát, že organismus je vůči těmto hormonům necitlivý, což vede k vyvíjení se pohlavních znaků samičích. To je případem tzv. 5-alfa-reduktázové deficience, kdy je testosteron měněn na dihydroxytestosteron. Takový jedinec (slibovaný intersex) má sice v dutině břišní plně vyvinutá varlata produkující příslušné hormony, vnější morfologií ale odpovídá ženě (často mají velký klitoris a velké stydké pysky). Tento jev je relativně častý v Dominikánské republice, kde se občas stává, že dívkám (často velmi krásným, což je způsobeno právě jejich necitlivostí k testosteronu) během puberty naroste penis a varlata sestoupí do nově vzniklého šourku.

O determinaci pohlaví by šlo napsat ještě mnoho a mnoho dalších řádků. Poté, co jsem přes vánoční svátky přečetl knihu Sexualita a sexuální identita od M. Fafejty, bych se tu mohl zamýšlet nad spoustou otázek, jako např. čím je naše pohlaví dáno? Je to pouze naší anatomií, nebo je to naším chováním? Nebo je to dané tím, čím se cítíme být? Pan Fafejta (autor knihy) je sociologem, nechme tedy tyto otázky jemu a jemu podobným - já snad brzy budu vystudovaným biologem a k této věci přistupuji tak, jak popisují výše napsané řádky. Mimochodem, pozítří mám písemnou zkoušku z Genetiky a v úterý písemnou zkoušku z Lidské sexuality - no není psaní článků krásným způsobem prokrastinace?


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Genetickou informaci v každém eukaryotickém organismu nese určitý počet chromozomů, které se skládají z bazických proteinů histonů a z na ně navinuté molekuly DNA. Počet...

Ne, není to pouhý "clickbait". Nebudeme se snižovat na úroveň internetových stránek jako je např. Prima Cool. V tomto článku se opravdu zaměříme na některé zajímavosti z lidské...

Šimpanz bonobo (lat. pan paniscus) je společně se šimpanzem učenlivým (lat. pan troglodytes) nejbližším příbuzným člověka, se kterým sdílí přibližně 98,4 % DNA. Žije ve střední...


Pokud se chcete dozvědět více informací o Turnerovu a Klinefelterovu syndromu, přečtěte si také článek:

Doporučená literatura k danému tématu:
Genetika (D. P. Snustad, M. J. Simmons; 2009)
Sexualita a sexuální identita (M. Fafejta; 2016)
Proč máme rádi sex? (J. Diamond; 2003)

Kapr obecný: Co všechno se na něm přiživuje?

24. prosince 2017 v 11:24 | StrYke |  Parazitologie
Jak jsem nastínil v předchozím článku, před Vánoci jsem chtěl napsat speciálního "vánočního" průvodce tím, co si můžete přinést domů společně se svým svátečním kaprem (lat. Cyprinus carpio). Přeci jenom mi to nedalo a ještě dnes (23.12.) se do toho jdu pustit, s tím, že na vás budu hodný a článek zveřejním až 25.12. :)

Začneme od toho nejmírnějšího a je jenom na vás, kdy přestanete číst. Když se řekne pijavka, téměř každý si představí pijavku lékařskou (lat. Hirudo medicinalis). Do stejné skupiny, chceme-li taxonomicky tak do podtřídy pijavic (lat. Hirudinea), patří také přibližně 2-3 centimetry dlouhá, pruhovaná chobotnatka rybí (lat. Piscicola geometra). Ta žije na povrchu kapřího těla (např. na žábrách, jde tedy o ektoparazita) - přisátá mohutnou přísavkou a sající krev přísavkou druhou. Jde o živočicha tak malého a tenkého, že ho na své budoucí večeři můžete sotva postřehnout. Samotná chobotnatka je hostitelem parazitického prvoka Trypanoplasma, který je vzdáleným příbuzným Trypanosomy - původci spavé nemoci u člověka (patří do stejné třídy Kinetoplastea kmene Euglenozoa).Trypanoplasma se při sání krve dostává do těla kapra, znásobuje v jeho krvi svůj počet a může způsobit i jeho úhyn.

Snad každý zná pojmy jako škrkavka nebo tasemnice (nebojte, i k nim se dostaneme). Obě tyto skupiny jsou součástí skupiny polyfyletické "helminti" - parazitičtí červi. A již méně lidí zná sesterskou skupinu tasemnic (lat. Cestoda), které se v češtině říká žábrohlísti (též jednorodí, lat. Monogenea). Jde o jednohostitelské (monoxenní, tj. nevyužívají žádné mezihostitele) ektoparazity nejčastěji ryb (i paryb, méně často obojživelníků). Pravděpodobně nejnebezpečnějším zástupcem je Dactylogyrus. Ten cizopasí na rybím plůdku (konkrétně na žaberních obloucích) a protože má úzkou hostitelskou specifitu (tj. je "náročný" na svého hostitele), po reprodukci se larvy zvané onkomiracidium nevzdalují od své "domoviny" a vyvíjí se v dospělce, který se svým přísavným diskem, opisthaptorem, přisaje k "mateřskému" kaprovi. Takto stále narůstající populace parazita často vede k úhynu plůdku.

Jiným zástupcem ze skupiny Monogenea je Diplozoon, který je spíše zajímavý, než nebezpečný - pokud se jedinec nachází na pokožce sám, je v tzv. preadultním (nedospělém) stadiu. To se mění v okamžiku, kdy k němu přisedne jedinec druhý (jde o hermafrodity, takže pohlaví se v tomto případě příliš neřeší) - oba dospívají a navzájem srůstají do písmene X. Takto spojení jsou po zbytek života a opakovaně spolu kopulují.


