Muchomůrka zelená: Jak probíhá otrava a jak jí předejít

7. září 2017 v 11:16 | StrYke |  Mykologie
Muchomůrka zelená (lat. amanita phalloides) je nejjedovatější houbou v Severní Americe, kam byla uměle zavlečena, a v celé Evropě (dále se vyskytuje na severu Afriky, v Austrálii a v mírném pásu Asie). Patří mezi stopkovýtrusné houby (lat. basidiomycetes) a nalézt ji můžeme především v okolí listnatých stromů (především v okolí dubů, buků a habrů), se kterými žije v symbióze (tj. mykorhiza). Je snadno zaměnitelná s jinými druhy jedlých hub - u nás nejčastěji se žampionem (méně často se zelenými druhy holubinek nebo s čirůvkou), v Asii si ji houbaři pletou s druhem volvariella volvacea (česky kukmák sklepní), což je údajně nejčastější důvod smrtelných otrav muchomůrkou zelenou (údajně až 90%). Muchomůrka totiž obsahuje řadu smrtelně jedovatých látek (tj. toxinů), na jejichž účinek se v tomto článku zaměříme.

Otrava muchomůrkou zelenou se řadí mezi tzv. otravy faloidní, mezi které patří také otravy muchomůrkou jízlivou (lat. amanita virosa) a muchomůrkou jarní (lat. amanita verna). Všechny tyto houby obsahují podobný (téměř identický) komplex toxinů (v tomto případě alkaloidů), který se skládá především z méně nebezpečných, ale rychleji působících falotoxinů a z nebezpečnějších, ale pomalu působících amatotoxinů. Udává se, že ke smrtelné otravě zdravého průměrného člověka (tj. váha cca 60 kg) je potřeba dávka 50 g muchomůrky zelené, kdy jedna plodnice (tj. vnější část houby, morfologicky odlišná od zbytku a určená na produkci spor) váží 30-40 g. Z toho lze dopočítat, že smrtelná dávka činí 0,75 g syrové houby na 1 kg váhy člověka. V případě otravy dochází ze 40-50% k úmrtí a jen zřídkakdy k úplnému uzdravení.

Po konzumaci muchomůrky zelené dochází k prvním příznakům otravy až po 8-12 hodinách, kdy otrávený začíná cítit nevolnost, zvrací a má těžké průjmy (kvůli několikahodinové latenci otravy si často otrávený nevytvoří spojitost mezi konzumací houby a nevolností) - v tomto stádiu se již toxiny pozřené společně s houbou vstřebaly skrz stěnu střeva do krevního řečiště, odkud se dostaly do žlučníku a následně do jater. Kvůli závažné dehydrataci organismu v této fázi nejčastěji umírají děti a starší jedinci (případná první pomoc spočívá v podávání minerální vody). U přeživších dochází po dvou dnech k zdánlivému zlepšení stavu (kvůli kterému spousta otrávených odmítává navštívit lékaře), po kterém dochází k selhání jater a ledvin. Otrávený tak umírá 5.-6. den otravy na jaterní nedostatečnost nebo na otok mozku.

Léčba otravy muchomůrkou zelenou závisí na stádiu, ve které je zahájena. V první fázi lékaři nejčastěji přistupují k odstranění toxinů z krevního oběhu. V druhé fázi jsou však toxiny přítomné přímo v orgánech, tudíž je nelze odstranit a léčba spočívá v podávání podpůrných látek pro činnost jater a ledvin. V obou případech je otrávenému pravidelně vyplachován žaludek a střeva, aby byly odstraněny jedovaté spory (tj. výtrusy). Zároveň se podávají antibiotika k regulaci střevní bakteriální mikroflóry, jejíž složení se během otravy nevhodně mění a může působení toxinů až zněkolikanásobovat. Pokud otrávený přežije, často si nese po celý život následky (čím dříve je otrava podchycena, tím je vyšší pravděpodobnost, že bude zcela uzdraven).

Jak bylo výše zmíněno, muchomůrku zelenou lze zaměnit za jiné druhy jedlých hub. Nejčastějším aktérem je žampion (tj. pečárka), u kterého ale chybí kalich (tj. blanitá pochva) a má hnědé lupeny (muchomůrka zelená je má bílé). Mezi spolehlivý znak, jak tuto jedovatou houbu odlišit od těch jedlých, je prsten na třeni (tj. na noze) a již zmíněný kalich. Případné otravě lze také předejít vyvarováním se některých houbařských mýtů - např. ne každá jedovatá houba po rozkrojení zmodrá, ne každá jedovatá houba se po uvaření stane jedlou (falotoxiny i amatotoxiny patří mezi tzv. termostabilní látky) a ne každá jedovatá houba chutná ošklivě (naopak, přeživší si její chuť velmi pochvalují). Houbaři mají také často zvyk po sebrání houbu "očistit" (odkrojit její typické části), čímž znemožní její pozdější identifikaci.

Muchomůrka zelená si tedy (např. na rozdíl od muchomůrky červené, o které jsem již v minulosti psal) opravdu svou pověst smrtelně nebezpečné houby zaslouží. Máte vy nějakou zkušenost s otravou houbami? Podělte se o ní s námi do komentářů! V posledních dnech jsem si začal výrazněji všímat příchozí houbařské sezóny, pokud tedy patříte mezi vášnivé houbaře, buďte opatrní, co sbíráte! Zároveň ale houby nepoškozujte (ať jsou sebevíc ošklivé nebo jedovaté), mohou sloužit jako potrava jiným živočichům a nebo se mohou řadit k vzácným druhům, jako je u nás např. muchomůrka císařka (lat. amanita caesarea). Na levém obrázku a uprostřed si můžete prohlédnout muchomůrku zelenou, na fotografii vpravo můžete vidět klasický žampion.


(Fotografie ani obrázky nejsou z této stránky. Kliknutím na jednotlivé snímky se můžete podívat na originální stránky, ze kterých jsou čerpány.)

Hlasujte také v nové anketě "Jste pravidelným návštěvníkem blogu?", kterou naleznete v menu nebo na konci tohoto článku. Zároveň bych vás chtěl upozornit, aby jste neklikali na pochybné odkazy v komentářích některých článků.Tento blog je již několik týdnů vystaven spamu, který nestíhám mazat.

Dále si můžete přečíst:

Muchomůrka červená (lat. Amanita muscaria) je stejně tak známá, jako opředená spoustou mýtů. Tak například, věděli jste, že ve skutečnosti není ani zdaleka tak jedovatá, jak se...

Myslíte si, že sklony k závislostem na omamných látkách mají pouze lidé? To samozřejmě není pravda. Když opomeneme domácí mazlíčky, kterým občas nabídneme pivo, najdou...

Smrk ztepilý (lat. picea abies), jedle bělokorá (lat. abies alba), modřín opadavý (lat. larix decidua) a borovice lesní (lat. pinus sylvestris) jsou čtyři zástupci nahosemenných rostlin...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jste pravidelným návštěvníkem blogu?

Ano
Občas
Ne

Komentáře

1 dinosaurss dinosaurss | Web | 7. září 2017 v 20:23 | Reagovat

Vynikající článek, je zajímavé, jak takové houby dokážou být tak moc jedovaté a způsobit nám vážné problémy..

2 Reina Sun Reina Sun | Web | 11. září 2017 v 14:35 | Reagovat

Jakožto vášnivá houbařka se přiznám, muchomůrku zelenou jsem v lese našla snad jednou. Myslím, že jde opravdu krásně poznat a určit, proto ty otravy moc nechápu. A když si přece jen člověk není jistý, radši ji v tom lese nechám než mít doživotní následky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.