(zleva doprava můžete vidět: chobotnatka rybí (Piscicola geometra) přisátá k podkladu mohutnou přísavkou a čekající na svého hostitele; mikroskopický snímek žábrohlísta Dactylogyrus, rozšířená horní část je přísavný disk opisthaptor; trvalý preparát dvou již srostlých jedinců Diplozoon a jejich "reálná" fotografie)

U ektoparazitů ještě chvíli zůstaneme a tentokrát se podíváme na parazitického korýše ze skupiny kapřivců (lat. Branchiura). Ten se latinky nazývá Argulus a v pouličních kádích s kapry ho můžeme pozorovat poměrně běžně. Je veliký sice pouze 3-5 milimetrů a je téměř průhledný, ale upozorňuje na sebe svým výrazným párem černých očí a svým čilým pohybem po těle kapra. Pohybuje se prostřednictvím 4 párů dvojvětevných (jak se to u korýšů sluší a patří) končetin a ocasní ploutvičky, tělo mu pokrývá carapax (tj. hřbetní krunýř) a energii na většinu svých aktivit získává z krve a tkáňového moku svého hostitele. V rámci přizpůsobení se svému životu cizopasníka se u Argulus přeměnil první pár maxil (horních čelistí) na kruhovité přísavky. Bohužel pro naše rybí přátele, tento ektoparazit vylučuje vysoce toxické metabolity a svého hostitele může i zahubit. Navíc ryba často statečně bojuje proti svému handicapu, že nemá ruce a nemůže se bránit, tím, že se otírá o ostré předměty ve snaze zbavit se svého nemilého společníka. Naneštěstí pro ní se vzniklé oděrky a rány často stávají branou pro vstup sekundární infekce, která může být, opět, smrtelná.

Pokud jste si dosud říkali, že tito parazité jsou vám jedno, protože se jich zbavíte společně s šupinami, tak pozor - jdeme dovnitř kapra. Motolice (lat. Trematoda) mají, jak jistě víte, velmi složité životní cykly, které (podle druhu) mohou zahrnovat jednoho i celou řadu mezihostitelů (celou řadu pokud počítáme také paratenické, tj. transportní mezihostitele). V případě cyklu vícehostitelského se u motolice setkáváme se stadiem metacerkarie, která může buď encystovat ("zapouzdřit se") někde v těle mezihostitele nebo se může volně pohybovat. Volnost si například dopřává druh Diplostomum, který se nepotuluje jen tak náhodně, kam ho ocásek zavede, ale cíleně míří do oka své mezihostitelské ryby (prvním mezihostitelem je plž, druhým ryba), kterou může být samozřejmě i náš starý známý, chutný kapr. Metacerkarie se chce dostat do svého definitivního hostitele - rybožravého ptáka, aby mohla dospět a začít se sexuálně množit. A proto cestuje přímo do čočky oka ryby, čímž narušuje její zrak a ryba plave blíže u hladiny, takže ji pták lépe uloví (krásná ukázka toho, jak parazit může manipulovat se svým hostitelem). Takže na oči si dávejte pozor.


(zleva doprava můžete vidět: reálná fotografie Argulus (všimněte si dvou výrazných černých očí a dvou kruhovitých přísavek) a fotografie ploutve nakažené ryby; mikroskopický snímek metacerkarie Diplostomum a fotografie oka infikované ryby)

A nakonec se podíváme ještě na slibované tasemnice. V kaprovi může samozřejmě parazitovat velká škála těchto endoparazitů (především skupiny Caryophyllidea), my se ale zaměříme pouze na jeden druh zvaný řemenatka ptačí (lat. Ligula intestinalis). Ta preferuje tříhostitelský životní cyklus - prvním mezihostitelem je buchanka, ve které se vyvíjí larvální stadium procerkoid, tu pozře druhý mezihostitel, kterým se stává ryba (v našem případě kapr), ve které se z procerkoidu stává plerocerkoid, a ten se dostává do svého definitivního hostitele, kterým je rybožravý pták. Ono je v tomto případě označení "larva" poměrně úsměvné - technicky vzato plerocerkoidní stadium stále stadiem larválním je, ale protože ptáci svou potravu nekousají a polykají ji v celku, tak není důvod, aby řemenatka "troškařila" a nerostla do velkých rozměrů. Když tedy naporcujete svého kapra a vykoukne na vás dlouhý plochý bílý červ, tak nebuďte moc překvapeni. Díky svým rozměrům totiž rychleji dospívá ve svém potenciálním definitivním hostiteli do reprodukčního stadia. Zajímavostí je, že ryba může být řemenatkou natolik zahlcena, že ji to může doslova roztrhnout tělní dutinu.

Samozřejmě bychom mohli pokračovat ještě spoustou odstavců a představit si ještě spoustu kapřích parazitů, já si ale myslím, že pro letošní Vánoce to stačí. Původně jsem chtěl přidat i pár "přátel" kuřat, ale to by se článek ještě zněkolikanásobil, tak třeba za rok. Jaký máte z článku pocit? Jak jste si užili Vánoce? A našli jste u svého kapra nějakého nezvaného hosta? :)


(zleva doprava můžete vidět: ilustrativní nákres protržení tělní dutiny při silnější nákaze řemenatkou ptačí (Ligula intestinalis), reálnou fotografii porovnání ryby s jejím endoparazitem, elektronmikroskopický snímek hlavičky (scolexu) řemenatky, všimněte si, že chybí typické přísavky a místo nich je přísavná rýha (bothrie))

(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, abyste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Pijavka lékařská (lat. hirudo medicinalis) patří mezi kroužkovce (lat. annelida) do třídy pijavic (lat. hirudinea), je tedy blízce příbuzná máloštětinatcům (lat. oligochaeta), mezi které...

S hlísticí s latinským názvem loa loa se můžeme setkat v tropických oblastech Indie a především Afriky. Podobně jako u vlasovce mízního se larvální stádium (mikrofilárie) do...

Upír obecný (lat. desmodus rotundus) je zástupcem řádu letounů (lat. chiroptera) a čeledi listonosovitých (lat. phyllostomidae), která se dříve dělila na zástupce upírovité a...

Přání hezkých vánočních svátků

23. prosince 2017 v 16:47 | StrYke |  O blogu
Ahoj, původně jsem měl v úmyslu (a opravdu jsem chtěl) napsat "vánoční" článek o tom, co všechno parazituje na kaprech a kolik z toho můžete běžně vidět i ve venkovních kádích, ze kterých si je kupujete, a kolik z nich si máte reálnou šanci odnést domů. Bohužel jsem byl na poslední chvíli přihlášen na předtermín z předmětu Základy parazitologie, takže jsem hodně energie věnoval tomu a už se čas, ani nálada, na článek nenašla. Ono to možná ani tolik nevadí, protože zatím co já (a věřím, že pár dalších vyvolených) bych se tomu zasmál, tak většina z vás by z něčeho takového nebyla nadšená a buď by si nepřečetla článek nebo by nejedla zítra kapra (chtěl jsem přidat i poznámku o kuřatech, ale nebudu zlý). Takže vám popřeji veselé vánoce, hezké prožití svátků a šťastný nový rok pouze takovouto formou. Možná, že najdu ještě do silvestra múzu a nějaký článek napíši, ale nic neslibuji. Blog je tu již více než 5 let, hodně se měnil a pravděpodobně se ještě měnit bude, bohužel teď nemám příliš času se mu více věnovat, ale minimálně v létě to snad opět alespoň částečně doženu. Tak ať najdete pod stromečkem všechno, co si přejete a přes svátky zapomeňte na všechny starosti! :)

PS: Nezapomeňte si (jako určitě i minulý rok) na vánoční stromeček pověsit originální kryptozoologickou ozdobičku, kterou si můžete sami vyrobit! Minulý rok ji pro blog připravila Latimérie a najdete ji na tomto odkazu. Pokud se budete chtít vaším dílem pochlubit, pošlete fotografii buď na email nebo do zpráv na našich facebookových stránkách :)

[ZDROJE] Základy imunologie

14. října 2017 v 22:06 | StrYke |  Články
Pokud jste pravidelnějším návštěvníkem tohoto blogu, tak jistě víte, že jsem nyní nově na vysoké škole a že ta se netýká ničeho jiného, než biologie. A protože teď nemám příliš času psát nové články (nebo čas by se našel, ale radši ho zužitkuji efektivněji), alespoň se s vámi budu snažit sdílet různé vysokoškolské tituly (ať už zajímavé nebo méně zajímavé), do kterých můžete sami nahlédnout nebo se vám taky třeba jednou budou hodit.

Jedním z mých několika málo předmětů je Biologie buňky. A i když si spousta z vás možná řekne, že je to tak miniaturní "věc", že to ani člověka nemůže bavit, tak vás asi překvapí, že mě zajímá ještě konkrétnější a "miniaturnější" struktura - a tou je imunitní systém. I když předmět Imunologie si lze zapsat až ve vyšším ročníku, pořídil jsem si vysokoškolskou učebnici Základy imunologie (konkrétně 6. přepracované vydání) od čtveřice autorů (Václav Hořejší, Jiřina Bartůňková, Tomáš Brdička, Radek Spíšek). A volba to byla výborná. Učebnice (zdůrazňuji, učebnice) je psána srozumitelnou formou a je doplněna velkým množství barevných ilustrací, díky kterým si čtenář může mnohem lépe představit, o čem text pojednává. Samozřejmě k "čtení si" je potřebná velká dávka pozornosti a klidu. Velmi šikovnou součástí učebnice je česko-anglický slovník na jejím konci obsahující ty nejdůležitější pojmy. Pokud jste zájemcem o studium imunologie (což je, si myslím, velmi zajímavé a hlavně progresivní téma) nebo pouze zájemcem o sebevzdělání se (i když v tomto případě možná příliš podrobné), publikace Základy imunologie by měla splnit vaše očekávání (tak, jako u mě). Knihu si můžete koupit (popř. prohlédnout) zde.

Zároveň jste si mohli všimnout menších změn v menu, které se nyní pyšní tím, že blog od září spolupracuje s velkým internetovým knihkupectvím megaknihy.cz, který mi tuto učebnici poskytl. Brzy vám napíši i o dalších publikacích (vesměs vysokoškolských učebnicích), které jsem začal během svého studia používat a které jednou (pokud se tak již nestalo) třeba budete v ruce držet i vy. :) Pokud si chcete prohlédnout seznam literatury týkající se biologie, tak klikněte sem.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

V posledních několika týdnech jsem se zaměřil na vysokoškolskou a odbornou literaturu týkající se biologie a v tomto článku bych vás rád seznámil se čtyřmi tituly, kterými jsem se...

Prvoci (lat. protozoa) jsou souborem jednobuněčných eukaryotických organismů, které byli dříve řazeny mezi živočichy (lat. animalia). Jejich zástupci ve skutečnosti nejsou vždy...

Americký lékař a profesor neurologie Stanley B. Prusiner formuloval v roce 1982 prionovou teorii, která přinesla do světa biologie něco zcela nového a nečekaného. Do té doby se...

Trypanozoma spavičná: Jak vzniká spavá nemoc a jak se projevuje

29. září 2017 v 13:01 | StrYke |  Mikrobiologie
Prvoci (lat. protozoa) jsou souborem jednobuněčných eukaryotických organismů, které byli dříve řazeny mezi živočichy (lat. animalia). Jejich zástupci ve skutečnosti nejsou vždy monofyletickou (tj. jediná fylogenetická (tj. vývojová) větev) skupinou a proto byla relativně nově vytvořena říše protista, která ze sebe vyjmula některé prvoky a naopak přijala některé jednobuněčné řasy (např. krásnoočka, která byla zároveň řazena mezi prvoky) nebo organismy, které byli dříve řazeny mezi houby (lat. fungi, např. chytridiomycety nebo hlenky). Studiem protist se zabývá protistologie (popř. studiem prvoků se zabývá protozoologie). Ta říši protista dělí na několik skupin, z nichž nás bude zajímat především excavata, do které patří notoricky známá trypanozoma spavičná způsobující spavou nemoc (tj. africká trypanosomiáza).

Trypanozoma spavičná (lat. trypanosoma brucei gambiense) patří mezi bičivky (lat. kinetoplastea). Prvoci jsou velmi variabilní ve stavbě své buňky (která zprostředkovává veškeré životní funkce organismu) - trypanozoma se pohybuje pomocí jednoho bičíku, který je spojen s cytoplazmatickou membránou velkým množstvím mikrotubulů (tj. vláken tvořených proteinem tubulinem, která jsou součástí cytoskeletu) a tvoří tak tzv. undulující membránu. Netypickou organelou buňky je tzv. kinetoplast, který vznikl modifikací (tj. úpravou) semiautonomní (tj. polovičně nezávislé) mitochondrie a slouží mmj. jako energetické centrum. Tento druh trypanozomy se vyskytuje v západní Africe a jde o extracelulárního (tj. mimobuněčného) parazita některých druhů obratlovců včetně člověka.

Vektorem (tj. přenašečem) trypanozomy je moucha tse-tse (lat. glossina), ve které se parazit vyvíjí - nejprve ve střevě, později se přemisťuje do sosáku a slinných žláz. Zde dospívá ve stadium zvané metacyklický trypomastigot, což je jediná fáze, ve které je riziko infikace člověka. Pokud moucha tse-tse člověka kousne (což je velmi bolestivé) a začne sát krev, trypanozoma se dostává do krve svého nového hostitele a zanedlouho poté napadá lymfatické systém. Následně se šíří do dalších tkání (resp. orgánů) v těle včetně tkáně mozkové. Tímto způsobem je také možný přenos z jednoho člověka na druhého prostřednictvím tělních tekutin (např. sexuálním stykem nebo z matky na plod). Velmi významnou schopností trypanozomy je možnost opakovaně měnit svůj buněčný povrch (tj. uspořádání cytoplazmatické membrány), čímž přemáhá imunitní systém člověka, který si nestíhá vytvářet protilátky na stále "nové" vetřelce.

Spavá nemoc, která po rozmnožení se trypanozomy v těle hostitele nastává, probíhá ve dvou fázích. Během první fáze, která nastává 1-3 týdny po kousnutí mouchou tse-tse, se onemocnění projevuje vysokými teplotami, únavou a bolestí hlavy, kloubů a svalů. Kvůli poměrně běžným symptomům si drtivá většina infikovaných příznaky nespojí s ničím nebezpečným a za několik týdnů až měsíců se dostavuje druhá fáze, během které je již parazit v nervové tkáni. Tím narušuje spánkový režim člověka, u kterého se střídají pocity akutní únavy a období nespavosti (nakažený např. v noci nemůže usnout, ale prospí celý den). Zároveň se může dostavit zmatenost, porucha vnímání a paměti nebo špatná koordinace končetin, popř. strnulost. Pokud není zahájena léčba, nemocný umírá zpravidla do jednoho roku na celkové vyčerpání organismu (ke kterému mmj. přispívá imunitní systém, který se snaží až "do vyčerpání" zničit stále se měnící trypanozomy, viz výše).

Čím dříve se onemocnění podchytí, tím je léčba snadnější a efektivnější. K rozpoznání stádia spavé nemoci je často používána lumbální punkce (tj. odběr mozkomíšního moku (tj. likvoru) z páteřního kanálku (tj. míchy)), která je velmi bolestivá. Léčba spočívá především v podávání speciálních léků. V roce 2010 na toto onemocnění zemřelo přibližně 9000 lidí (v roce 1990 to bylo 34000 lidí). V současnosti jde o jednu z 10 tropických nemocí, kterou si dala za úkol výrazně do roku 2020 zredukovat organizace Lékaři bez hranic. Kvůli poměrně nízkým finančním prostředkům, které se investují do nemocí tzv. třetího světa, jde však spíše o vidinu nereálnou. Na levém obrázku si můžete prohlédnout snímek z mikroskopu, na kterém je zachycena trypanozoma a na pravém obrázku mouchu tse-tse.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Virus zika je novodobým strašákem, kterého se, stejně jako tomu bylo u ptačí chřipky nebo u eboly, děsí celá Evropa. Šíří se rychlým tempem po celém světě (momentálně rychlost...

Americký lékař a profesor neurologie Stanley B. Prusiner formuloval v roce 1982 prionovou teorii, která přinesla do světa biologie něco zcela nového a nečekaného. Do té doby se...

Prvok Toxoplasma gondii se vyskytuje téměř po celém světě a nevědomky se s ním setkáváme každý den. Je přizpůsoben rozmnožování se ve střevech kočkovité šelmy (u nás...

Šimpanz bonobo: Nejbližší lidský příbuzný posedlý sexem

18. září 2017 v 13:05 | StrYke |  Zoologie
Šimpanz bonobo (lat. pan paniscus) je společně se šimpanzem učenlivým (lat. pan troglodytes) nejbližším příbuzným člověka, se kterým sdílí přibližně 98,4 % DNA. Žije ve střední Africe (především v deštných pralesích kolem řeky Kongo v Demokratické republice Kongo) a organizace IUCN (tj. v překladu Mezinárodní svaz ochrany přírody) jej vede jako ohrožený druh (tj. stupeň EN). Živí se především vegetariánsky (na rozdíl od šimpanze učenlivého, který si občas zpestří jídelníček např. jiným primátem), ale občas nepohrdne ani hmyzem nebo drobnými obratlovci (např. veverkou). Většinu dne tráví v korunách stromů, kde si staví hnízdo. Krom vzpřímené chůze se člověku podobá především v oblasti sexuální, kdy sex tvoří neoddělitelnou část jeho života.

Přestože samička pohlavně dospívá až v 8 letech života (průměrně se může šimpanz bonobo dožít 35-40 let) a své první mládě může porodit až ve 12 letech (březost trvá 230 dní a o potomka se stará přibližně 5 let), hraje ve kmeni bonobů, který čítá 50-120 jedinců, důležitou roli sex. Ten používají jako univerzální odpověď na spoustu situací - jako řešení sporu, k upevnění sociálních vztahů nebo jako pozdrav. Chování samice se často podobá prostituci, kdy k sexu svolí teprve tehdy, kdy jí samec nabídne nějakou potravu (nejčastěji cukrovou třtinu, banán nebo pomeranč). Během celého aktu, který většinou trvá pouze několik sekund (oproti tomu však může jeden jedinec souložit až čtyřicetkrát za den), drží "platidlo" samec v dlani a samici ho dá až po sexu (jedním z mála dalších živočichů, u kterých je prostituce prokazatelně pozorována, je krab houslista (lat. uca pugnax), u kterého samice se samci souloží výměnou za ochranu).

Zároveň se jedinci páří (v živočišné říši netypicky) v misionářské poloze (tj. břichem k sobě, samice mají k této poloze uzpůsobeno umístění vulvy s klitorisem). Sexuální aktivity nevznikají pouze mezi jedinci opačného pohlaví, ale také mezi jedinci pohlaví stejného (ať už mezi samci nebo samicemi). Šimpanz bonobo je krom člověka jediným známým druhem, ve kterém mohou samice dosáhnout orgasmu a to je také důvod, proč se páří i v období neplodných dnů. Kromě klasického vaginálního sexu navíc provozují také sex orální (především samice navzájem) a vzájemnou masturbaci. Ničím zvláštním ani nejsou polibky, které díky dlouhému jazyku umístěnému v ústní dutině bonobů nápadně připomínají polibky francouzské. Zajímavostí také je, že samci tráví v blízkosti svých matek téměř celý život a přítomnost jejich rodičky je stimuluje k pohlavnímu styku (pravděpodobně za účelem obohatit rodovou linii o vnoučata).

Šimpanz bonobo je mmj. vysoce inteligentním tvorem. Jedinci se navzájem dorozumívají pomocí různých zvukových projevů a pomocí různých posunků (např. vyzvání jiného jedince ke hře již známe). Jako jeden z mála živočichů je bonobo schopen rozpoznat sám sebe v zrcadle (tzv. zrcadlový test sebeuvědomění, kterým také prošla např. straka, delfín nebo slon) a během svého života používá primitivní nástroje jako např. větvičku, kterou strčí do mraveniště a po vytažení mravence olizuje. V klanu funguje přísný matriarchát (tj. vůdcem skupiny je samice) a to i navzdory tomu, že samice jsou mnohem menší než samci. V případě, že mezi členy klanu vzniknou nepokoje, samice se semknou a urovnají sociální pořádek. Jako závěrečnou pomyslnou třešničku uvedu fakt, že tento druh byl objeven až v roce 1928 na základě lebky v belgickém muzeu v Tervurenu, která byla původně považována za mladého jedince šimpanze učenlivého. Jak vypadá sex šimpanzů si můžete prohlédnout na tomto videu.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Ne, není to pouhý "clickbait". Nebudeme se snižovat na úroveň internetových stránek jako je např. Prima Cool. V tomto článku se opravdu zaměříme na některé zajímavosti z lidské...

Některá zvířata nás nepřestávají udivovat svými schopnostmi a inteligencí. Jako vzorový příklad můžeme uvést vránu, která společně s ptáky z čeledi krkavcovitých patří mezi...

Nekontrolovatelná touha po sexu je také jedním z možných vysvětlení bezdůvodného vraždění sviňuch obecných (lat. phocoena phocoena) právě delfíny. Sviňuchy, které se řadí...


Delfín skákavý: Milý tvor? Ne! Vraždí, mučí a znásilňuje

12. září 2017 v 11:20 | StrYke |  Zoologie
Delfín skákavý (lat. tursiops truncatus), patřící mezi kytovce (lat. cetacea, kteří se pravděpodobně vyvinuli ze suchozemských sudokopytníků, např. kráva nebo žirafa), je vysoce inteligentní tvor (někdy se udává, že je stejně inteligentní jako člověk). Ve své vlastní řeči, ve které krom vysokofrekvenčních zvuků využívá také pískání a mlaskání (pomocí dýchacího ústrojí a jazyka), rozlišuje jednotlivce stejného druhu pomocí jmen, která pravděpodobně vznikají snahou mláděte napodobit jméno svého rodiče. Patří do skupiny savců, která jako jediná disponuje homodontním (tj. stejnorodým) chrupem (tj. jednotlivé zuby nejsou rozlišeny na stoličky, špičáky apod.). Obecně je delfín vnímaný jako hravé a přátelské zvíře. Je to ale pravda? Následující řádky vás přesvědčí o tom, že za oblíbeným "mořským klaunem" se ve skutečnosti skrývá nelítostný násilník a zabiják.

Delfíni vytvářejí skupiny skládající se z jedinců obou pohlaví, ve které mají jednotliví delfíni různá postavení v hierarchickém žebříčku (takové skupiny nejčastěji čítají 5-16 jedinců). To ale neznamená, že jsou všichni členové skupiny v přátelském vztahu. Delfíni jsou totiž extrémně posedlí sexem (často se dokonce stává, že se delfín v zajetí pokouší znásilnit svou lidskou ošetřovatelku v akváriu, např. to zažila slavná herečka Demi Moore). Z toho důvodu se stává, že skupina 2-3 mladých samců odřízne od ostatních delfínů samici, kterou poté drží několik týdnů až měsíců v zajetí a hromadně ji znásilňují. Pokud se samice pokusí utéct, samci na ní agresivně útočí. Pokud je samice oplodněna, čeká jí 12 měsíců březosti a dalších 18 měsíců starání se o mládě (samice tedy může rodit pouze 1 mládě za minimálně 3 roky).

Nekontrolovatelná touha po sexu je také jedním z možných vysvětlení bezdůvodného vraždění sviňuch obecných (lat. phocoena phocoena) právě delfíny. Sviňuchy, které se řadí mezi nejmenší kytovce a které jsou delfínům velmi podobné, jsou často nalézány se smrtelnými stopami po útoku rypáku delfínů, kterým útočníci narážejí v plné rychlosti (která může činit až 50 km/h) do jejich měkkých tkání. To většinou způsobuje u sviňuch vnitřní poranění, následované vnitřním krvácením a smrtí. Otázkou je, proč tak delfíni činí, protože svou "kořist" téměř nikdy nezkonzumují. Jedna teorie pracuje s myšlenkou, že samci delfínů jsou frustrováni z nedostatku sexu a sviňuchy vraždí, protože je považují za konkurenty, kteří je okrádají o samice (protiargumentem je ale fakt, že sviňuchy jsou napadány i samicemi). Jiní odborníci si myslí, že si na sviňuchách delfíni pouze procvičují své lovecké schopnosti nebo jde jednoduše o boj o potravu, kdy se oba druhy živí podobnými živočichy.

Delfíni mají však i jiné způsoby vraždění - a to mnohem krutější. Zabíjejí totiž s oblibou mláďata sviňuch a malé druhy žraloků takovým stylem, že si s obětí více jedinců doslova hází jako s míčem. Někdy je oběť vyhazována nad mořskou hladinu, což jí je brzy smrtelné, protože opakované nárazy do vody jí způsobují vážná zranění. Delfíní samci se ale zaměřují také na mláďata svého vlastního druhu, která také často nemilosrdně zabíjejí. To může být z toho důvodu, že samice se nechtějí během péče o svého potomka pářit a pokud o něj přijdou, opět se stávají potencionálními partnerkami právě pro vraždící samce (i toto je jedno z možných vysvětlení vraždění sviňuch - delfíni je totiž nemusí být schopni odlišit od delfíních mláďat).

Na závěr tohoto článku uvedu dvě zajímavosti. První z nich je pravděpodobný důvod, proč delfíni často pomáhají topícím se lidem. Jsou známi případy, kdy člověku v nesnázích přispěchal na pomoc jeden nebo více delfínů - ať už to byla ochrana před utonutím nebo ochrana před žraloky. Delfíni jsou stejně jako my savci, takže se musí nadechovat vzdušného kyslíku. Topící člověk jim připadá jako zraněný delfín, proto k němu připlují a nadnášejí ho na hladině, aby mohl "zraněný delfín" dýchat. Poté ho přesunou na mělčiny, kde již může "zraněný delfín" dýchat sám, dokud se neuzdraví. Druhou zajímavostí je fakt, proč se delfíni často pohybují v blízkosti lodí. Nejde ani zdaleka o žádný akt přátelství - jde o prostý čin, kdy si delfíni usnadňují plavání pomocí proudů, které lodě vytvářejí.

Překvapil vás tento článek? Samozřejmě nejsou delfíni jednobarevní, pouze jsem napsal některá fakta, o kterých se většinou neví. Zároveň jsou delfíni ve svých skupinách mnohdy přátelští a pomáhající si (např. u porodu samice většinou asistují dvě další "porodní báby") - nejsou to pouze zabijáci posedlí sexem. Na pravém obrázku si můžete prohlédnout jeden z pokusů delfína spářit se s lidskou ženou.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Jako posledního si uvedeme delfína. Ten vyhledává ryby z čeledi čtverzubcovitých, které produkují jeden z nejsmrtelnějších jedů vůbec, ale protože na něj látka nemá takový efekt...

Před pár dny jsme se v nejnovějším článku věnovali některým mýtům o zvířatech. Dozvěděli jsme se, že chameleoni nemění svou barvu podle prostředí a že pštrosi nestrkají v...

První si vyvrátíme část věty "vlk vyje na měsíc". Ve skutečnosti totiž vlci vyjí během celého dne. Nejčastěji sice k večeru a k ránu, to ale nemá s měsícem nic společného. Co se týče...

Muchomůrka zelená: Jak probíhá otrava a jak jí předejít

7. září 2017 v 11:16 | StrYke |  Mykologie
Muchomůrka zelená (lat. amanita phalloides) je nejjedovatější houbou v Severní Americe, kam byla uměle zavlečena, a v celé Evropě (dále se vyskytuje na severu Afriky, v Austrálii a v mírném pásu Asie). Patří mezi stopkovýtrusné houby (lat. basidiomycetes) a nalézt ji můžeme především v okolí listnatých stromů (především v okolí dubů, buků a habrů), se kterými žije v symbióze (tj. mykorhiza). Je snadno zaměnitelná s jinými druhy jedlých hub - u nás nejčastěji se žampionem (méně často se zelenými druhy holubinek nebo s čirůvkou), v Asii si ji houbaři pletou s druhem volvariella volvacea (česky kukmák sklepní), což je údajně nejčastější důvod smrtelných otrav muchomůrkou zelenou (údajně až 90%). Muchomůrka totiž obsahuje řadu smrtelně jedovatých látek (tj. toxinů), na jejichž účinek se v tomto článku zaměříme.

Otrava muchomůrkou zelenou se řadí mezi tzv. otravy faloidní, mezi které patří také otravy muchomůrkou jízlivou (lat. amanita virosa) a muchomůrkou jarní (lat. amanita verna). Všechny tyto houby obsahují podobný (téměř identický) komplex toxinů (v tomto případě alkaloidů), který se skládá především z méně nebezpečných, ale rychleji působících falotoxinů a z nebezpečnějších, ale pomalu působících amatotoxinů. Udává se, že ke smrtelné otravě zdravého průměrného člověka (tj. váha cca 60 kg) je potřeba dávka 50 g muchomůrky zelené, kdy jedna plodnice (tj. vnější část houby, morfologicky odlišná od zbytku a určená na produkci spor) váží 30-40 g. Z toho lze dopočítat, že smrtelná dávka činí 0,75 g syrové houby na 1 kg váhy člověka. V případě otravy dochází ze 40-50% k úmrtí a jen zřídkakdy k úplnému uzdravení.

Po konzumaci muchomůrky zelené dochází k prvním příznakům otravy až po 8-12 hodinách, kdy otrávený začíná cítit nevolnost, zvrací a má těžké průjmy (kvůli několikahodinové latenci otravy si často otrávený nevytvoří spojitost mezi konzumací houby a nevolností) - v tomto stádiu se již toxiny pozřené společně s houbou vstřebaly skrz stěnu střeva do krevního řečiště, odkud se dostaly do žlučníku a následně do jater. Kvůli závažné dehydrataci organismu v této fázi nejčastěji umírají děti a starší jedinci (případná první pomoc spočívá v podávání minerální vody). U přeživších dochází po dvou dnech k zdánlivému zlepšení stavu (kvůli kterému spousta otrávených odmítává navštívit lékaře), po kterém dochází k selhání jater a ledvin. Otrávený tak umírá 5.-6. den otravy na jaterní nedostatečnost nebo na otok mozku.

Léčba otravy muchomůrkou zelenou závisí na stádiu, ve které je zahájena. V první fázi lékaři nejčastěji přistupují k odstranění toxinů z krevního oběhu. V druhé fázi jsou však toxiny přítomné přímo v orgánech, tudíž je nelze odstranit a léčba spočívá v podávání podpůrných látek pro činnost jater a ledvin. V obou případech je otrávenému pravidelně vyplachován žaludek a střeva, aby byly odstraněny jedovaté spory (tj. výtrusy). Zároveň se podávají antibiotika k regulaci střevní bakteriální mikroflóry, jejíž složení se během otravy nevhodně mění a může působení toxinů až zněkolikanásobovat. Pokud otrávený přežije, často si nese po celý život následky (čím dříve je otrava podchycena, tím je vyšší pravděpodobnost, že bude zcela uzdraven).

Jak bylo výše zmíněno, muchomůrku zelenou lze zaměnit za jiné druhy jedlých hub. Nejčastějším aktérem je žampion (tj. pečárka), u kterého ale chybí kalich (tj. blanitá pochva) a má hnědé lupeny (muchomůrka zelená je má bílé). Mezi spolehlivý znak, jak tuto jedovatou houbu odlišit od těch jedlých, je prsten na třeni (tj. na noze) a již zmíněný kalich. Případné otravě lze také předejít vyvarováním se některých houbařských mýtů - např. ne každá jedovatá houba po rozkrojení zmodrá, ne každá jedovatá houba se po uvaření stane jedlou (falotoxiny i amatotoxiny patří mezi tzv. termostabilní látky) a ne každá jedovatá houba chutná ošklivě (naopak, přeživší si její chuť velmi pochvalují). Houbaři mají také často zvyk po sebrání houbu "očistit" (odkrojit její typické části), čímž znemožní její pozdější identifikaci.

Muchomůrka zelená si tedy (např. na rozdíl od muchomůrky červené, o které jsem již v minulosti psal) opravdu svou pověst smrtelně nebezpečné houby zaslouží. Máte vy nějakou zkušenost s otravou houbami? Podělte se o ní s námi do komentářů! V posledních dnech jsem si začal výrazněji všímat příchozí houbařské sezóny, pokud tedy patříte mezi vášnivé houbaře, buďte opatrní, co sbíráte! Zároveň ale houby nepoškozujte (ať jsou sebevíc ošklivé nebo jedovaté), mohou sloužit jako potrava jiným živočichům a nebo se mohou řadit k vzácným druhům, jako je u nás např. muchomůrka císařka (lat. amanita caesarea). Na levém obrázku a uprostřed si můžete prohlédnout muchomůrku zelenou, na fotografii vpravo můžete vidět klasický žampion.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Muchomůrka červená (lat. Amanita muscaria) je stejně tak známá, jako opředená spoustou mýtů. Tak například, věděli jste, že ve skutečnosti není ani zdaleka tak jedovatá, jak se...

Myslíte si, že sklony k závislostem na omamných látkách mají pouze lidé? To samozřejmě není pravda. Když opomeneme domácí mazlíčky, kterým občas nabídneme pivo, najdou...

Smrk ztepilý (lat. picea abies), jedle bělokorá (lat. abies alba), modřín opadavý (lat. larix decidua) a borovice lesní (lat. pinus sylvestris) jsou čtyři zástupci nahosemenných rostlin...

CO JE CO: Smrk, borovice, jedle nebo modřín?

3. září 2017 v 13:04 | StrYke |  Botanika
Smrk ztepilý (lat. picea abies), jedle bělokorá (lat. abies alba), modřín opadavý (lat. larix decidua) a borovice lesní (lat. pinus sylvestris) jsou čtyři zástupci nahosemenných rostlin (lat. gymnospermae), jejichž názvy jsou notoricky známé. Dokázali byste je ale navzájem odlišit? Poznávacích znaků je mnoho, my se ale v tomto článku zaměříme především na jehlice těchto stromů. Tradičně můžete zkusit určit jednotlivé zástupce na následujících čtyřech fotografiích a pokud si nejste výsledkem jisti, pokračujte čtením na další řádky. A pak už se nespletete!


Popisem začneme u smrku ztepilého. Když opomeneme jehlice, které vyrůstají v několika řadách a na průřezu jsou čtyřhranné se špičatým zakončením, charakteristickým znakem je kořenový systém, který postrádá hlavní kořen (tj. homorhizie) a šíří se ploště do šířky (nesahá tedy příliš hluboko - to lze dobře pozorovat na vyvrácených stromech). Šištice (tj. nejčastější květenství nahosemenných rostlin) zpočátku vyrůstají směrem nahoru a později (ještě před opylením) se mění na šištice převislé (směřující směrem dolů). Smrk dorůstá výšky až 50 metrů a v České republice je velmi rozšířený (vyskytuje se v horských monokulturách, ve smíšených lesích i v parcích a zahradách), jelikož se mmj. využívá pro své kvalitní dřevo v lesnictví. Druhým častým smrkem na našem území je smrk pichlavý (také severoamerický, lat. picea pungens), který se k nám rozšířil v 19. století ze Severní Ameriky a je typický svými světle modrými jehlicemi. Často se využívá jako vánoční stromeček.


Přesným opakem kořenového systému smrku je do hloubky rostoucí hlavní kořen (tj. allorhizie) borovice lesní. Na prýtu (tj. nadzemní část rostliny) rostou ve dvojicích jehlice, mající ostré zakončení a vyrůstající z brachyblastů (tj. zkrácená větévka, někdy nazývaná jako kolcová větévka). Šištice mají vejčitý tvar a rostou směrem dolů. Borovice, která může dorůstat až do výšky 40 metrů, je opět v České republice hodně rozšířená (vyskytuje se v monokulturách (tj. borech), ve smíšených lesích i v parcích a zahradách). Je pěstována pro své měkké dřevo a pro svou pryskyřici (lidově známá jako smola). Zároveň se můžeme setkat se spoustou jiných druhů - např. s kosodřevinou borovicí kleč (lat. pinus mugo), s hospodářsky velmi významnou borovicí vejmutovkou (lat. pinus strobus) nebo s často okrasným stromem borovicí černou (lat. pinus nigra).


Jedle bělokorá dorůstá ze všech čtyř v tomto článku uvedených stromů nejvyšších rozměrů - a to až 65 metrů. Její jehlice jsou uspořádány ve dvou řadách, jsou kulovitě zakončené a mají charakteristické dva bílé pruhy. Kořenový systém zahrnuje parohovitě se větvící hlavní kořen, díky kterému je jedle pevně zakotvena v půdě a téměř u ní nedochází k vývratům. Nejtypičtějším znakem jsou u ní ovšem oválné šišky, které rostou atypicky (co se týče nahosemenných rostlin) vzpřímeně. Jedle dříve tvořila společně s bukem tzv. bukojedlové lesy, které jsou dnes již vzácné. Vyskytuje se především v horských oblastech a po významnějším ústupu v druhé polovině 20. století na našem území se opět začala na různých lokalitách uměle vysazovat, čímž se její stav začal opět výrazně zlepšovat. Její dřevo se využívá hlavně ve vodních stavbách jako jsou např. čluny nebo jezy.


Posledním nahosemenným zástupcem, kterým se budu v tomto článku zabývat, je modřín opadavý. Ten, jak již český druhový název napovídá, na zimu opadává. Jehlice má měkké, dlouhé a vyrůstající po svazečcích z (již výše zmíněných) brachyblastů. Modřín je silně světlomilná rostlina (tj. heliofyt), která roste zásadně ve světlých a roztroušených horských lesích (nesnese ani boční zástin). V dospělosti postrádá hlavní kořen, který je nahrazen kořeny postranními (tj. homorhizie) a může dorůstat výšky až 50 metrů. Šištice jsou kulovité (samičí šištice bývají sytě červené) a mohou růst vzpřímeně i převisle. Stejně jako předchozí zástupci je modřín ceněn pro své dřevo, které je měkké, ale zároveň nejtvrdší z našich běžných jehličnanů (výjimkou je tis červený). To se využívá především k výrobě nábytku.


Mezi další nahosemenné rostliny, které se v České republice běžně vyskytují, patří např. zerav západní (lat. thuja occidentalis, dole nalevo), který je známí spíš pod názvem "tůje", cypřišek (lat. chamaecyparis, dole uprostřed), který se dá lehce poznat podle malých kulovitých květenství, nebo již zmíněný tis červený (lat. taxus baccata, dole napravo), který je poměrně ohrožený a až na cihlově červené plody (které jsou nepravé) je prudce jedovatý.

Poznali byste již jednotlivé jehličnany podle úvodních čtyř fotografií? Správné pořadí je: jedle bělokorá, modřín opadavý, smrk ztepilý, borovice lesní. Doufám, že vám tento článek s jejich identifikací pomohl a již nebudete bádat. Zároveň bych se s vámi rád podělil o novinku: Nakonec jsem se na Univerzitě Karlově zapsal na obor "Biologie" (místo původně zamýšleného oboru "Molekulární biologie a biochemie organismů"), kde se v prvním ročníku budu specializovat napůl na zaměření "Antropologie a genetika člověka" a napůl na zaměření "Parazitologie". Doufám tedy, že mě studium namotivuje na spoustu nových námětů na články a že bude i nadále čas se s vámi občas podělit o nějaké biologické poznatky!


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Muchomůrka červená (lat. Amanita muscaria) je stejně tak známá, jako opředená spoustou mýtů. Tak například, věděli jste, že ve skutečnosti není ani zdaleka tak jedovatá, jak se...

Parazitismus je jeden z nejčastějších ekologických vztahů mezi organismy vůbec. Určitý jedinec žije na úkor druhého. Kdybychom se pošťourali v základech parazitologie hlouběji...

Problém s rozpoznáním zvířete už někdy potkal každého z nás. A některá zvířata se nám navzájem pletou a pletou, dokud si na jejich identifikaci blíže neposvítíme. Já osobně vždy...